Piráti z Karibiku

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si znova na ten televízor nepozeral?
- Včera som pozeral. Nejakých námorníkov tam ukazovali.
- To ako dokument?
- Ale nie. Rozprávku. Oni tam normálne vyzerali, ale keď na nich mesiac zasvietil, tak z nich boli kostlivci. A furt pili rum.
- Pištík môj, to ti je dobrá rozprávka. Aj sem by mohli prísť. Rum by sme za slivovicu vymenili. A to z nich netieklo von, keď boli kostlivci?
- Veru som si nevšimol. Ale jednému tam furt oko padalo, možno ho ten rum vytláčal.

K rozluštění té pitomé mapy nebyl ani o píď blíž. Ale na lodi (i když to nebyla Černá perla), se zásobou rumu (i když menší, než si představoval) a s Elisabeth (i když ta vytrvale ignorovala jeho narážky) se Jackovi situace jevila o dost radostněji.
„Jsi beznadějný ožrala,“ zamračila se Elisabeth a zkusila mu vytrhnout flašku z ruky.
„Říká ta, co mě dvakrát přepila…“ zašklebil se Jack a mohutně si loknul.
„Já umím pít s mírou,“ bránila se, „zato tobě rum za chvíli poteče i ušima.“
„Nebo očima,“ zkusil nasadit zkroušený výraz. „To když mě tvoje krutost a necitelnost rozpláče…“

Probuzení mělo sílu několikanásobného úderu pěstí. A to ještě ani neotevřel oči. Pokoušet se hýbat nemělo úplně smysl, svět se víceméně hýbal úplně sám. K tomu se opravdu, opravdu velmi rychle točil. Hrdlo vydalo drsné arrrrgh. Sucho v ústech a rozpraskané rty pálily. Pohnul prsty a doufal, že se mu podaří nahmatat něco, co by mohl vypít. Sahal pouze na něco, co při troše fantazie mohly být něčí nohy.
Ozvala se rána a něco ho praštilo do hlavy. Ucítil na tváři vlhkost. Pláču? napadlo ho. Tekutina stékala po tvářích, až narazila na rty. Rum? U všech makrel, já brečím rum!

Uplynulo několik dnů, během kterých se snažil objevit zásoby rumu, rozklíčovat mapu, vymyslet způsob opuštění ostrova, naučit se pít vodu (v tomto pořadí). Podařilo se mu (se značnými obtížemi) jen to poslední. Pak jednou ráno uviděl menší plachetnici kotvící asi sto metrů od břehu.
„Tak poplav!“ zakřičela Elisabeth od kormidla.
„Kde se tu bereš? Kdes vzala loď a posádku?“
„Loď je vypůjčená od Norringtona. Posádka je tvoje stará, posbíraná v Tortuze…“
Zastrčil mapu do pouzdra, pouzdro do kapsy a vrhnul se do vln. Napadlo ho, že dražší (a těžší) úlovek by se transportoval hůř, než tenhle (zatím) bezcenný kousek papíru.

Další mapa… Co je to za nápady, ukrývat do obrovské zapečetěné truhly jen cár papíru?!? Nebylo by logičtější tam dát hromadu zlata?
Jack byl… jak to říci slušně… rozmrzelý.
Před pár hodinami sledoval, jak se k ostrovu blíží Černá perla. Barbossa mu zamával a otočil kormidlo na širé moře.
Pak vyhrabal tu truhlu, vypáčil víko a našel… mapu.
Kdyby to aspoň byla přehledná mapa se souřadnicemi a s názvy měst, moří a ostrovů. Ale ne, to by bylo moc jednoduché… Byla zakódovaná, jak jinak!
Jedním směrem ťapkali krabové, jiným poskakovali mořští koníci, z rohu se na něj mlsně šklebil Kraken.

