DMD Bonus č. 2 pro 5 4. 2020.

„Ta potvora zase utekla!“ zlobila se stařenka. „To to nemůžeš dědku ohlídat?“
„Copak jsem pes?“ Mužovy tlusté brýle vykoukly zpoza novin.
„Snad jsem to dělala kvůli tobě, tak by ses mohl taky snažit. To už je dnes po desáté!“
Dědeček složil noviny, pracně vstal a přešel k oknu. Rozhlédl se po zahradě a zkoušel zaostřit i do lesa.
„Jak ho mám v té mlze najít?“
„Vyměň si brýle.“
Muž to ale nestihl, neboť se do místnosti vbelhala kmotra liška. Odfukovala, sotva pletla nohama.
„Prosím vás,“ zasípala. „Přestaňte mi do lesa posílat ty koblížky. Mně už je fakt blbě.“
A vrhla

Polínko v ohništi mrklo sukem a k nebi vyrazily slzy jisker.
Jeden z dvojice milenců, tulících se pod pláštěm, sebou trhl a vyvlékl se z objetí.
Jeho partnerka se neprobudila, když se vytratil.
Ranní slunce rozsvítilo krystalky slz pokoření a bezradnosti na její tváři.
Její dech se chytal o knedlík v krku, bojoval proti vodnaté překážce v nose.
Pokud snad něco chtěla tajit před rodiči, selhala.
Když matce všechno vypoví, dostane závoj, aby si zahalila tvář.
Otec za hodinu dotáhne svůdníka před starší.
Zákon dává výběr.
Bude posmrkávající děvče nevěstou, nebo věrolomník zaplatí za její panenství, protože
jí není hoden?

Agenti udržovali pozice, připravení na pokyn velitele k rychlé akci. Stáli nehybně, jako sochy - dokonalí profesionálové. Vyčkávali. A čekali. A čekali. Čekali na povel, který stále nepřicházel. Nikdo z mužů se ani nepohnul. Důvěřovali svému nadřízenému. Věděli, že i on vyčkává. Že čeká na ten jediný správný moment, na tu jedinou milisekundu, na okamih, během kterého se svět zastaví, všechno ztichne a oni, jako lavina, jako ruka osudu přetrhnou jemné předivo času a...
Agent DiNozzo se probral z lehkého zasnění. To je divné, pomyslel si. Ale čekal dál.
*
Agent Gibbs konečně zaplácl dva komáry, kteří mu seděli na uchu. "AKCE'.

Když dorazila první zpráva, brali to jako nějaký bláznivý výmysl vesnice ze vzdáleného koutu království. Dopisu nebyla přiložena velká váha, i když se do vesnice nechal poslat nějaký peníz a látky, na uspokojení obyvatel.

U jedné zprávy to nezůstalo, přicházely další směrem od té zapadlé vísky ke královskému městu. Nejprve z hradu posílali na přilepšenou, brzy ale přestali, nehodlajíc dále přiživovat tuto bláznivou historku.

Nevšimli si, že z postižených oblastí již nové zprávy nechodí. Až když se kousek od sídla začali lidi během mrknutí oka měnit v lesní porost, museli začít jednat. Dříve než se sami všichni promění ve smrky.

Klaudie si nutně potřebovala cvaknout. Snažila se soustředit a nevnímat hlásek, který se jí neodbytně ozýval v hlavě. Připomínal, že je neschopná prochlastaná troska a na tuhle akci nemá. Najednou si uvědomila, že do jejích vlastních chmur se přimíchal cizí tón.
"Jen pokračuj, ty chudinko. Všimni si, že já na tebe útočit ani nemusím, ty se dokážeš odrovnat úplně sama. Jonáš by byl určitě rád, kdyby věděl, že zatímco jemu zrovna vycucávají mozek z hlavy, ty nevíš co dělat, lituješ se a myslíš na flašku."
Zaútočila. Nikde nikoho neviděla, ale to jí nevadilo. Možná je alkoholička, ale každopádně taky telepatka.

