DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Jako první nastane probírka fandomů. Když popáté mažete řádek začínající slovy „Darth Vader zachrčel“, tak prostě už ty Star Wars opustíte. Bibli rovněž potká rychlý konec, o Doktorovi Who nemluvě.
Následují nápady. Geniální idea o Voldemortovi hledajícím budoucnost místo ve věštbě v pasiánsu či Samvědův pokec s Pohlreichem ohledně nejvhodnější úpravy brambor se neopouštějí snadno.
Ještě horší je to s postavami, ale protože Mirek Dušín dneska nějak nedokáže Široka dohonit, muže s maskou s těžkým srdcem škrtnete. Musíte si holt vystačit jen se dvěma postavami.
A pak přijde ta největší tragédie. Když zjistíte, že ještě stále máte tři slova navíc.

Bujarý smích.
Prudce se posadil na železné pryčně. Ani dýchat se neodvažoval, jak se hlasité kroky a výkřiky a zvuky rozbitého skla přibližovaly.
Jako by to mohlo pomoct.
Blbost.
Co může pomoct proti náhodě?
Když skřeky nabyly na hlasitosti a přidaly se další, zděšené, neubránil se dlouhému výdechu plnému úlevy. A ani se za to nestyděl; už dlouho ne. Tohle byl jediný způsob, jak se z toho nezbláznit. Proto se necítil špatně, když se sesunul zpět do lehu a zavřel oči jakmile zvuky zeslábly. Proto neslyšel křik oběti ani povzbuzování davu.
Proto vytěsnil myšlenku, že příště to může být on.

Dostrkala kolo se splasklou duší na vrchol kopce. Tam už Evžen ve svém přiléhavém žlutočerném cyklistickém dresu netrpělivě čekal. Odpočinutý, připravený vyrazit dál. Jako vždy dříve, než Petra popadne dech.
„Kde seš? Do večera chceme ujet ještě 65 kilometrů!“
„Asi jsem píchla.“
Petra se pustila do zkoumání závady. Asfalt žhnul.
„Pusť mě k tomu,“ odstrčil Petru Evžen.
„Vidím. Hřebík! Ten musí jít z kola ven!“ Zasmál se vlastnímu vtipu.
„To se snadno opraví, hnedle budeš moct nasednout a šlapat dál.“ Sklonil se k bicyklu.
Petra zamávala na projíždějící černé lesklé Volvo. Nasadila okouzlující úsměv, naskočila a auto se tiše rozjelo.

Nadužívám ukazovací zájmena, takže tu někde musí jedno být. Tohle ne. To potřebuju. Toto taky.
Absence přídavných jmen zvyšuje vybroušenost stylu. King to doporučoval. Nojo, to bych musela opsat daleko obsáhleji. Aspoň vím, proč píše takové bichle, brusič jeden. Zůstanu neobratná, amatérská, příčestímilovná.
Zájmena, pojďte sem, vy potvory malý, puťa puťa. Á, klof! Aha, promiň, ty jsi zvratné. Tak nic.
A hele! Jenže to bych musela ještě tady dopsat a na konci přeskupit. Nebylo to předtím lepší? Asi jo. Nevadí, pro dnešek končíme. Uf.
Drabble má jen 99 slov. Drabble oprav dle návodu ve FAQ a my ti dáme bodík.

Pět mužů sedělo kolem stolu pod rozsvícenou lampou. Jeden z nich zatočil bubínkem revolveru, přitiskl hlaveň pod bradu a chvějícím se prstem zmáčkl spoušť.
CVAK!
Zbraň podal svému sousedovi nalevo. Ten protočil bubínek a přitiskl hlaveň pod bradu.
CVAK!
Zbraň opět putovala doleva. Muž si podezřívavě prohlédnul své protivníky, protočil bubínek a přiložil hlaveň pod bradu.
CVAK!
Další muž v řadě se viditelně potil a ruce se mu třásly, už když točil bubínkem.
CVAK!
Nikdo z nich ovšem netušil, že zde budou sedět několik hodin. Nikdo netušil, že Boris Mlátička má problémy s pamětí a zapomněl nabít jednu z komor.

