Praha 78

Obhlížel krabičku.
„A co to je?“
„Zázrak moderní techniky. Záchrana každého-“ tu část reklamy o zmatených důchodcích vynechala. To byl také „přínos“ PARPATu. Rychle se rozšířil mýtus o popletených seniorech, což byli všichni starší lidé, kteří se plně neorientovali v nové ideologii. Jejich vzpomínání na dobu, kdy byla Praha jednotná, pak mohlo být jednoduše označeno za senilní blouznění.
„Jak to funguje?“
„Jednoduše, na tlačítka! Tady zapneš a tady nastavíš číslo své části.“
„K čemu?“
„Teď už si nemusíš pamatovat ulice, až půjdeš Brita venčit. Kdybys přešel hranici části, ta věc zapípá a ty se vrátíš. Skvělé, ne?“
Smutně se pousmál.

Vydal jsem se až na daleký jih a vyšplhal z údolí nahoru k Pražskému hradu. Když jsem proběhl Jelením příkopem, ocitl jsem se v úplně Novém Světě. Jenže asi jsem vypadal příliš jako poutník přivandrovalec, domorodci na mě vrhali podezřívavé pohledy, pročež jsem zařadil zpátečku a vyrazil svižně přes náměstí směrem ke katedrále. Uvnitř jsem si trochu oddechl.
Ne že by mi tam mohli poskytnout azyl, tyhle relikty už vláda neuznává, ale prý má ten jejich místní Bůh být univerzální (to jakože i pro nás, ďábly ze Šestky), tak třeba dá, že příště si ode mě počtete o Malé Straně.

Byla to patová situace.
Většina ambasád a konzulátů se nacházela na Praze 1 a 6. Ostatní části protestovaly. Žádaly poměrnější rozdělení. A ochranný glejt pro ty občany, kteří se na ambasády vydají. Jednička se šestkou se ale odmítly vzdát své strategické výhody. A právo azylu mají mít jen ti "cizáci", kteří budou chyceni v ulici, kde ambasáda sídlí. Ještě by se glejt zneužíval. Jezděte si taxíky, jinopražáci!
Samotní ambasadoři dlouho mlčeli. Pak vydali společné prohlášení, které všem vyrazilo dech.
Jestliže budou ambasády nuceny podpořit jednu ze stran pražské občanské války, přesunou se všechny do Brna.
To vyděsilo i největší LOPATy.

„Čau, jak se máš?“
„Ale jde to. Teď jsem si zrovna zažádal vo vobčanství na trojce, tak jsem na čekací listině...“
„Cože?! No počkej a myslíš, že ho dostaneš?“
„Jo, já jsem voptimista. Irenčiny rodiče mají na trojce ještě jeden byt, tak tam budeme bydlet, už mám slíbený i místo, až dostanu to vobčanství, a našel jsem si, že sestra mojí prababičky kdysi na trojce bydlela, tak to mi snad taky uznaj k dobru.“
„Hele a proč to vlastně všechno děláš? To je to na desítce fakt tak strašný?“
„Ale to ne. Spíš kvůli svatbě. Irenka rezolutně odmítá smíšená manželství.“

Těžce oddechujíc snášela kočár ze schodů. Náměstí Míru bylo snad poslední stanicí, která neměla bezbariérový přístup. Nejistý krok. Na vteřinu se čas zastavil. Pak se jí noha zvrtla.

"Jste v pořádku?"
Vyděšeně otevřela oči. Skláněl se nad ní. S jejím batoletem v náručí a dvouletým synem, který se jí nad tím osudným schodem pověsil na sukni, za ruku.
"Jsou oba v pořádku," řekl, předal jí dítě do náručí, otočil se a zmizel.

Po internetu se video, na kterém téměř zázračně zachytil jak kočár, tak padajícího chlapce, šířilo jako virál.
"Hrdina" mu zůstal jediný den. Než vypátrali, že je z pětky.

