Star Wars

Gwen stála před Radou. Ne tou svojí. Tohle byla jiná, než ta její Rada... ehm...
Tato Rada byla chundelatější, početnější, okatější, a vůbec ve všech směrech roztomilejší než obvyklá Rada (ne, ani o Eethu Kothovi se nedá říct, že je roztomilý).
"Abych tedy shrnula, co se stalo."
Rada se v očekávání stala ještě chundelatější, roztomilejší a naivnější.
"Éééém... já, moment."
Gwen za sebou práskla dveřmi a snažila se sebrat.
"Řeklas jim to?"
"Viděls je? Řekni si jim to sám, do těch štěněčích očí! Oni chtějí slyšet úplný pohádky!"
"Nesmysl."

Mimas vylezl za hodinu.
"No?"
"Nějak ty pohádky budem muset zařídit."

“Co tu vůbec dělám,” zamumlala Vel aspoň po sté za posledních pár minut. Vlastně Dameronovy moc neznala, ale nikdo z jejich jednotek zrovna neměl čas, ona byla v civilizaci a no tak, kluk má narozeniny. Válka sotva skončila a už začínala měknout.

Náhodně zapnula jednu z holoknih. 

Elektronická fanfára ji bodla do mozku. Se zatnutými zuby listovala dál. Princezny, stateční hrdinové - nic zvláštního.

Sídlo temného krále. Šedivá koule nad planetou.

Vel se sevřel žaludek.

Zmáčkla tlačítko zpět, znovu a znovu.

Někde tam museli být i oni. Nemik a Gorn a Taramyn a Cinta a Cassian a Melshi…

Luthen.

Stovky dalších.

„To nám nesežerou,“ mínila Abby.
„Zkusit to musíme.“ soudil Pluto.
„Nemusíme. Ta krycí historka je fakt chatrná, radši jim rovnou řeknu pravdu,“ uzavřel to jeho mistr a zapínal vysílač, aby vysvětlil nejvyšší radě, proč se nedrželi původních rozkazů a jak při manévrech maličko odbočili z vytyčeného operačního prostoru.
Přístroj zablikal a můstek ozářila projekce několika veledůležitých Jediů. Komandéři polkli a uklonili se, generál opatrně spustil.
„Mistři, úkol jsme splnili, ale...“
„Zadrž, Glope,“ zarazil ho viditelně unavený Mace. Vlastně všichni vypadali unaveně. „Máme za sebou jedno ‚ale‘ Skywalkera a jeho učednice, tak nám klidně řekni pohádkovou verzi, dneska vám to projde.“ 

„Prošel tudy po posledním dešti,“ vyčetl Tarkin ze stopy vytlačené v měkkém bahně, vstal a urovnal si na rameni popruh zbraně. Když nic jiného, vystopovat Vadera byl úkol, který by zvládl i naprostý amatér. Zřejmě proto, že se sithský lord se zametáním stop neobtěžoval.
„Takže nemůže být daleko,“ ucedila Yerga. „Doufám, že máte našpicované uši, vy dva,“ obrátila se ke dvěma chadra-fanským stopařům.
„Žádné strachy,“ ohradil se Sissian. „Nic nám ne-“
„Psst!“ přerušil ho Hardhear. V nastalém tichu otáčel hlavou ze strany na stranu. „Jde k nám. Z jihu.“
„Do formace! Plamenomety dopředu.!“ zavelel Tarkin. „A mějte prsty na spouštích.“
 

Všichni piloti z posádky Mstitele, a že to bylo pěkných pár stovek klonů, seděli a poslouchali přednášku vážně se tvářícího analytika od rozvědky. Měla obrázky, ale stejně by doslova každý z nich byl radši kdekoliv jinde. Copak nešlo ty zvěsti o nové technologii Konfederace vecpat do sta slov? Naštěstí to pan chytrý nakonec shrnul.
„Prostě si poblíž větších lodí dávejte pozor a torpédujte manuálně, protože jakmile spustíte aktivní vyhledávání cíle počítačem, tak vás tahle nová legrácka zaměří a sestřelí dřív než odpálíte. Nějaké dotazy?“
Ruku zvedl kapitán Yoss.
„A nemáme něco, co zaměří to, co zaměří nás, když začneme zaměřovat?“

Město bylo velké, ale ne tolik, aby bylo nepřehledné. Zvlášť pro Císařského Inkvizitora. Bratr, jenž se osvědčil v chytání zbylých Jediů, se pohyboval sebevědomě, ale opatrně. Netřeba kořist vyplašit.

