Linka 205

Řidič mávne na rozloučenou, otevře jim dveře a ony vyrazí na cestu. Dáma s kloboukem sice trochu kulhá, ale i tak mají ostatní co dělat, aby s ní udržely tempo.
Prvních pár metrů jde krásně, jenže pak se objeví první stoupání a Julinka spustí.
Mě bolí nožičky, když míjí parkoviště. Ne, nebolí, Juli.
To není fél, vy jste větší! u odbočky k Botanické. Jo a taky těžší, chápeš?
Já mám žízeň! v tom nejprudším kopci. A my snad ne?
Mně něco spadlo do oka, když se na obzoru ukáže poliklinika. Řasa, Juli, jenom řasa. Nemůžeš sebou chvíli neškubat?
Nemůže. Pomoc!

Cesta nahoru měla být úplně jednoduchá - zajížďka k zoologické, otočit a pak přímo ke Krakovu. Jenže věci jdou málokdy podle plánu a hned první křižovatka je zasekaná, uprostřed dvě nabouraná auta.
„Co se stalo?“ zajímá se okamžitě Juli, vystrašeně i zvědavě zároveň, natahuje krk.
„To bude jen ťuklé,“ uklidní ji holka bez sluchátek. Řidiči rozčileně gestikulují a obcházejí auta, prázdné schránky neschopné další jízdy.
„Bude to na dlouho?“ obrátí se dáma s kloboukem na autobusáka, ale ten jen odmítavě mávne rukou a zaposlouchá se do hlášení z dispečinku.
„Nedá se nic dělat, musíme jít pěšky.“
Julinka se zamračí.
„Do kopce?“

Po cestě zpět na kopec se pokusí vyzpovídat řidiče.
„Luboš? Jó, to je skvělej chlap, takovej pohodář, to byste nevěřili-“
„A já bych i věřila,“ skočí mu do řeči dáma s kloboukem, „ale nevíte, kde teď zrovna je?“
„To asi ne, ale počkejte, tohle vám musím říct! Třeba jednou, a fakt se to stalo, přísahám, jednou mu normálně zapadl autobus a všichni ti lidi mu šli pomoct, udělali řetěz a normálně ho odtamtud dostali.“
„To je skvělý, ale kde ho najdeme?“ ztratí trpělivost i holka bez sluchátek.
Řidič se zarazí, bezradně pokrčí rameny.
„Zkusil bych to tam, kde všechno začalo...“

Pomalu přejdou k zastávce, aby počkaly na autobus a mohly se vrátit na sídliště.
„Jede to až za dvacet pět minut. Nemůžeme tam prostě dojít pěšky?“ povzdechne si holka bez sluchátek otráveně.
Julinka prudce zavrtí hlavou.
„Mě by bolely nožičky!“
„A mě záda,“ přisadí si dáma s kloboukem, „vy mladí ani netušíte, kolik dá stáří práce! Jen si to představte - kyčle bolí, nohy bolí, sednout vás nikdo nepustí, důchody pořád nerostou a když už se jednou do něčeho pustíte, skončíte na policii!“
Holka bez sluchátek radši neřekne nic. Možná jsou v životě věci, které prostě vědět nepotřebuje.
„Směr školka, nastupovat!“

V Praze jezdím už tři tejdny. Oproti Jirkovu je to trochu změna, i když autobusy jsou všude skoro stejný. A lidi nakonec taky.
Líbí se mi, že jezdím po městě - žádný okresky, kde za bouřky padaj kmeny přes cestu, jen rovná silnice a přehledný křižovatky. Ale ty lidi jsou prostě stejný - kuřáci hulí na zastávce a z celýho světa maj jen ty oblaky kouře, zamilovaný se k sobě tisknou na zadních sedačkách, študáci na poslední chvíli cpou do hlavy anglický slovíčka. A mezitím pořád stejný sterilní hlášení, nástup a výstup, příští zastávka na znamení, ale život nestaví a jede dál.

Sundat si sluchátka? Fakt skvělý! pomyslí si holka se sluchátky ironicky. Druhou její myšlenkou je, že se možná přeslechla... protože má ta sluchátka... takže vlastně... no radši nic.
„Trocha odříkání vám jen prospěje,“ poučí ji dáma s kloboukem rázně, „kdo se postí-“
„Ten uvidí zlaté plasátko!“ přidá se Julinka nadšeně.
„Teď zrovna vyrážíme ke školce.“
Holka (bez sluchátek) opatrně přikývne a pak se zeptá: „Proč zrovna tam?“
„Vedou tam všechny stopy!“ vstoupí Julinka opět do debaty.
„Které všechny?“
Ticho, opatrné váhání.
„Všechny... tedy... všechna jedna. A ona vlastně nevede zrovna k téhle školce, ale tak...“
„Já tam mám kamaláda Kubu!“

Holka se sluchátky se zarazí. Nerozmyslela?
Od začátku je jí jasné, že to, co tady stará paní provádí, je naprosté šílenství. Hledat člověka, kterého neznáte a který se nejspíš vůbec neztratil, na místech, kde pravděpodobně ani není… a ponoukat náhodné děti, aby vám s tím pomáhaly. Bylo by tak snadné to všechno odsoudit, označit za absolutní ztrátu zdravého úsudku. Jenže na druhou stranu…
„A kdybych šla s vámi?“ zeptá se nejistě, protože kdo ví, třeba nemá patent na rozum - a třeba každé rozhodnutí nemusí být rozumné.
Dáma s kloboukem se usměje.
„Posila se vždycky hodí. Ale ta sluchátka si sundejte!“

„Voják?“
Julinka přikývne: „Jo a má spoustu síly a vždycky Kubu houpe na houpačce, takže on pak létá hlozně vysoko! Babí, mohly bychom jít na hřiště?“
Babička se chystá odpovědět, když se najednou zpoza rohu objeví holka se sluchátky. Rudé vlasy, rudé rty a ruce zastrčené do kapes mikiny. Přijde blíž a podezřívavě si dvojici prohlédne.
„Unesla jste další dítě?“
„Já šla doblovolně,“ zahlásí okamžitě Julinka a spokojeně se usměje.
„Jo, to určitě. A pořád ještě hledáte toho vašeho řidiče?“
Dáma s kloboukem rázně přikývne.
„Ano, hledáme, takže jestli dovolíte, už musíme jít... Tedy pokud jste si to náhodou nerozmyslela?“

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Zanedlouho už obě sedí v přívozu a pomalu se plaví na druhý břeh.
„Budeme lovit lybičky, babí?“ zajímá se Julinka a zvědavě se naklání přes zábradlí.
„Ne, tady už se dneska loví něco úplně jiného.“
„Já vím,“ přikývne holčička přemoudřele, „chlapi.“
Dáma s kloboukem se zarazí. A tohle ta holka slyšela kde?
„Ne, Juli, tady se loví důkazy,“ odpoví rozhodně a vydá se za kapitánem, aby mu vylíčila celé jejich pátrání.
Muž s úsměvem poslouchá, zamyšleně přikyvuje.
„No dřív tu jezdíval do práce Luboš, ten řídí autobus. Ale loni se s rodinou stěhoval do Bohnic, dával tam kluka do školky.“