Ztracené zašmodrchané zápisky (Originální)

Merlinovy pláně se táhly od severních bran Ol´duru k dalekým krajinám Divoké zvěře. Psal se rok Kozla, kdy Mocný Ernael přezdívaný Předzvěst smrti, navštívil pusté a nekonečné pláně zaujímající pozici lotusuvého květu. Uprostřed bouří a roky trvajících vánic zachovával klid, kterým by dokázal zahnat na útěk i obávané tvory z podzedmní říše Urug'gual rozprostírající se nad Mrtvým lesem. Nadcházející boj měl prohrát, ale on přetrval. Ze stonku se stal kmen a z kmene urostlý strom. Později v časech krále Ol'dera I., z rodu Imova, byl strom pojmenován El'mora, Vznešená broskvoň, neboť byl pod ním uzavřen mír dlouhotrvající války Tří království.

Existuje jediný kout vesmíru, ve kterém se nachází chrám se studnou času. Kdo tento chrám najde a vstoupí do jeho bran, stane se vládcem času, dokud v něm setrvává. Jakmile chrám opustí, zaplatí cenu nejvyšší... čas, který mu zbývá.

*

Největším problémem je toto místo vůbec najít. Je k tomu totiž potřeba půst, desetiletý půst od pohybu a zvuků. Nesmím mrknout. Nesmím učinit jediný pohyb očí pod víčky. Nesmí být vidět, jak dýchám...

*

Opustil jsem své společníky, vajíčko a Mulleta, aby žili vlastními životy. Loučení bylo těžké, ale slíbil jsem jim, že je navštívím, jestliže naleznu cestu proti časovému proudu. Sbohem!

"Založil jsi organizaci Ještě tam budem, abychom na tebe dohlíželi, než přijde čas."
"Čas na co?"
"Obrátit se... jít nazpět... kráčet proti proudu času."
"Nikdo nedokáže kráčet proti času!"
"Ty jsi to dokázal! A ten deník je toho důkazem. Proč myslíš, že započíná poslední stránkou? Opravdu nepotřebuješ patent na rozum, abys to pochopil."
"Stejně, i kdybych chtěl, tak nevím jak."
"Zápisník ti pomůže."
"Jaký k tomu mám ale důvod?"
"Jsi mocný Ernael, předzvěst smrti, to je tvá podstata. Opravdu nechceš něco změnit? Každopádně, co můžeš ztratit? Nakonec budeš mít stejně jen dvě možnosti."

*

Holčička seděla nedaleko a sledovala přelet ptáků.

"Přestaň se litovat a něco s tím udělej!"
Pod urostlou lípou stála postava zahalená v kápi a měřila si mě od hlavy k patě.
"Pokud to chceš se mnou ukončit, máš jedinečnou možnost... nebudu se bránit." Vajíčko a Mullet však vyskočili na mou obranu.
"To nebude nutné."
"Tak čím vděčím za návštěvu, Ještě tam budem?"
Postava si povzdychla a vystoupila ze stínu.
"Promluvit si."
"Promluvit si?"
"Bylo by to vhodné, když se nám tě podařilo dostat až sem."
"Cože?"
"Proč myslíš, že na nás občas narážíš? Dáváme na tebe pozor. A koneckonců... to ty jsi založil organizaci Ještě tam budem!"

"Jsi jen mrtvá schránka!" smál se Ženich na konci výslechu celý od vlasů. "Nic víc než mrtvá schránka!"

*

Jsem stín padlých světů, ozvěna konce. V mých stopách kráčí Požírač hvězd a galaxií. Jsem jeho dílo! Stvořen pro to, abych byl jeho majákem. Každý svět, který navštívím, každého tvora, kterého poznám, odsoudím k zániku dřív, než ho stihnu poznat. Jsem jen mrtvá schránka naplněná vůlí Požírače. Předurčen ke zničení samotného vesmíru.