"Zatraceně! Někde tu je! Cítím ji!"
Síla mu vysílala značně zmatené signály. Pak se ustálila. Inkvizitor se usmál. Konečně!

Klubko uliček, které pamatovalo založení města před necelými dvěma tisíci lety. Síla ho vedla. Jasně a přímo. Tedy v rámci možností spletitosti uliček. Tam... tam vepředu, za malým náměstíčkem... tam...

Z malého náměstíčka vedla ještě menší ulička. Ne daleko. Jen ke slepé zdi. Inkvizitor zíral. Pak se za ním ozvalo:
"Mám tě."

Každý klon je jiný. Kdo vám říká, že jsou stejní, kecá. Taktéž zaliby mají rozmanité. A s každým novým mládencem, co odchází do, ehem, civilu (s malou pomocí přátel), se druhy zálib rozšiřují. Ovšem někdy...
"Tohle jsem chtěl taky zkusit," vyrhkl Monk a do pytle putoval dvouruční meč.
Mačkal se tam s míči, potápěčkou soupravou, gravírovací soupravou, hudebními nástroji, tkalcovským stavem a s takovým množstvím různých pastelek, že by to stačilo pro deset školek.
Monk se rozhlédl po skladišti.
"Jé!"
"Hele!" popadl kloníka za límec Tyros, "piánko, bráško... nemůžeš dělat všechno najednou. To ostatní počká, až přijdeš příště."
"Tak jo."

Abby ani Pluto to samozřejmě nevěděli, ale oba byli produktem žánru, který dost nadstandardně přál navazování vztahů všeho druhu. Tedy i toho zakázaného.
A zatímco Abby byla ve všech směrech slušné děvče, které by nic nepřístojného nenapadlo, o Plutovi se totéž říct nedalo. Nebyl slušné děvče, něco nepřístojného ho napadlo víckrát a už už to vypadalo, že zkusí nějaký šílený akcelerační manévr, kterým by se k lákavému cíli dostal na kontaktní vzdálenost.
Síla mu ale naštěstí dost důrazně naznačila to samé, co mu říkával mistr, když ho učil létat se svou lodí, a tak na tu brzdu šlápl ještě včas.

"Na co? Vždyť posíláme pravidelný hlášení!" podivil se Thon.
"Ale on neni od Rady," řekl Bennar.
Postava, která splňovala definici slova 'špion' se narovnala.
Thon se začetl do datapadu.
"Senátní výbor... hmmm..."
Bylo to zamyšlené hmmm, plné možností a plánů.
"Tak si sbalte fidlátka a letíme."
Letěli křižníkem, o Nameless se nikdo ani nezmínil.

"Ach, Utapau," nadechl se zhluboka Mossi.
Berek zálibně hleděl dolů, do té úžasné hlubiny.
"Musíme si to někdy zopakovat... ty závody."
"Ovšem," řekla Gwen, "ale nejdřív povinnost. Což se týká vás, pane."
Trins vzal špióna okolo ramen.
"Abychom zabránili nadměrným politickým čachrům. Máte padáka."
Stačilo postrčit.

Chyba! Ve Hvězdě smrti je chyba a on tu leží postřelený na plošině scarifské vysílací věže! Ale tohle není konec! Doplazí se pro pomoc, najde tu chybu, opraví ji a…
Na obzoru zničehonic přibyl nový měsíc. Ve skutečnosti nejvelkolepější zbraň, jakou kdy lidský mozek vymyslel. Zbraň, jejíž stavbě zasvětil dvě dekády svého života. Ještě než se vynořilo osm sbíhavých zelených paprsků, pochopil, že je zde proto, aby mu místo slávy přinesla smrt.
Jeho poslední myšlenky se však příliš nezabývaly touto ironií osudu. Všechny pohltil bezmocný vztek který se zhmotnil v poslední slova snažící se překřičet konec světa: „Tarkine, ty hajzleee!!!“