„Ambrosi!“ zavyla Hilda na synovce, který jediný mohl být zodpovědný za prásknutí dveří.
Vzápětí se objevil v kuchyni, ve tváři obezřetný výraz – takhle jeho jméno obvykle pronášela jenom Zelda. „Ano, teti?“
„Odkdy doma práskáme dveřmi?!“ otočila se Hilda konečně od bezoké kuchyňské linky. Zelda – stále s vidličkou v ruce – vrhla na Ambrose hluboce nesouhlasný pohled.
„Omlouvám se,“ vykoktal – dvě tety na jednoho synovce byla jasně nevýhodná situace. „Vzpomněl jsem si, že se mi v márnici louhují sosáky babočky.“
„Tak je můžeš rovnou vylít,“ chopila se slova Zelda. „Máme problém.“
Na to se rozzářil jako vánoční stromeček. „S čím můžu pomoct?“

Nakonec z toho bylo kopání latrín. Protože ale byli v Mottském lese, bažiny jim úkol dost ztížily. Přestože léčení Vysokou Denul zacelilo rány, tělo bylo stále v šoku a rány bolely.
"Ráda bych věděla, jak dlouho tady budeme ještě sedět a nic nedělat, když víme, že ostatní mají sotva co dělat, aby se udrželi," poznamenala Pazderka večer u ohně.
"Potřebujeme dotestovat tu munici. Ještě nám zbývají tři druhy," zhroutil se vedle ní k ohni Šumař a s povzdechnutím si natáhl nohy.
"To už je úděl nás žen, čekat, když si chlapci hrají," zamračila se Pazderka a opřela se o Mizelu.

"Batman nikdy nepanikaří," prohlásil Batman, ruce založené na hrudi.

Nightwing si povzdechl. "To není pravda, Bruci, a ty to víš. Jo, a taky bys měl o sobě konečně přestat mluvit ve třetí osobě, je to fakt divný. Prostě mu řekni pravdu. Vím, že tě taky miluje."

"Ne."

"Jestli ne ty, tak to udělám já," pohrozil Nightwing a strategicky se vzdálil, když ho Batman začal vraždit pohledem.

***

"Mohu s tebou mluvit, Supermane?"

"Jistě."

Sezení Ligy skončilo. Zůstali tu sami. Batman se nadechl. Zbledl. Rozbušilo se mu srdce. Panika přetrvávala.

"Do háje s tím!" zaklel, přitáhl Supermana k sobě a políbil ho.

"Už tam budeme?" zeptal se malý Alex znuděným tónem.
"Brzy, brzičko," zamumlala maminka. Oči měla upřené na cestu před sebou, rukama pevně svírala volant. Potřebovala se soustředit.
Klára nereagovala. Líně se opírala o dveře a dívala se ven z okýnka. Když byla malá, drncání auta ji okamžitě ukolébalo ke spánku. Teď už to nefungovalo. Chtěla usnout. Zapomenout. Zavřít oči, otevřít. Opuštěný smrk, stojící kus od lesa. Taky už byli daleko od domova. Nervózně si promnula modřiny na paži. Alex nic nevěděl. Myslel si, že jedou na výlet. Jenže z tohohle výletu se vrátit nemůžou. Jinak by je tentokrát určitě zabil.

Býval by stačil okamžik a mladík by měl obtisknutou smrkovou židli uprostřed čela. Alkohol tříbí charakter a emoce se lepí ode dna jako oxid uhličitý v čerstvě načepované desítce. Čím pomalejší jsou jazyky, tím mrštnější jsou pěsti. Ale servírka Blanka asistenci štamgastů nepotřebovala. Místo toastů s avokádem rozhodila na stůl tlačenku s cibulí a odešla s gracií primabaleríny, aniž by nechala prostor jediné pochybnosti. Sosáci rozhořčeně vytáhli mobily, začali fotit, postovat, recenzovat, ten nejodvážnější si dokonce hodil livestream s unboxingem tlačenky. Konflikty moderní doby se obejdou bez pěstí a slov. Stačí na ně jeden hash a pár dobře mířených emotikonů.