Mágové

Picek vzal Coru do restaurace u jezera. Seděli u francouzského okna s výhledem na vodu. Než se však stačili podívat na jídelní lístek, sklem prolétl drak.

„Ahoj Coro, Picek říkal, že mě chceš poznat, tak jsem tady!“ vesele prohlásil do ticha.

Pak škytl. Proud plamene, který mu vyšlehl z tlamy nečekal. Celá restaurace rázem vzplála.

Picek popadl Coru, které už doutnaly šaty, protáhl ji oknem a hodil do jezera. Pak za ocas vytáhl i draka. Ohlédl se po dívce, ale ta už plavala pryč.

Rozzlobeně popadl draka za křídlo a mrštil na zem kulatou prchavku. V mžiku byli zpátky doma.

Drachomyr si kolísání magie uvědomil okamžitě. Jeho vejce byla v ohrožení! Naštěstí byl připravený. U stropu největšího pokoje měl připevněný sáček s vílím prachem. Když jej prostřelil, z místnosti se stala kapsle zastaveného času. Tam se žádné nevylíhne.

Rychle snášel vejce z ostatních místností do bezpečí. Doufal, že bude dost rychlý.

Téměř se to podařilo. Když opatrně kutálel přes práh baziliščí vejce, uvědomil si, že to poslední, vzniklé ze spojení Týfóna a Echidny, už odnést nestíhá.

Z druhého konce chodby zaslechl tříštění nábytku. Když se podíval do pokoje, jeho podezření se potvrdilo.

Uprostřed místnosti se mezi poraženými stojánky procházela Chiméra.

„Tentokrát se karty snad spletly. Už jsem učil spoustu nešiků, ale tomuhle trotlovi se žádnej nevyrovná!“

„Kolego, co se děje?“

„Ten novej, co přišel před týdnem, je naprosto nepoužitelnej! Víš, co udělal naposled? Místo aby přeměnil slepýše v tkaničku, jak dostal za úkol, udělal z něj masožravou škrtící kytku!“

“To snad ne… jsou všichni studenti v pořádku?“

„Ale jo, jen mladýmu Drachomirovi to stihlo ukousnout kousek ucha, než jsem ho vymotal.“

„Vydrž, určitě se vzchopí. Kdyby na to neměl, karty ho nikdy nevyberou…“

„To doufám, protože, povídám ti, Zimoř je ten nejzelenováčovatější zelenáč, jakýho jsem kdy měl to neštěstí učit!“

Byl čas večerní koupele. Picek drbal dračí hřbet, křídla i břicho.

„Asi jsem tě měl pojmenovat jinak, Drobku. Rosteš jak z vody. Je tě čím dál víc…“

„Já myslím, že už moc neporostu. To bych se k tobě nevešel… Hele, a vážně dneska nemůžu jít s tebou?“

„Už jsem ti to říkal. Jdu na večeři s Corou.“

„No a? Můžu večeřet s váma…“

„To teda ne!“

„Proč? Ty myslíš, že se bojí draků?“

„Ne, to ne. Říkal jsem jí o tobě a chce tě poznat…“

„Tak vidíš. Půjdu s váma!“

„Hele, tohle je rande, nepotřebuju, aby mi drak dělal křoví…“

„Magie je tu cítit čím dál víc,“ nasával Drobek vzduch, „je to tu prastaré...“

„Jsme tady! Podívejte!“ hlásil Zimoř.

Picek s Drobkem poprvé spatřili dívku v kameni.

„Tak se ukaž, Drobku“ pobídl Picek kamaráda.

Drak se nadechl a opatrně vypustil plamen. Jen trochu, aby zlehka olízl jantar. Ten zvolna tál. Když už zbývaly poslední kousky a dívka byla téměř volná, otevřela oči.

„Co se děje? Ach ne… Magie!“

Najednou pochopili – pokud zmizí kámen i jeho obyvatel, zmizí i magie…

Drobek zareagoval první. Odstrčil děvče a skočil na její místo. Kámen jej bleskurychle obestřel. Magie byla zachráněna. A Pickova babička též…

„Zimoři, pomůžeš mi? Musím odběhnout, ale mají vyzvednout dračí ovoce pro mazlíka Nejvyššího. A pak tu mám blumy pro dětský domov, ten hnědý balík. Až se zastaví matka představená, dáš jí ho? Nespleť to!“

„Jasně, klidně běž, postarám se...“

Crotus se vrátil zrovna, když Zimoř odevzdával balíček pro Nejvyššího.