*

Mullet se mě snaží utišit. S kuřátkem mě z ničeho nesoudí. Snaží se mě rozveselit všemi možnými způsoby. Přesto se na ně nedokážu podívat... určitě ne potom, co jsem spáchal.

Svět se změnil od doby, co se rozšířily zvěsti o mé smrti. Když vymizel strach, v lidech převládlo sobectví a předsudky. Pohodlnost zapříčinila nevíru jednoho k druhému. Je na čase to změnit. Započal lov na "Ženicha".
Říká si tak jeden chlápek z nedalekého městečka. A právě on mi může poskytnout odpovědi. Jak to vím? V deníku se totiž objevilo jeho jméno...

*

Můj plášť vlaje v květu soumraku. Všemi obávaný Ženich se strachem v očích couvá. Noha mu podjede o vajíčko a tvrdě dopadá na zem. Mullet mu skočí na hlavu a Ženich ztrácí vědomí. Past sklapla. Je čas si promluvit.

"Jsi tu brzy... dřív než jsem čekala... ale to je dobře, potřebuji ti něco říct a jinou formou to nešlo."
"Kde to jsem?"
"Na místě, kde neplyne čas ani prostor. Někde na pomezí všeho bytí a nebytí... jsi doma Ernaeli!"
"Nedává to žádný smysl..."
"Měl bys znát pravdu o tom, kdo jsem a odkud pocházíš. Nemám odvahu ti to sdělit... ne dokud stojíš přede mnou," holčička se bojácně zadívala do země. "Vypadá to, že vajíčko a Mullet si tě oblíbili. Snaží se pro tvůj návrat. Roztáhni svá křídla, Ernaeli!"

Na mrtvé tělo usedl nádherný motýl. Do těla se vrátil dech.

Drahá Eregio, drahé vejce,

právě před vámi ležím na zaprášené zemi neschopen života. Chci vám jen říct, jak moc jste mi přilehli k srdci, a jaká to byla pro mě čest mít vás po boku jako své přátele. Jen tehdy jsem měl pocit, že všechny mračné dny odplynou jako déšť pomíjivých květů.

Jednou však každý dostane právo na to být zapomenut. A můj den nadešel. Mám k tomu všechny vhodné předpoklady. Ernael prý přináší jen utrpení, a proto bude lepší, když odejdu zrovna já, nositel tohoto jména.

Prosím, vemte si s sebou tento deník... jako památku.

Navždy váš přítel
Ernael

Uměl jsem bojovat, nevím jak, ale uměl. Když jsem bez jediné známky strachu vkročil na bitevní pole, vojsko udělalo krok zpět. Báli se a teď vím proč. Po oddílech padali mou rukou. Vrhali se na nás vlna za vlnou, ale podcenili sílu vlasoida a vejce.

Vzduchem zaduněl hrozivý zvuk rohu. Zbývající vojska se rozestoupila, aby udělali místo generálovi.
"Děláš čest svému jménu." řekl zdvořile.
"Prolívám zbytečnou krev, jaká je v tom čest?"
"Ty to nevíš, že? Jaké je tvé jméno..." rychle přiskočil a vrazil mi meč do hrudi. "...Ernaeli?! Nyní máš právo být zapomenut."

*

Padl jsem mrtev na prašnou zem.

Myšlenkový obraz se rozplynul. Otevřel jsem deník a listoval prázdnýma stránkama, dokud jsem nenarazil na nový nápis. Když jsem ho přečetl, vítr ustal a jezerní vlny zmizely. Písmena začala zářit a slovo válka nás vtáhlo do sebe.

Stál jsem na pahorku zalitým zlatým žárem úsvitu. Na širé pláni byla rozestavěna vojska. Na štítech měla výrytý znak velkého "J" a všichni se dívali mým směrem.
"To je mi ale sebranka," pomyslel jsem si.
Kuře se změnilo zpět do podoby vajíčka a společně s Mulletem se za mě schovalo.
"Jsou tady jen kvůli tobě," zněl hlas odnikud. "Celá armáda proti jednomu muži!"