Fragmenty totality

Za svědomité a iniciativní plnění úkolů v akci Asanace v roce 1981: 1.500,- Kčs
Z přehledu o odměnách a trestech mjr. Miloslava Dušína a npor. Jana Šimonovského
***
Chtěli, aby moc dodržovala své vlastní zákony.
Táta, Véna, Dienstbier, Otka, Petr Uhl… Za katrem sedí.
A další vyhnali. Ivana, teď Zinu.
Odjíždí navěky, za oponu, už se nikdy neuvidíme, umírá pro mě.
Odchází s ní další kousek práva.
Jen nechtěla, aby bylo pošlapáváno a krouceno, ne za sebe, za jiné bojovala.
Nemohu ji jít zamávat na nádraží.
Vytopil bych to tam.
Sbohem, Zino!
Deníkový záznam M. B. z 5. 12. 1981

Milý Matěji,
píši Ti, ač tuším, že dopis nikdy nedojde, ale třeba švarným mladíkům, jako jsi Ty, poštu nezadržují. Moc na Tebe vzpomínám, neviděla jsem Tě u vlaku, ale asi chápu. Mám se všelijak, moc nám pomohl náš dobrý kamarád Ivan Kyncl, Evžen Brikcius nás přivítal na londýnském Victoria station ohňostrojem!
Ale nepřestávám brečet, zajizvená zevnitř i zvenku, ty čtyři intenzivní roky se do mě vpálily jako tetování, každé zazvonění ve mně vyvolává hrůzu, každé ráno chci vidět ty, které jsem opustila.
Promiň, pro slzy nemohu pokračovat dál, pozdravuj tátu, až ho pustí.
Tvá Z.
V Londýně 13. 10. 1982

Bez kalhot statečnější než kdejaký bojovník.
Blokádu prorazila jsi, ze školy vyhozena.
Na těle ukázala mi, co je to vlastně žena.
Jenže já malý, bázlivý kluk, co patří na nočník.
Zbýval jen únik.
Budeš mi ale chybět, strašně, zbrklému klukovi.
První a poslední má láska, tajný hřích.
Až táta vyleze, nikdo tu nebude, řekl bych.
Budu tu hnízdit sám. Bez hradu muž. Kůň bez podkovy.
Uteču do křoví.
Levně tě prodali, bonzáci, jak věděli o vlasech?
Nikdy už tě neuvidím, zůstaneš v mých snech.
Cink, puklo mi srdce, má, má, má. Dělí nás poledník.
Bez kalhot statečnější než kdejaký bojovník.

Ve dvě hodiny v noci 13. října 1981 zazvonil kdosi u bytu Ziny a Karla a představil se jako „Magor“. Zina byla sama doma a otevřela. Okamžitě jí byly zakryty oči a ústa a do bytu vniklo více osob. Po výhrůžkách, bití, kopání a otloukání hlavy o zeď ji přinutili sednout a ostříhali několik pramenů vlasů na temeni hlavy. Pak z ní strhli noční košili, nahou ji osahávali a přiměli si lehnout, že ji znásilní. Zina ztratila na okamžik vědomí, když se vzpamatovala, byli útočníci pryč.
Moc odpovídá na každé „ne“ stupňujícím se terorem.
Sdělení VONS ze 17. 10. 1981

„Poslouchej mě,“ natahuje Zina noční košili, „schováš se do šatníku a nevylezeš odtamtud, dokud návštěva neodejde! Nesmí se nikdo dozvědět, rozumíš?! Moc bychom ublížili hodným lidem... I kdyby ses měl počurat! Slib mi to!“
„Slibuju. Čestný chartistický!“
Nasoukám se, zavře za sebou.
Slyším zdušený výkřik? Je to halas boje?
„Ty děvko!“ křičí někdo?
Slibuju. Čestný chartistický!
Nesmím se prozradit, přísahal jsem!
Nebo se prachsprostě bojím?
Dokážu popsat, zpětně, když vím, co se stalo, své pravé pohnutky?
Práskly dveře, až potom, propocený, jsem vylezl. Zina ležela v bezvědomí v předsíni, zmlácená a ostříhaná.
Deníkový záznam M. B. z 13. 10. 1981