To ne! Ocitl se na tom zatraceném ostrově už potřetí.
Poprvé, se zásobami rumu, to nebylo špatných pár dnů… nebo snad týdnů? Podruhé měl velmi zajímavou a inspirativní společnost – nakonec Elisabeth odpustil i likvidaci zbývajícího rumu…
Ale co tu, u všech mořských oblud, bude dělat tentokrát? Bez rumu i bez Elisabeth…
Jack melancholicky hloubil jámu v měkkém písku na hranici přílivu. Ne že by snad čekal, že objeví poklad, ale nějak se zabavit potřeboval. I když… že by jeho příslovečné štěstí opět zafungovalo? V téměř stejný okamžik, kdy se v dáli na obzoru zablýskala plachta, zaškrábal prsty o něco kovového.

„Co to děláš, Jacku?!“ křičela Elisabeth a hlasem jí vibroval vztek.
„Odplouváme, nevšimla sis?“ utrousil a posunul si klobouk víc do čela.
„Zůstala tam půlka tvé posádky!“
„Černá perla je poslušná loď, nepotřebuje moc námořníků na obsluhu. Bohatě mi stačí těch pár, který jsou na palubě.“
„Ale… přece je tam nemůžeš nechat?“
Jistě, mohl by jí vyložit svůj plán. Že obepluje ostrov a vynoří se na jeho druhé straně, což nepřátelé nebudou čekat. Že s Gibbsem mají tuhle variantu nacvičenou. Že se takhle vyhne zbytečnému krveprolití, které by vyvolal přímý boj.
Ale co… vždyť zá pár hodin to uvidí sama…

Černá perla brázdila oceán. Rozrážela mořskou vodu, vytvářela vlnky. Skoro až letěla skrz pustou vodní hladinu. Jack byl spokojen, už pár dní šlo vše bez problémů.
Z podpalubí vyšla celá mokrá Elizabeth. Jack zanechal kormidlo a přitočil se k ní.
"Krásně voníš," zašeptal jí do ucha, "a ty šaty jsou nové, že?"
"Ne, ale vylila se na mne celá láhev rumu. Aspoň nemusím prát, ber to jako přírodní aviváž."
"Jej, taková škoda. Co s tím uděláme?" zeptal se tajemně Jack.
"No, mohl by ses naučit řídit ohleduplněji..." koketně zamrkala Elizabeth.
"Ne, mám lepší nápad, kočičko." řekl a lehce ji políbil.

Oči Willa Turnera se rozšířily překvapením. Hledal toho piráta všude možně, ale tady ho nečekal. I když, je to Jack Sparrow. Kapitán Jack Sparrow. U něj není překvapení nic. Dokonce ani sezení na trůnu kanibalistického kmenu.
,,Jacku, ani nevíš, jak rád tě vidím," vydechl Will uvázaný rukama i nohama na větvi.
Jack těm kanibalům něco říkal řečí, která vyzněla, jako kdyby si jí právě vymyslel. Pak Willa i ostatní odnesli pryč.
Nakonec se jim podařilo utéct. Dokonce i Jackovi, na kterého si nejvíc brousili vidličky.
,,Wille Turnere, nikdy se nesnaž bejt kapitánem masožravek. Né fšechno maso je dobrý, kapiš to?"

"K sakru," odplivl si muž v třírohém klobouku a vláčnými pohyby vyndal zpod košile tlustou, v kůži vázanou knihu. Moře bylo toho večera klidné a Černá Perla se mírumilovně pohupovala na hladině. Kupodivu i posádka se oddávala sladkému nicnedělání. Jedinný, kdo rušil idylickou pohodu na škuneru byl právě sám kapitán.
"Tohle fakt nedám, u vousu Willa Turnera, kde je rum? Kde jsou další zásoby? Potřebuji si nutně dodat inspiraci. Kolik jsem toho tenkrát vypil?"
*
-o pět hodin, čtyřista stránek a tři soudky rumu později-
"Chachá, sem já to ale pašák! Samozřejmě, že mapa na ostrov bude vlepena za poslední stránku!"