Star Wars

Civilizace v galaxii jsou různé. Proplétat se mnoha pravidly a sociálními konstrukty je někdy nejen nadlidský, ale i nadjedijský úkol. Ještěže je tu Com a jeho bezedné studny informací.
Berek listoval notýskem s poznámkami.
"Takže nemluvit, jenom stroze pokývnout hlavou. Tvářit se znuděně."
"Jo."
"Tak zatím to souhlasí s každym nafrněnym panákem, co jsme kdy potkali," řekl Mossi.
"No jo," pročítal poznámky dál poručík, "jenže ti předtím nedávali najevo spokojenost rozbíjením nábytku."
"Prosím?"
"Na konci představení je vhodné u vyšších vrstev rozbít křeslo, na kterém seděli a kousek si ho odnést domů."
"Jako trofej?"
"Lepší než vycpaný hlavy, ne?"
"Jo."

O pilotech a dispečerce ze Mstitele už pár drabblů napsáno bylo, jméno kapitánky ale zatím nepadlo ani jednou a možná je to trochu škoda.
Danneth Avis totiž byla nejen důstojnice Republikového námořnictva, ale taky baronesa urozeného rodu z Eriadu. Pravda, vzrůstem nikoho neohromila, zejména otce, ale noblesou z celého operačního svazu jednoznačně vyčnívala. Rozuměla divadlu, pila kvalitní Sulong z malých hrníčků a se zvednutým malíčkem, hovořila klidně a přízvukem zapadla mezi příslušníky jakéhokoliv královského dvora.
A protože měla pod prestižkou Naval Officera pět levelů Nobla, mohla jednou za den třem spojencům na pět kol zvednout všechny záchranné hody o 2.

Byl to historický okamžik. Hodný zápisu do nějakých dlouhodobějších kronik, které jinak zaznamenávají věci jako tvorbu pohoří, vznik ledovcového údolí a tak. Vidět Mistra Koona, kterak (přes přísný zákaz) konzumuje ulepenou stravu v knihovně, upatlává datapad a je peskován váženou Jocastou Nu, bylo jedinečné.
"No, Mistře, dělej, co umíš," zašeptala si pro sebe Gwen a pro jistotu držela palce.
Následoval další historický okamžik. Či spíše megalekce v diplomacii, politice koncenzu, lichocení a mazání medu prakticky všude, lekce nejvyšší kvality. Gwen ovšem vše zaznamenala, už kvůli tomu, že by mohla někdy v budoucnu absolvovat totéž. I když jako Plo Koon... sotva.

Pasování začínalo za necelou hodinu. Přesněji čtyřicet osm minut, třicet vteřin. Yord si přesně uvědomoval každou jednu z nich.

Po zádech mu tekl pot. Ne jenom nervozitou - v pokoji bylo jako v sauně. Napařovačka jela na plný výkon, okna se rosila o sto šest, a jeho tunika...

Jeho tunika vypadala jako přežvýkavá a vyplivnutá.

Rytíři Jedi žili skromně. Nepotřebovali plnou skříň oblečení. Jenže ani mistr Yoda by nechtěl na svém pasování vypadat jako protažený roštím.

Nehledě na to, co mu to vlhko dělalo s vlasy.

Možná kdyby Chrám podpálil - jenom trochu - muselo by se to celé o pár dní odložit.

„Můstek komandéru Zaneovi,“ ozvala se z Plutovy vysílačky Abby tónem, který naznačoval, že má průser. Další do sbírky k tomu předvčerejšímu. „Kde vězíš? Za dvě minuty podáváme hlášení nejvyšší radě.“
„Cože, to je dneska?“ Zněl fakt překvapeně, ale fakt mu to nežrala.
„Jo. Za dvě minuty máš mistrům vysvětlit ten včerejší průšvih.“
„To nestíhám, zrovna jsem rozebral těsnění reaktoru kvůli pravidelný údržbě. Vezmi to za mě a nějak mi to vyžehli, prosím, na tebe dají!“
„Můžu ti je přepojit.“
„Kchhh, ztrácíš se mi, asi kchhhhh interference z toho kchhhh reaktoru nebo co.“
„Aspoň si nevymýšlej, jo?“
„Máš to u mě!“

