Karanténa

Le Le mrknul očkem na Ying Ying.
Nebyla ošklivá, ale kdovíjaká kráska taky ne. Přesto ji měl rád. Za těch deset let, co tu byli zavření, měli dost času se důvěrně poznat. Vlastně ji považoval za svou nejlepší kamarádku.
V tomhle směru o ní nikdy neuvažoval. Ale teď tady byla taková nuda. Bez lidí se moc nedalo ničím zabavit. Zbývala jediná činnost.
Pohledy Ying Ying a Le Lea se setkaly. Začali se k sobě přibližovat. Oba si navzájem četli v očích souhlas. Zvolna se dali do díla.
S trochou štěstí by se brzy mohlo v Hongkongské ZOO narodit malé panďátko.

Náš pes sedí na chodbě a vyčkávavě na mě hledí. Pohledem naznačujícím, že jestli se rychle nezvednu, stane se velky neštěstí. Vstanu z gauče a oblíknu si mikinu. ,,No joo, neboj, jdeme," ujišťuju psa, zatímco se obouvám. Už sahám na kliku, když se zarazím. ,,Sakra... Mami?! Podáš mi prosím roušku, mam ji v pokoji na stole!"
Po chvíli z pokoje: ,,Ale na stole ji nemáš!" ,,Aha, tak je asi v kabelce... Tak mi podej tu bílou!" ,,Ta je teď přece v pračce."
,,Tak mi podej třeba fusekli, já si ji natáhnu na ksicht, ale dělej, nebo se ten pes posere!"

"Prosím tě, vůbec nechápu, co se ti na tom nelíbí!" šklebí se na mě a já nevím, jestli má upřímnou radost, nebo je jenom zlomyslná.

"Ne, ne, ne a znovu ne! Nebudu si na obličej dávat něčí kalhotky! A je mi jedno, že jsou vyprané!" Bezbranně couvám vzad. Ocitla jsem se v rohu. Sakra.

"Dobře. Ale co tahle?"

Na kousku látky, který vzdáleně připomíná roušku,rozpoznám avokádový potisk.

"To byly mé nejlepší ponožky! Co tě proboha přimělo ušít roušku z ponožek?"

"Viděla jsem to na internetu," uculí se. "Levně a rychle."

"A hlavně levně!" Zasténám a truchlím za své ponožky.