„Hotovo! Vše odevzdáno!“ hlásil Zimoř

Crotusovi se něco nezdálo – balíček, co odnesl posel z Citadely, byl hnědý…

„Tys ty balíky prohodil! Až děti to dračí ovoce snědí, na celé odpoledne zešílí!“

V novinách se druhý den psalo: Dětským domovem proběhla krátkodobá epidemie šílených dětí. Zdá se ale, že další nebezpečí nehrozí…

„Neboj, něco vymyslíme,“ vraceli se zklamaní kouzelníci od dívky v krystalu, „společně jí určitě zachráníme.“

„Ale jak? Tchýnin jazyk nebyl k ničemu...“

„Mám rostlin plný skleník. Většina je i magická. Něco určitě zaúčinkuje.“

„Myslíš?“

„Jasně, pojď se podívat…“

Crotus vzal Zimoře do svých tajných skleníků. Měl je izolované, aby magickou aktivitu nevyslídili členové Citadely. Mohl proto dělat s rostlinami všelijaké pokusy.

„Ty jo…“ rozhlížel se Zimoř zvědavě, až nacouval do velkého keře.

„Pozor na škrhavku!“

„Co?“

„Tys tomu dal! Rychle, musíš odrbat semínka z kůže, než zarostou. Když to neuděláš, změníš se v ještěra.“

„Cože mám dělat?“

„Rychle, škrábej se!“

„Je čas završit sbírku. Pořád mi chybí dračí vejce,“ mumlal si Drachomyr cestou do jeskyně.

„Kde je ta potvora?“

Draka neviděl, zato uprostřed síně leželo v písku deset vajec. Přiběhl k nim a popadl to největší. Nebyl to dobrý nápad. Vejce se pěkně proneslo, a jakmile se objevila dračice, neměl šanci jí utéct. Kouzla, co po ní házel, sklouzávala po šupinách. Měl štěstí, že mu dračí plamen jen olízl plášť. Nakonec byl rád, že se dostal ven; bez vejce.

„Najmu si na to někoho. Třeba Větroplaše. Magie má dost, aby draka zvládl, a je dostatečně praštěný, aby tu práci vzal…“

Byla tam tma. Picek vyslal jiskru magie ke kamenům na stropě. Jak očekával, šlo o zdroj světla. Konečně mohl přehlédnout celý prostor.

„Tak kdepak budeš?“

Procházel jednu síň za druhou. Nacházel všechno možné – magické artefakty, truhly peněz a drahokamů, ale vejce nikde. Až skoro u konce objevil otevřený kufřík a v něm – skořápky.

„Cože? Kde?“

Picek se zděšeně rozhlížel. To by mu chybělo, mít v domě draka…

V tom ho něco žďuchlo do nohy. Za ním stálo malinkaté dráče a snažilo se hladově žvýkat Pickův plášť. Bylo rozkošné.

„Tyj si tak slaďoučký,“ pohladil Picek zjihle ještěří hlavičku, „úplná oživlá fosílie…“

„Evelíno, víš, proč jsme tě pozvali?“ uvítali ji tři nejvýznamnější čarodějové.
„No… ne…“
„Postupuješ rychle, nejrychleji ze všech studentů. Proč myslíš?“
„Mám… talent?“
„Správně. Ale tvá magie je nesmírně silná, uvědomuješ si to?“
„Asi ano…“
„A víš, že veškerá magie závisí na krystalu pod Citadelou? Bez něj by žádná nebyla.“
„Opravdu?“
„Jenže aby vydržela, je třeba jednoho z nás. Toho nejsilnějšího. Musí se spojit s kamenem…“
„Jako já? To ne!“
„Můžeš být nebezpečná sobě, tvé rodině. Takhle bys je ochránila…“
„Ale…“
„Přemýšlej. Chceš mít na svědomí své dítě?“
Byla to pořádná manipulační jízda a Evelína neměla šanci z ní vystoupit…