Jak válka klonů pokračovala, leckterý v ní nasazený Jedi začal zpochybňovat svou motivaci v bojích pokračovat. Někteří to dělali z povinnosti k Řádu, jiní stále věřili v Republiku, pár se jich chtělo zapsat do historie. Někteří to dělat přestali.
Glop Huxley, Pluto Zane a Abby Malone o složení zbraní neuvažovali ani na okamžik. Dál setrvávali po boku udatných klonů z 314. operačního svazu, dál řídili bitvy a dál věřili, že dokážou přispět k rychlejšímu a rozhodnějšímu konci celého toho hloupého konfliktu. Dělali to prostě v dobré víře, že tím udělají z galaxie lepší místo k životu.
Moc se to nepovedlo.

"Už nikdy! I kdyby měl jít pěšky!"
Bennar za sebou prásknul dveřmi*. V jídelně bylo ticho, posádla postávala okolo se zklamanými výrazy a Gwen se tvářila, že být Vaderem, už by se někdo dusil.
Ten někdo seděl na židli, po boku kufr a na stole hromádku pokladů, které byly ještě před chvílí porůznu schovány.
"Jste mi řekli, že můžu uklidit nádobí. Tak jsem začal. Pak sem si všiml, že máte věci nesrovnané a různě, tak jsem myslel..."
"On myslel!" vyhrkl Thon, "my tě vezmem ne loď, abys nemusel čekat na spoj..."
"Příště nemyslet!"
"Žádné příště nebude!" zaječel Bennar z kajuty.

Sedím na Astronomické věži a kochám se výhledem.
Všechno odtud vypadá až neskutečně dobře. Celý tenhle svět, a to i s Voldemortem, má svou nepopiratelnou přitažlivost. Vtáhne tě.
Koneckonců, o tom Harry Potter je. O tom, že být jiný je v pořádku. Že ti Jiní jsou součástí úžasného, fotogenického a magického světa.
Tohle chceme slyšet. My, Jiní.
...
Stejně, když to tak vezmu, mám ale radši tu o tom jak hloupý Honza Luke Skywalker osvobozuje princeznu Leiu Organu, kterou unesl temný rytíř Darth Vader za pomoci kouzelného dědečka Obi-Wana Kenobiho a přitom musí zabít strašlivého draka Hvězdu smrti.
Je mnohem realističtější.

Po dlouhém zírání si věštkyně odkašlala.
"Nedává to smysl, ale poslouchej. Vidím tě obklopeného nicotou, temnotou a světly. Vidím tě v neznámých krajinách, v pouštích i na ledových pláních. Pak nevidím nic. No a pak...," věštkyně si povzdechla a přešla do civilního projevu.
"Hele, znáš Hvězdný války? Dunu? Star Trek? Mumii? Tak si to zkombinuj, přidej Highlandera a Mortal Kombat a máš to. Mám pocit, že jsem se napojila na Netflix s Disney+ dohromady... tohle se mi ještě nestalo."
"No... a co sem dlužnej?"
"Co dáš."
Thon vytáhl jednoho Masaryka.
"Víte co? Zapomeňte na to a kupte si nový věci."

Kampaň směřující k dobytí loděnic Sluis Van vrcholila a Plutovi přišlo, že říct si o názor kočovné věštkyně nemůže uškodit.
„Jáj, mladý pane, tím se vůbec netrápte!“ zaskřehotala, jen co se podívala do otřískaného sněžítka. „Vidím v dáli ten dok veliký, jehož sláva a vzpupnost vás tam s celou flotilou láká, ale na to jedu vezměte, že stresujete se ouplně zbytéčně. Ten svět celý padne bez jedinejho výstřela a další desítky let ho vojáci v bílém budou držet tak pevně v rukou, že se hu toho až nudou kousat budou. Dostanu tři kredity, pěkně prosím.“
Znělo to docela slibně, co?