Alfréd a Benedikt

Když Alfréd přišel domů z nákupu, byl celý promoklý. Vůbec nečekal, že se z tak krásného počasí vyklube takový slejvák. "Ještě, že jsem nechal Lajku doma. Musel bych jí zase sprchovat." pomyslel si.
Pak to ale uviděl, no a taky ucítil. Hnědá hromádka na podlaze. "Lajko! Proč sis neštěkla jako vždycky? Vždyť je Benedikt doma, otevřel by ti. Žádám vysvětlení." koukal na huňatého bílého psa schovaného pod stolem. Lajka začala s výmluvným kňučením vylézat z pod stolu. Svýma velkýma psíma očima se na páníčka podívala a pak se rozběhla do vedlejší místnosti. Tam ležel Benedikt rozvalený na gauči a spal.

Benedikt zase jednou vzal Felixe na procházku. Ten z toho byl celý šťastný a nadšený, poskakoval, pobíhal sem tam a šťastně se na svého páníčka díval.
Tak šli parkem a psík skočil do kaluže, prošel snad všemi keři, hopsnul do stoky.
Pronásledoval holuby a vesele štěkal na ostatní. Když přišli domů, byli oba celí od bláta.
Benedikt nejdřív chtěl Felixovi vynadat, že je zmáčel a ušpinil, ale když se na něj pes zadíval a on uviděl ty tmavé upřímné roztomilé psí oči, musel mu to prominout. Felix měl prostě velké srdce byl a za to, že měl malý mozek nemohl.

Zase byl na posteli sám. Bylo mu jasné, že Alfréd teď ještě sedí v obýváku s noťasem a leje jedno kafe za druhým. Vyšel z ložnice. Jediné světlo v tmavém pokoji byl laptop, který ozařoval Alfrédovu spící tvář. A ta zase vrhala strašidelné stíny na zeď za ním. "Ty jsi usnul? Pojď si lehnout, budou tě bolet záda." zašeptal mu jemně do ucha. Alfréd sebou škubnul. Benedikt si ho prohlížel. Dlouze se na něj koukal. Každý kousek jeho obličeje znal nazpaměť. To bylo totiž to jediné, co jeho přítele probudilo. "Nezírej na mě." zabručel Alfréd a odebral se do postele.

Skrčil se za nízkou zídkou. Teď mu šlo o život. Vzal si svou laserovou zbraň a opatrně vykoukl zpoza úkrytu. Nikde nikdo. Že by se před ním schovali? Myslel, že ho budou hledat. Ještě před chvílí ho totiž jeho nepřátelé chtěli zabít. Rozhodl se vyčkat. Klečel a občas kontroloval dění na plácku před ním. A pak to uviděl. Obrovská fialová příšera se spoustou chapadel a zbraní v ruce (kde se tam ty ruce sakra vzaly?) Bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum. Vypálila než stačil cokoli udělat. Zemřel.
Tyjo, to je blbej konec. Pomyslel si Alfréd a začal odstavec přepisovat.

Tak to se jim zase moc nepovedlo. Ráno se probudili a bolela je hlava jako nikdy dřív. Potili rum, slzeli rum. Ještě horší to bylo, když objevili na svých mobilech videa z včerejší noci.
- Alfréd si na hlavu sypal ovesné vločky, povídal o škodlivosti alkoholu a zapíjel to rumem.
- Oba stáli na jedné židli, postavené na stole a kreslili na strop logo tuzemáku. (Nemůžete se divit, že jim to moc nešlo)
- Benedikt svlečený do půl těla běhal kolečka okolo Alfréda, spícího na zemi s flaškou rumu v ruce a řval, že jsou námořníci.
"Ach jo." začal Benedikt připravovat na česnečku.

"Benedikte, kde jsi, pomoz mi, prosím. Já už nevím jak dál. Já mám krizi!" Alfréd seděl rozvalený v křesílku na jejich společné malé zahrádce a nervózně ustkával kafe. "Středního věku?" zazubil se oslovený.
"Pff. Potřebuju. Svůj. Počítač."
"Nojo, neměl sis ho nechávat u sestry. Kdybys nebyl takovej workoholik a nebral sis ho s sebou, tak ho tu teď máš." prohodil klidně Benedikt a posadil se vedle něj.
"Já nejsem žádnej workoholik! Jen musím dopsat tu blbou arabskou pohádku."
"Nedáš si gin? Na uklidnění." popíchnul ho Benedikt.
"Ty!" a to už se Alfréd usmíval. Benediktovy špatné vtipy miloval ze všeho nejvíc.

Jednou se Alfréd odtrhl od počítače a kouknul se do zrcadla. "Ty, Benedikte, nezdá se ti, že jsem nějak ztloustl?" zeptal se. "No, asi ne." odpověděl Ben - nemohl mu říct "Freddie, ty jsi tlustej jak prase," že? (S jeho životním stylem kafe, práce, fast food, práce, kafe, Benedikt, kafe, práce, práce, tomu tak ale docela bylo.) "Možná bych mohl zkusit nějakou dietu." ignoroval Benediktovu odpověď Alfréd a začal googlit. "Co třeba paleo? To zní zajímavě...Počkat, to je nějaká dieta pro paleontology? Kde jíš šutry s otiskama? Tak do toho nejdu."
A tak zůstal Alfréd s hamburgery od vedle navždy.

"Ty, Freddie, hraješ vůbec na nějakej nástroj?" zeptal se Benedikt svého přítele. "Ne." odpověděl Alfréd a dál ťukal do klávesnice. "Vážně?" rozhodl se ho Benedikt trošku poškádlit. Ve skutečnosti ho ale jen chtěl odtrhnout od počítače."Možná chvíli na flétnu, ale to skoro každý." "Flétničku jo? Taková ta malinkatá, pisklavá...zobcovka? To je roztomilý. Ty si byl vždycky můj malej Freddie." Přišel k němu blíž, zaklapl noťas a pohladil ho po tváři. "Moje květinka." Alfréd se zvedl a zalezl do pokoje. Po pěti minutách přišel s obrovskou tyčí v ruce. "Ne zobcová. Kontrabasová." A zahrál tón podobný zvuku přicházejícího tornáda.