Apokalypsa

Ti čtyři se občas sejdou v nějaké zapadlé putyce. I oni potřebují chvilku klidu.
Svět si na krátký čas najednou jakoby vydechne; lidé se cítí lehčeji, zprávy nanejvýš reptají na nějakou výluku; dokonce se podepisují i mírové smlouvy.
Opatrně pijí pivo, povídají si o dětech (obzvláště Hlad nedá dopustit na svoji nejmladší, Redukční dietu), vyprávějí historky.
„To byste nevěřili,“ povídá Smrt, „co se mi přihodilo. Doneslo se mi, že v jisté říši vypukla – jak, kolego, zajisté víte – epidemie. Jdu tam, že ulevím, říkám, ukažte mi, kde se tu nejvíce pláče - a věřili byste tomu, oni mne zavedli na daňový úřad …“

Rypadlo zarývá do země zuby, nechává za sebou krvavý šrám.
Hučení nese se nad mrtvou krajinou.
Automat v továrně rytmicky plive kusy plastu.
Zas další výrobek, bez kterého nemůžeš žít.
Řeka se líně převaluje betonovým korytem.
Občas vyvrhne kus bordelu a chcíplou rybu.
V pralese opadal poslední list.
Kytky znáš už jenom umělý.
Poslední nosorožec vypustil duši a byl tomu vlastně rád.
Zas další zvíře zmizelo z mapy.
Kdybys sundal si sluchátka a taky klapky na očích, slyšel bys...
V tomhle světě žít nemůžeš, ale přitom se nedá nikam jinam odejít.
Tak probuď se člověče, než zahubíš úplně Matičku Zem!