Říkalo se mu zdivočelý mullet. Protože to jediné, co z něj bylo na všech kamerových záznamech vidět, byl jeho podivný účes. Pohyboval se bezskrupulózně po všech částech a na těch nejexponovanějších místech rozvěšoval unitářské plakáty. Na náměstích, kde se konala parpaťácká shromáždění. Na hraničních přechodech. Dokonce na radnicích!
Zdál se nepolapitelný. Byl nepředvídatelný. Letáky roznášel rovnoměrně po všech částech, takže nebylo možné rozpoznat, z jaké sám pochází.
Jeho přezdívka často sloužilo k vyvolání davového hněvu na demonstracích. Stačilo říct jen „mullet“ a v davu to začalo vřít. To slovo vyvolávalo nenávist. Lopaty brzy pochopily, že se jim vlastně docela hodí.

Španělská, Jeremenkova, Nitranská, Trojanova, Na Viničních horách, U Průhonu, Kovářova, U Plátenice, Krkonošská, Neveklovská, Tomášská, Grafická, Vokrojova, Juarézova, Antala Staška, Tanvaldská, Holátova, Kolbenova, Tusarova, Suttnerové, Na Krocínce, Marie Cibulkové, Gutova, U Měšťanských škol, Batelovská, Odborů, V Kapslovně, Kyjská, Evropská, Rajmonova, Pod Lipkami, Líbeznická, Libočanská, Varšavská, Homérova, Staromodřanská, Hudečkova, Košalinská, Roentgenova, Naardenská, Hradební, Šimáčkova, Weilova, Přezletická, Orebitská, Bruselská, Křenova, Urbanova, Gotthardská, Freyova, Na Parukářce, Mošnova, Sečská, Dušní, Bergerova, Pod Radnicí, Polygrafická, Nad Hradním potokem, Třístoličná, Přemyšlenská, Mrkvičkova, Hněvkovského, Mikšovského, Dlouhá, Pakoměřická, Pod Krocínkou, Na Hřebenkách, Ametystová, Řezáčovo náměstí, Nad Zemankou, Mikovcova, Markétská, Chalabalova, Husinecká, Všehrdova, Vrchlického, Zhořelecká, Patočkova, Laubova, Sáňkařská, Břetislavova.

Příjemný jarní den. Kavárna poloprázdná. Na talířcích dezerty. Kamarádské úsměvy.
"Tak co, povídej konečně!" Na výraz zájmu odložila telefon na stůl.
"Jako, co si budem povídat, byl FAKT okouzlující!"
"No...? Tak skvělý, ne? Že by konečně?"
"..."
"Tak v čem je problém, Jani, no tak..."
"Jako fakt fešnej, ale... no, prostě je to idiot."
"Jé... A jako co, vymaštěnej?"
"Ne, to je dobrý... Navíc s tím by něco dělat šlo..."
"Tak neumí tu svoji úžasnou postavu oblíct?"
"Ale, to bych zkousla. Bych ho prostě voblíkala já. Ale s tímhle prostě nic nenadělám."
"Tak už nevim."
"Představ si, von je ze dvojky!"

Šel rázným krokem. Měl chuť se rozeběhnout, ale bylo by to nápadné.
Klid! přikazoval si. Neúspěšně. Pryč! Zmizet ve skupince. Ztratit se v anonymitě davu! Jako na zavolanou spatřil skrz jednu z postranních uliček hordu lidí. Kráčela Francouzskou směrem k Míráku. Demonstrace? Jo, říkali, že bude něco zavřenýho... Prudce zatočil a ještě přidal do kroku. Proč jde ta osoba furt za mnou? Začínáš být paranoidní, uklidni se! Konečně. Připojil se k zástupu. Ztěžka vydechl. Nepolevuj! Měl by se přidat ke skandování, musí zapadnout! Až teď se do něj zaposlouchal. A připadal si náhle tak sám.