DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

„Poslední den,“ pomyslel si generál, „a zase budu u své Annamarie, krásné, dokonalé, vdané Annamarie, věrné Annamarie.“
„Pojedu na noc,“ pravil kupec, „nebaví mě přehrabávání tvých plesnivých látek, ty hovnivále, a Annamarie, má ženuška věrná, bude ráda, když dorazím brzy.“
„Za to ti naúčtuju dvojnásobek, ty bečko hnoje, teď abych se táhnul nazítří k vám,“ odpověděl soukeník dřív, než si vzpomněl, jak milá je věrná Annamarie.
Annamarie se slastně protáhla: „Už budeš muset jít, manžel se asi vrátí časně.“
„Annamarie,“ zašeptal Capitano z mdlob. „Annamarie? Znala jsem jednu Annamarii, říkalo se jí Lehká,“ zamyšleně pronesla Kolombína, „vždycky se uměla otáčet.“

Když jsem byla malá, smáli se mi. Rodiče netušili, že existuje možnost terapie, která by mi ušetřila bolestivou pubertu - ani nevěděli, že bych terapii potřebovala.
Vypadala jsem příliš jako holka, abych byla kluk, takže mi kluci ve škole nadávali do buzen. Zároveň jsem ale vypadala moc jako kluk, takže jsem se nemohla kamarádit s holkama.
Od těch dob se hodně změnilo. Svůj odraz v zrcadle zdravím skoro s úsměvem. Před přáteli jsem otevřená a divné pohledy cizích lidí ignoruju.
Příští týden mě konečně čeká poslední operace na dlouhé cestě k mému skutečnému já. Pak už ze mě bude pravá ženská.

“Do you believe in love, Betty?” asks Dora, filling her lips with crimson so bright it would be vulgar anywhere but here. She is new, has only been at the cabaret a few weeks. All new ones are like that, filled with romantic delusions they read about in silly books for sillier girls.
“No,” I say. I know better. The first time a visitor breaks the polite ruse, treating you not like a star to be cherished but a whore to be had, you learn that lesson.
“Then what do you believe in?”
“What all women should believe in. Diamonds.”

„Proč chceš být kunoichi?“
„Chci aby mě uznávali.“
„Kdo?“
„Muži přeci, ta chátra, která si myslí, že ženy jsou jen domácí puťky dobré tak na vaření, praní a uklízení.“
„Kvůli tomu, chceš riskovat den co den svůj život.“
„Ano, je to moje cesta. Chci dokázat, že žena dovede být stejně schopná a silná jako muž.“
„Ty si to snad nemyslíš, mami.“
„Myslím, ale víš jak to budeš mít těžké.“
„To je mi jedno. Zvládnu to, vím to, jsem přeci dcera legendární Tsunade, které se bojí každý muž.“
„To jsi zlatíčko a vidím, že jsi i stejně paličatá jako tvá mamka.“

“Bogart & Sons Security Service,” Mithra says into the phone. “No, you cannot speak with Mr Bogart.”
The rest of the conversation is predictable.
“I am the manager.”
I preemptively remove all glass from her desk.
“What can I do?” Mithra snorts. She hangs up.
“Put a switchblade into his eye before he blinks?” I suggest.
She laughs, and the tension is broken.
This happens. We are two women trying to make it in a male-dominated business sphere. The easiest way is through the huge blind spots of male conceit: that's why we named the agency the way we did.

Jak držíš tu vidličku!? Jako prase kost!
Zase se hrbíš. Koukej se narovnat!
Neškleb se! Jdi se podívat do zrcadla!
Takhle si tě nikdo nevezme…
Tak copak bys chtěla za referát? Bitvu!? Námořní!?
Na co píšeš tu seminárku? Kati!? Víš, že jsi krvelačná?
Tak kdepak nám studuješ? Geologii!?
No tos měla říct dřív, žes chodila do skauta…
Neměla bys nosit sukně? A copak holky nosí takovýhle boty!?
Holky nemůžou kormidlovat! Kormidluje vždycky chlap!
Tys mě praštila!?
Co ty šutry pod postelí! A v knihovně!?
A mladá dáma nemluví jako dlaždič!
A pak o ní maminka prohlásila, že je její babochlap…

V pondělí přišel Mach k Šebestové s pomlázkou, jenže Šebestová řekla, neblázni, Machu, tohle nesnáším, snad mě nechceš mlátit, a Mach povídal, prej to omlazuje, je mi deset, odpověděla Šebestová, a tak Mach zahodil pomlázku, že vejce stejně nerad, Šebestová řekla, čokoládový si dáš, ne, za chvíli přijde Kropáček, o Velikonocích hotový sadista, budeš mě bránit? Neumím se prát, přiznal Mach, a Šebestová řekla, pravá žena změní i brejlatého kluka v obranáře! Když přišel Kropáček s dvoumetrovou pomlázkou, stál vedle Šebestové obrovský orangutan, Šebestová se usmála a řekla, hele, Kropáčku, sáhneš na mě a je po tobě, chceš čokoládový vejce?

Cesty pravých žen bývají zřejmě různé. Ta Evina vedla přes kancelářskou židli na stůl.
„Bývalas statečnější,“ řekl jsem.
„Ne když jde o myši. Odnes ji! Okamžitě!“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To není myš. Je to křeček. Konkrétně křeček zlatý. Vážně bys měla slézt.“
Mou poznámku ignorovala a dál setrvávala na stole. Těžko uvěřit, že tahle dívka dokázala pronásledovat ruské agenty napříč Pákistánem.
„Musí tu být?“
„Musí,“ odpověděl jsem. „Mám teď takové... křeččí období. Doma jich je ještě dvacet. Jenže tenhle - “ pohladil jsem hlavičku s korálkovýma očima, která zvědavě vykukovala z mého hrnku - „se na mě citově upnul a nechce zůstat sám.“

Poznala ho na cestách, byl dokonalých tvarů, pábil, přinesl jí kousek nebe. Nebylo to umění pro umění, byl spřízněná duše, velení nechala na něm. Věřila, že nepsanou smlouvu bude dodržovat. Pak se přestala cítit ve své kůži, pocítila neklid, hemžení malých a ošklivých myšlenek. Do její říše vnikl nepřítel. Je to tady zas, nepomůže zpovědnice ani dieta. Potřebuje hlavně klid. Třeba jednat, dokud si myslí, že o nich neví. Nejprve dostane tu punkovou nutrií. Po popravě pampelišky skončí i on s kudlou v zádech!
Transakce ji uklidnila, rozptýlila její olověné kruhy ve vzduchu.
Tolik k biografii a cestě pravé ženy…

"Pánové..."
"Ehm."
"Pánové a dámy, je načase přiznat si dílčí porážku," zahájil konečně schůzi Reg, "nesmíme se ale nechat drobným neúspěchem zviklat, my, Lidová fronta Judeje, se nevzdáme a budeme dále bojovat."
"Ehm," přerušila ho opět Stan, "nesmíme ale zapomenout na naše zásady, a já, jako zástupce něžného pohlaví nedopustím, aby v nové, osvobozené, Judeji, lidé byli připravováni o ženská práva, jen proto, že jsou muži!"
"Stane, takovými drobnostmi se teď nemůžeme zabývat, musíme se zaměřit na boj proti největšímu nepříteli!"
"Judejské lidové frontě!" vykřikli spiklenci jako jeden muž, i když spíš jako dva muži, jedna žena a jeden hermafrodit.