DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Harry toho mladýho neměl rád. Nikdo ve městě ho neměl rád. Prostě se jednou zjevil odnikud, koupil starou grooberovic farmu a nastěhoval se tam.
Choval se divně.
Nepracoval, do města chodil nakupovat vždy jednou týdně. Občas ho potkali, jak bloudí s nepřítomným pohledem po okolí. A vypadal pořád tak nechutně šťastně.
Harry ztřískal svého syna když zjistil, že chodí toho mladýho navštěvovat. Fakt toho cizáka nesnášel.
Jednom přijela do města pouť, ten blázen si koupil dvacet lístků na ruské kolo a prostě si tak jezdil.
Vyhoďte ho z kola ven, pomyslel si tehdy Harry.
V hospodě se tomu chlapi smáli.

En... ten... tý... ky...
Rty šeptaly slova dětské básničky jako mocnou kletbu.
...dva... špa... lí... ky...
Byla to kletba. Prst při každé slabice poskočil o další jméno na seznamu osob.
...čert... vy... le... těl... ze... lek... tri... ky...
Pečlivě vyslovoval. Nemůže přece nikoho vynechat. Nikoho. Byla to hra.
...bez... klo... bou... ku... bos...
Hra náhody. Hra náhody na kocoura a myš. Spoustu myší. Která asi přijde na řadu jako první?
...na... ra... zil... si... NOS!
A kdyby jenom nos. Promiň, Nede, srazím ti hlavu.
G. R. R. Martin se ďábelsky rozesmál.
En... ten... tý... ky...
Bylo to pouhé zahřívací kolo.

Amanda si potají prohlížela ostatní cestující.
Byla unavená, tolik unavená. Lehce se jí třásly ruce, už byl prostě čas.
Dřív tyhle chvíle nesnášela. Roky měla výčitky. Ale čas plynul a ona se nakonec smířila s realitou.
A tak po očku sledovala ostatní. Mile se usmívající paní? Ne. Pohledného nervózního muže v novém obleku? Hmm... ne. Starého pána, držícího za ruku šedovlasou ženu? Ne!
Považovala se za tu hodnou.
Dveře se otevřely, přistoupil mladík. Típl cigaretu o sedadlo, zasedl místo paní s holí, pustil si hudbu z telefonu. Hlasitě, přes celý vagón.
Amanda se lehce usmála a špičáky se jí prodloužily.

Poslali mě do komory, v komoře něco je.
Schoulený stín, sladce páchne krví.
Číhá.
Mámo, v komoře je NĚCO!
Nic se neboj, dítě, to se jen prádlo v průvanu zachvělo.
A první odbila.
Mámo, v komoře je NĚCO!
Nic se neboj, dítě, to se ti o tvář košile otřela.
A druhá odbila.
Mámo v komoře je NĚCO!
Ty se mě natrápíš dítě!
Třetí odbila.
Ale já VÍM.
Matka nás zradila.
Živí se lidskou krví.
Dětskou kostí zuby si čistí.
Krok za krokem, ruku v ruce,
jsme spolu, točíme se v kruhu.
Dlaně se nám potí.
Srdce nám buší.
Čekáme.
Lampa zhasla.

Jsou to jedny z nejstarších ochranných zaklínadel známých lidstvu. Jejich magickou podstatu vnímají děti intuitivně, kouzelníci intenzivně. Zdánlivě odsunuté do pohrdaného prostoru dětských her, přirozeně vedou účastníky k tomu, aby vytvořili magický kruh. Disponují zlomky posvátných textů (aber, faber, domine), obcují s živly (plave mýdlo po Vltavě), magickými květy (říkají mu petrklíč), zvířaty živlů (ryba) a duchovními silami (čert vyletěl). Především však nabízejí takzvanou falešnou smrt. Vybranou osobu na čas skryjí silám zla, které ji po tu dobu pokládají za mrtvou. Každé vyhození z kola ven prodlužuje život minimálně o měsíc. Proto se kouzelníci rádi rozpočítávají až do vysokého stáří.

