Star Wars

"Pojďte všichni sem, mám to!" zahalekal Mossi nevojensky a nerepublikově.
Osazenstvo Nameless přišlo. Někdo z můstku, někdo z pokoje a Berek z nové ostřelovací věže, kterou mu velení konečně povolilo.
"Takže, co pro nás máš?"
"Poslední sčítání, k datu... ééé...," Mossi se chvíli přehraboval v papírech a datapadech.
Dnešnímu suše podotkl Com.
Pokud tedy počítač může podotknou suše.
"No, asi tak. Takže jsme na čísle 48 541. Z toho 32 774 je umístěno. Dále tu máme 6339, které jsme ještě nevylovili."
"Tak je nepočítej. Počítej těch 48 541."
"Jo."
"Počítej, nepočítej. Stejně budem potřebovat pro ty... ehem... padlé další křižník."

„Tak to by bylo,“ oddychl si Pluto, když mu počítač nahlásil explozi posledního droidího stíhače a ve vesmíru kolem letky Sirius zavládl klid. „Kdo přežil, hlaste se!“
„Sirius 2 v pohodě,“ zahlásil kapitán Trent.
„Sirius 3 taky,“ přidal se King.
„Sirius 4 má pár děr v plášti, ale žije,“ pravil Junk otráveně.
„Sirius 5 v pořádku,“ navázal Kress a Ozu, jehož kokpit momentálně připomínal saunu, ten správný čudlík po chvíli šmátrání našel taky.
„Sirius 6 nic moc, ale na Mstitele doletí.“
Komandér Zane tak mohl být spokojený, a taky byl.
„Zase všichni, jo? To mi Abby dluží dalších pět kreditů.“

Plán byl, jako všechny, které kdy kluci spáchali, dokonalý. Tyros se odevzdal do rukou bratří a generála a účastnil se všech nanicovatých ceremonií, které byly v tom onom království zvykem. Zbytek týmu kul pikle, pletichy, snoval plány a tvářil se, jako kdyby neuměl do pěti počítat. Budoucí tchánstvo, ukolébané tímto zdáním klidu, pokračovalo v přípravách na svatbu, která se čím dál tím víc začínala podobat stěhování města kombinované s vojenskou přehlídkou. Dny plynuly. A tu blížící se katastrofu předpovídal akorát malý trhací kalendářík na Tyrosově stole. Již jen týden zbýval do dne, přes jehož datum bude napsáno 'DNES NEZAPOMEŇ: UMŘÍT!!!'

Hangáry Mstitele se pomalu otvíraly, piloti naskakovali do strojů a letka Sirius měla co nevidět vyrazit vstříc nepříteli. Komandér Pluto Zane, který jí velel, dal ostatním čas na stažení letových plánů, ohlásil se můstku a byl rád, že z druhé strany slyší známý hlas Abby Malone, rovněž komandéra.
„Nezapomeň,“ začal, protože jakkoliv byl za ten hlas rád, neznamenalo to, že si ji nebude dobírat, „že na té velké modré věci před tebou jsme my ty modré tečky a nepřátelé červené, ano?“
„A ty nezapomeň, že mám vsazeno pět kreditů, že tě dneska konečně sestřelej.“
Ale jinak se měli rádi, fakt.

Když se na to člověk podíval zpětně, bylo to jasné jak tatooinské poledne. Někteří se na to ani nemuseli dívat zpětně, jenže pokroutit vlákna osudu tak, aby to nikdo nepoznal, je běh na dlouhou trať. A možná předem ztracený běh.
Za sloupy v Senátu, nad ostrůvky nabooského a alderaanského senátora, v přítmí a nezjistitelní, stáli kluci a Gwen. Sledovali, trochu frustrovaně, trochu rezignovaně a v případě Tyrose trochu vztekle, nejnovější vystoupení Kancléře Palpatina.
"Vodí si je, kam chce," řekl Mimas po skončení představení,"u některých je div, že nevidím lanka."
"A na přestřižení nemáme nůžky."
"Taky je možnost opustit divadlo."

Ještě před pár týdny Abby pouhá představa, že se separatistická krize rozvine v plnohodnotnou válku a ona bude muset bránit Republiku s mečem v ruce a mistryní po boku, děsila.
Teď byla komandér Velké armády, z relativního pohodlí můstku Mstitele velela několika bombardovacím letkám a pomalu si zvykala. Vlastně jenom stála u taktické mapy, posouvala čáry a tahala za nitky a kdyby na konci těch nitek nebyli živí tvorové a šťastný konec se pořád nevzdaloval, mohla to brát jako pouhou hru.
Občas se neubránila pomyšlení, jestli někdo na podobných nitkách nevede ji, popřípadě jestli celá válka není spíš takové divadlo.

„Co má být tohle?“ Syrilovi se sevřel žaludek, když před ním jeho matka zamávala kusem potištěného flimsiplastu, jen co vešel do bytu.
„Ty jsi otevřela můj dopis?“
„To je všechno, co k tomu řekneš?!“
„Řekl bych ti o tom…“ 
„Opravdu? Nebo bys prostě zmizel jako tvůj otec?“
Syril se zhluboka nadechl, ale Eedy pokračovala: „Morlana 1! Kde to vůbec je?“
„Ve vnějším okraji.“
„Vnější okraj?! To nemůžeš myslet vážně! Vždyť v takové necivilizované divočině tě tak akorát někdo zastřelí!“
Syril sebral veškerou odvahu. „Nerozmyslím si to,“ prohlásil neochvějně.
Taková ráznost ji na chvíli zaskočila. „Aby pak nebylo pozdě,“ ucedila nakonec.
 

V Chrámu to hučelo jako už dlouho ne a Abby vůbec nepřekvapilo, když v chumlu Jediů směřujících do hangáru spatřila Pluta.

„Ty letíš?“ udeřila na něj, sotva byl v doslechu, a jeho lhostejné pokrčení rameny ji důvěrou nenaplňovalo.

„Letěj skoro všichni.“

„Všichni magoři,“ opravila ho umíněně. „Copak necítíš v Síle, že to bude průser?“

„Ani ne,“ odmávl to Pluto, „vždyť nás je hromada a letí se mnou i mistr. Bude to rychlá akce, do rána jsme zpátky.“ Abby jeho optimismus nesdílela a rozhodně mu nehodlala připravovat uzenáče.

„Aby ses nedivil.“

A co myslíte, divil se Pluto na Geonosis? No jéje!