Upíří deníky (seriál)

>> Takže tak no, každých pár let se stěhujeme někam, kde je často zataženo, aby nebylo podezřelé, že nestárneme.

>> Jasně, a abyste se vyhli slunci. Hele, zkoušeli jste už tyhle prsteny? (pošle foto)

>> Ne, k čemu to je?

>> No potom může i upír vyjít na slunce a neshoří.

>> Ale upíři přece nehoří, jen se na slunci blyští jako diamanty, proto se musíme schovávat.

>> Cože? Nene, jsem si docela jistá, že bez toho prstenu by oba bráchové byli na popel.

>> Stejně je to divný, nemůžeš se rozhodnout mezi dvěma bratry? To je docela ulítlý, ne?

>> Pořád lepší než se zamilovat do psa.

„Myslela jsem, že to tady znáš!“
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Velmi vtipné.“ Už asi tři (alespoň mě to tak připadalo) hodiny jsme šli lesem. A všude samé smrky. Asi na ně začnu mít alergii. Najednou nám nad hlavou prosvištěla šipka. No to nám ještě chybělo. Já sice nejsem normální upír, kůl o srdce mě totiž nezabije, ale střílecí by mohl zabít Damona. Oba jsme začali zdrhat. Najednou Damon narazil do stromu. Nad hlavou mi proletěla další šipka. Zdrhali jsme dál.
„Už vím, kde jsme.“ Za chvilku se před námi objevil dům. Na zahradě stál strom.
„To je smrk?!“

„Cože?!“ Zíral na mě.
„ Chci důkaz.“ Udělal na mě tázavý obličej. Zašklebila jsem se na něj úplně stejně.
„Stačí? Jo a jmenuju se Kaila.“
„Kailo, stačí a víš, dneska večer umřela jedna holka, kterou jsem proměnil v upíra a všichni si myslí, že odjela z města a pohřeb by byl moc komplikovaný, rakev, žula a všechny ty pohřební serepetičky jsou moc drahé, takže pomůžeš mi ji tu někde zahrabat, to vyjde levně.“
„Pomůžu. Kde ji máš?“
„Tady.“
„Fajn. Tamten sráz.“ Zahrabal ji a šli jsme do Mystic Falls. Najednou se zastavil. Všude byly smrky.
„Ztratili jsme se.“ No do háje.

Pomalu jsem se přibližovala. Mystic Falls už je na dohled. Jaký asi bude můj otec? Bude mě vůbec chtít, až zjistí, kdo je moje matka? Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. „Ano Mončo? Co se děje?“
„Představ si, že se mnou zacházejí jako se služkou! To je samé: uvař, ukliď, myslí si, že když jsem holka, tak se musím taky jako holka chovat! Není to hrozné?“
„Až tam budu, vyřeším to.“
„Tak čau.“
Po chvíli chůze jsem uslyšela nějaký šustot v koruně stromu. Něco mě vtáhlo nahoru. Hned jsem věděla, kdo to je. „Damone!!!“
„Kdo sakra jsi?“
„Jsem tvoje dcera.“