Z Edwina to sice lezlo jako z přemoudřelé a nabubřelé deky, ale Edvin to nakonec poskládal. Rudého čaroděje prostě namíchli dva mocní obyvatelé tohoto světa, jakási upírka a lich s nevyslovitelným jménem, a jak už to tak u namíchlých čarodějů bývá, chtěl je co nejbrutálněji oddělat. Ovšem kým začít? Edvin váhal – upíři byli jeho specialitou, lich zase zněl jako výzva.
Nakonec si chtěl hodit korunou, ale ti zatracení čáryfukové se tak dlouho dohadovali, kdo bude panna a kdo orel, že ji zahodil a šel napřed. Cestou si je prostě rozpočítá a než se ti dva domluví, stihne nejspíš zrubat oba...

"A Liberec poráží Boleslav 4:0 na zápasy...", hlásá komentátor z obrazovky.
"Další mančaft venku, to to nemohlo dopadnout 4:3?", brblá Méďa.
"Já vím, hrací dny řídnou, chodí ti sem méně pivních sportovců", zareaguje Jimram.
"Kdyby jen těch, kde máte dnes Lva, pánové?"
"Zahlédl jsem ho na kole se Scholastikou, asi je po cyklistice vysílen", referuje Tadeáš, "taky musím brzy vzít Timeu a děcka na kola."
"Chlapi, vy budete taky všichni z kola ven?" děsí se Méďa.
"Neboj, Méďo", praví Jimram, "Tadeáš půjde toliko s kolem ven, stihne všechno, zítra na Spartu s Plzní nás tu máš opět, možná i Lva."

"My už tebe tady nikdy vidět nechtít."
"Já prosila o smilování! Mocinky prosila vaše nevyháněla moje do pryč! Moje nechtěla, to všechno fujky nehoda. Já už nikdy neudělala!"
"Poslední slovo já doříct. Jar Jar, ty do pryč muset."
Jar Jar sklopil uši a nešťastně zaúpěl. Neudělal to přece schválně. Jen si takhle nesl mísu delikatesních housenek a jedna mu vypadla. Byla to nehoda, že na housenku šlápl, uklouzl, mísa mu vylétla z rukou a dopadla přímo na ruční brzdu Nassova otevřeného bonga, které pak samo sjelo z kopce a prorazilo stěnu plynojemu s vysoce výbušným plynem. Život je tak nefér...

„Odjíždím na humanitární misi do Afriky,“ řekla mi, když Koji nastoupil do školky. „Mám se vracet?“
Řešení rodinné krize? K smíchu, řešil jsem, jak zvládnout práci, kluky, jídlo, domácnost, a postupně mě ten nekonečný kolotoč ukolébal. Naše láska nezeslábla, tak jaká krize.
Zářivou kometu v nudném koloběhu povinností neudržíte – zhasne nebo unikne.
Vrací se párkrát ročně. Mávám pak na rozloučenou jejím letadlům se směsí lásky, stesku a úlevy. Postupně se stala milovaným občasným vetřelcem, co ruší naše kruhy.
Kluci se neloučí. Bojím se, že by se tam úleva neměla s čím mísit.
Má Nobutan si vybrala. A my si zvykli.

Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, pohled, nádech.
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Úklona –
Raz, dva, tři. Buší, buší, buší. Víčka, řasy, oči.
Raz, dva, tři. Pojď se mnou. Pojď za mnou. Zůstaň –
Raz, dva, tři. V tvých očích – slibuji nebe –
Raz, dva, tři. V tvém srdci – slibuji měsíc –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, pohled, nádech –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, slza, druhá –
Raz, dva, tři. Buší, buší, buší. Sarah, Jareth – Toby!
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Sarah, Jareth –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Toby!
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Promiň!