Kobra 11

Uháněli z kopce a bylo slyšet jen rachot plastových koleček. Dětské autíčko i motorka nabíraly rychlost.
"Máléj blbeček!" křičel větší z chlapců za volantem a zvyšoval náskok.
Ten menší se na motorce přikrčil a začal ho doháněl. Kamínky odletovaly od tvrdého plastu a obě dětská vozítka se dostala vedle sebe.
Vtom se malý motorkář postavil a vymrštil směrem k autíčku. Vypadalo to, že skočí svému protivníkovi na záda, ten ale strhl volant a chlapec dopadl na tvrdý asfalt.
"Simíre, jsi v pořádku?" křičela snědá žena, která přibíhala k zakrvácenému chlapci.
"Ano, mami," odpověděl a oprašoval si kalhoty, "příště to vyjde."

Stmívalo se. Dálnice se pomalu proměňovala tím, jak auta rozsvěcela světla, která se v rostoucí tmě stávala stále jasnějšími, až se proměnila v nepřetržitý proud různobarevných světelných šmouh. Atleticky stavěný, vysoký muž s ostře řezanými rysy, sedící u okna dálničního motorestu, celou podívanou sledoval celkem bez zájmu, přes okraj desátého hrnku s kávou. Probudil ho náhlý oslnivý záblesk světla, který přehlušil vše ostatní.
Výbuch.
Muž vyskočil na nohy a vyběhl ven. Cestou málem smetl ze schodů menšího kolegu.
"Erdogane, neměli jsme další epizodu začít až zítra?"
"Jasně," usmál se menší muž klidně. "Tohle budou řešit opravdoví poldové, 'André'. Jdi spát."
Fandom: Kobra 11
(AN: Erdogan Atalay je občanské jméno herce, co hrál Semira.)

Ich revírom je diaľnica...
„No, áno... to bývavalo,“ zabrblal Semir Gerkhan s očami upretými na osemprúdovú diaľnicu. Zošúverenou rukou sa držal zábradlia mosta, na ktorom stál spolu so svojím dlhoročným priateľom Tomom Kranichom. Nostalgicky spomínal na dobu, keď boli obaja aktívnymi.
„Pamätáš na tie časy?“ Tom si presunul okuliare a uhladil si šedivé vlasy. „Pretože ja veľmi nie...“
„Užil si Geriavit?“ Semir naňho podozrievavo pozrel.
„Samozrejme. Krátkodobú pamäť mám v poriadku,“ odvetil presvedčivo. „Teda myslím...“ doložil takmer šeptom. Semir prevrátil oči. Náhle mu obočie vyletelo navrch zvráskaveného čela.
„Čo keby sme si to pripomenuli?“ navrhol s úsmevom, ktorý odhalil veľké medzere v zuboradí.
„Že váhaš... Ja som vždy pripravený...“
„Ja mám tiež...“
Nasadli do svojich špeciálne upravených elektrických vozíkov. Nie, že by ich potrebovali, ale za tie roky, čo slúžili u diaľničnej polície, si život bez koliesok nevedeli predstaviť. Dostali sa pod most. Najprv len striehli. Adrenalín stúpal. Vytiahli zbrane...
„To je zločinec... To zelené Audi!“
Mierili a strieľali. Zločincov bolo razom viac. Každé druhé auto dostalo zásah. Neodolali. Vozíkmi sa vydali popri ceste prenasledovať červené BMW...
Prišla diaľničná polícia. Vzali ich na stanicu. Našťastie nespôsobili hromadnú haváriu.
„Ste ako malí,“ zahriakla ich staručká Engelhardtová. „Tie paintballové pištole vám zoberiem...“