Pracuju v kanceláři. Spousta práce. Dělávám přesčasy. Úterý nebylo výjimkou. Byl jsem v práci až do noci. Tak jako workoholici, popřípadě lidi na vyšších pozicích, kteří mají práce, že ji dodělávají večer. Chtě nechtě.
Bylo už asi půl dvanácté, když jsem dopil hrnek kafe a šel do kuchyňky udělat si další. Abych u toho papírování neusnul.
Když jsem šel okolo kanceláře mého nadřízeného, viděl jsem, že se tam svítí. Měl pootevřené dveře. Nahlédl jsem. Byl tam s ředitelem firmy. Vášnivě diskutovali.
"Musíte ho vyhodit," řekl ředitel.
"Souhlasím, musí z kola ven! To, co udělal, tu netolerujeme."
Následující den mě vyhodili...

V hospodě U prezidenta se sešli bývalí spolužáci z ekonomky, páni kolem pětasedmdesáti. Rozhovor se opět nevyhnutelně stáčel k jejich slavnému spolužákovi, jistému VK.
"Basketbalovej entuziasta. Držet míč a běžet vpřed mu bylo vším."
"Jak hrál?"
"Byl malej. Ostatním dohlíd nejvejš na trenýrky, takže si pletl týmy. Měl specifickej systém bránění zezadu, kdy protihráče chytal za holeně. Bohužel tak občas zastavil i vlastního útočníka."
"Musel se brzo vyfaulovat."
"Naštěstí. Rozhodčí ho znali a protihráči schválně škobrtali, aby šel co nejdřív ze hry."
Jeden z posluchačů se zasnil. "To mám na sportu rád," povzdechl si. "Že je tam aspoň ňákej rozhodčí."

,,Můžem?" ,,Jasně!" ,,Tak začni!"
Pár vteřin napjatého ticha a pět párů očí upírající se v tu chvíli na jedno jediné místo. A pak...
,,Běž!" ,,Jo!" ,,Mam to!" ,,Pche mě nenachytáš!" ,,Uf, o fous..." ,,Hej taková zákeřnost?" ,,Haha tak dělej ne?" ,,Já už nemůžu!" ,,Pozor, hrana!" ,,Tak to se povedlo..." ,,Mám!" ,,Super, já taky..." ,,Počkej však já tě dostanu!" ,,To nestíhám! Ale nee..."
Tiché cvaknutí o podlahu a malý bílý míček se odkutálel pod pingpongový stůl.
,,Nevidím ho..." ,,Já jo, tamhle je!" ,,Počkej, už ho mám."
,,Takže, Viki je ze hry venku, že jo?" ,,Jo, já vypadávám." ,,Ok. Tak pojďte, pokračujem!"

„Položte se na křeslo, usmějte se na mě a můžeme začít.
Jedna, dva a tři a čtyři,
kazy se nám pusou šíří,
takže teďko z kola ven
bude muset zoubek… Ten.“
Ukázal vítězoslavně.
„Sestřičko, pište si, horní čtyřka vpravo. A pokračujeme.
Na kazy nás čeká honba,
tady můstek, tady plomba,
vrtat budu do velkých hloubek
další třeba tenhle zoubek.
Sestřičko, spodní pětka vpravo.“
„Eee, pane zubaři, toto je standardní postup?“ dotázal se nejistě pacient.
„Ujišťuji vás, že se jedná o nejmodernější technologii. Až odsud budete odcházet, žádné zuby, chci říci kazy, mít v puse nebudete.“
Ordinací se rozlehl zvuk vrtačky.

Lidská vděčnost má kratší život než jepice. Že jsem dlouho spravoval athénskou pokladnu. Zapomněli. Pamatují si to, že jsem překonal svou pýchu a nechal vést naše vojsko schopnějšího vojevůdce. Stěží. Poznají mě v písmenech naší ústavy, kterou jsem pomáhal psát? Těžko.
Znají jen mé jméno, které píší na střepy.
„Pane, neumím psát. Napíšete za mě jméno toho Aristeidese na střep?“
„Víte vůbec, kdo to ten Aristeidés je?“ odpovím a dusím v sobě vztek.
Bezduché oči.
„Neznám, jen je mi protivné, jak ho všichni nazývají spravedlivým.“
Vyryji své jméno na střep a odcházím si zabalit věci na deset let dlouhou cestu.