„A vlasy, Zino?“ čechrám.
„Vlasy hladí a se hladí,“ usmívá se.
„Krk?“
„Odhrň, najdi důlek a vtiskneš polibek.“
„Ramena?“
„Objímat! Ráno, v poledne, večer!“
„Záda?“
„Ty se masírují…“
„A níž?“
„Obdiv, bezmezný obdiv,“ otočí se. „Poplácat nanejvýš zlehounka!“
Ucuknu pohledem, přikováván.
„Ona tě neukousnou,“ všimne si, „ale pozor, vše jemně, žádné humpoláctví.“
Ukáže si na bříško:
„Taky pokládáš hlavu, a když se zadaří, pak ucho.“
Skrčí kolena, opře o ně bradu.
„Nohy budou objímat tebe.“
Ozve se ostré zazvonění.
Brečím a zapisuji podrobně, protože to byl poslední hezký okamžik mého života, sraba.
Deníkový záznam M. B. z 13. 10. 1981

„Pojď mi pomoct vybrat fotku pro tátu,“ řekla mi ráno máma. „Nesmí tam být nikdo cizí, jen rodinní příslušníci.“
„Co tuhle?“
„Tam vypadám hrozně.“
Probíráme, zarazí se.
V ruce fotografii z „předávání žezla“ u nás doma. S mluvčováním Charty 77 končili Véna, Jiří Hájek a Láďa Hejdánek, nastupovali táta, Zdena Tominová a Jirka Dienstbier. Usmívají se, Zdena a Jiří sedí, táta s doutníčkem v ruce.
„Tu přece nemůžeme poslat, mami!“
„Celá zadní řada sedí,“ mžiká očima.
„Snad stojí, ne?“
„Ne.“
Pláče.
Aha. Naplácal bych si na zadek.
Ale s Láďou to nesedí.
Deníkový záznam M. B. z 5. 2. 1980

Prověřeným TS CESTA byl 19. 5. 1981 získán poznatek, že objekt akce ZINA nevylučuje alternativu emigrace. Po uvěznění předních exponentů VONSu (Uhl a spol.) leží veškerá práce na mladší generaci VONSu. Dle svých slov „je stále připravena platit krutou daň, ale zabít se nenechá“. Dále si zakládá zejména na „svých vlasech, v nichž se ukrývá její síla“.
Návrh rozpracování:
– častými preventivně rozkladnými opatřeními narušovat účast na činnosti VONS;
– za využití agenturně operativních poznatků provádět kompromitaci v nepřátelském prostředí;
– zařadit do projektu Asanace;
– využít inklinace k tzv. „západnímu způsobu“ života a prostřednictvím agenturně operativních prostředků přimět k dobrovolnému vystěhování z ČSSR.

Cestou TS CESTA byl 2. 8. 1979 získán důvěryhodný poznatek, že vazební stíhání 10 čelných představitelů nepřátelského uskupení VONS citelně otřáslo prostředím vnitřního protivníka, zároveň ale prostřednictvím tzv. falešné solidarity aktivizovalo další protisocialistické živly. Podle objekta akce ZINA „tohle moc asi nečekala, deset z nás zavřeli, dvanáct dalších se přihlásilo“. Informaci, že do VONS vstoupilo 12 nových členů, se navíc podařilo přes bezpečnostní opatření předat i vazebně stíhaným, možná cestou Václava Havla, který byl propuštěn na pohřeb svého otce. Seznam nových členů navíc neznámý pachatel vyryl na dveře do vycházkového dvora NVÚ Ruzyně, kde si to vazebně stíhaní mohli přečíst.

Naproti před vchodem auto šťubáků, vzal jsem to přes dvůr a okýnkem do kotelny.
„Ty vypadáš! Válel ses v uhlí?“
„Máte před domem ostrahu.“
„Teď ti umyju záda já,“ směje se, „ať jsme si kvit.“
„Mohu vás učesat?“
Pěšinka ve vlasech. Pěšina v údolí mezi Řípy. Kolej bez dvojčete mezi sedadly. Klikatice v růži. Ženské tělo je plné tratí. Chlapecká hlava plná představ.
„To se nemělo stát,“ vzdychne, když hledí na mé mokré kalhoty. „Nedošlo mi to.“
„Nikdo nikdy,“ přiloží prst na mé rty, „nesmí se dozvědět! Je to naše dosmrtné tajemství.“
Deníkový záznam M. B. z 28. 6. 1978