Myšlenky zločince

„Týme, mám žhavé novinky!” vyhrkla Garcia, odpouštíc si pro jednou rozverné laškování. „Ve Východní nemocnici dneska postrádají tři lékaře, kteří se měli dostavit na směnu - Sarah MacDonaldovou, Iana Rentoula a - tipnete si? Ano, Jareda Smithe! Nebrali si volno a ani jeden z nich není k sehnání na telefonu.”
Hotchův výraz ztvrdl: „Musíme je najít co nejrychleji.”
Penelopa pokračovala: „Ještě něco. Já, kdybych unesla dva rukojmí, asi bych je neschovávala v paneláku s papírovými stěnami. Takže Smithův byt nepřipadá v úvahu. Ale nebojte, myslela jsem na všechno! Seznam míst, kde by je Smith mohl držet, už by měl být u vás.”

Sarah si nejprve uvědomila šílenou bolest. Měla hlavu jako střep. Zvláštní. Nevzpomínala si, že by včera pila. Co ale dělala?
Vybavila si nemocniční recepci ověšenou vánoční výzdobou. Odcházela z práce. A pak? Netušila.
Zakručelo jí v břiše. Poobědvala v práci a pak už nejedla. Těšila se domů na večeři.
Proč není doma? Kde vůbec je? A kolik je hodin? Chtěla se zvednout, ale nemohla se pohnout. Byla pevně připoutaná k židli. Pokusila se zavolat o pomoc, ale došlo jí, že má pusu přelepenou širokou páskou. Začala panikařit.
Rozhlédla se po prázdné místnosti bez oken. Koutkem oka něco zahlédla. Respektive někoho.

Když Emily a Rossi představili záměr svojí návštěvy, měli v první chvíli pocit, že s nimi snoubenec Emmy Davisové vyrazí dveře.
„Děláte si legraci?” přecházel původně klidný tón ve vzteklý řev. „Zabili mou snoubenku a dítě a vy si sem nakráčíte, jako byste snědli veškerou moudrost světa, a jediné, co máte, je pakl fotek? Tohle je ta slavná FBI?” Zmlknul a zhroutil se na gauč. Rozvzlykal se. Emily se posadila vedle něj a stiskla mu ruku.
Utřel si slzy.
„Dejte to sem.” Bez dalšího slova začal procházet fotografie a jména.
„Počkat,” zarazil se a zdvihl jeden list papíru. „Tohohle znám.”

Tohle bylo něco nového. Jared se v přítomnosti Sarah cítil… v bezpečí. A šťastně. Vždycky mu hrudník zaplavilo příjemné teplo, které se postupně rozlévalo do celého těla.
Ale teď se Sarah přímo před jeho očima smála a rukou ji objímal jiný muž. Jeho starší kolega. Měl ženu a dvě děti, ale stejně nepokrytě flirtoval s každým alespoň trochu pohledným v nemocnici.
Teplo dorazilo do hlavy, kde narazilo na bodavý mrazivý pocit. A slova. A obrazy.
Když pozoroval dívku, cítil, jak ho se ho ta známá síla začíná zmocňovat. Chtěl zase špetku toho tepla a bezpečí. Ale už nebylo cesty zpět.

Cesta k Adamu Collinsovi netrvala ani tři čtvrtě hodiny. Bydlel v městečku poblíž New Orleans.
JJ a Hotchovi otevřel dveře pohledný muž ve středních letech, který vypadal, jako že nespal už několik dní. Uvedl je do obývacího pokoje a nabídl jim něco k pití. Všechny jeho pohyby i hlas měly mechanický nádech. Jako by byl jen loutkou v rukou někoho jiného.
Agenti mu osvětlili situaci. Přikyvoval a řekl, že se pokusí pomoci. Ale jeho oči se dívaly skrze ně.
Kus jeho duše zemřel společně s jeho manželem a teď tady seděla jenom prázdná schránka. Jen to, co z něj zbylo.

„Ahoj,” vytrhl ho z myšlenek trochu nejistý hlas. Před ním stála slečna v bílém plášti. Vypadala o něco mladší než on. Usmívala se.
„Asi to zní divně, ale bojím se, že jsem se ztratila. Jsem tu nová. Chtěla jsem jít do nemocniční kantýny na oběd, ale asi jsem se vydala po špatných schodech. Sarah, mimochodem.”
Pořád dost zaraženě přijal nabízenou ruku a zamumlal své jméno. Když se rozešli nemocniční chodbou, nervozita z něj trochu opadla. Uvědomil si, že si nevzpomíná, kdy naposledy se na něj někdo upřímně usmál. Poobědvali společně.
„Jarede, nechtěl bys po práci zajít na kafe?”
„Moc rád.”

Derek se opíral o stůl. „Vraždy nemají sexuální motiv. Pachatel se ale ani nevztahuje k jedné konkrétní osobě. A oběti nejsou náhodné. Svá nutkání vybíjí na lidech, které zná.”
Reid na něj navázal: „Čistě teoreticky: pachatel za sebou má traumatické zkušenosti a stačí malý impuls, aby namířil svou brutalitu proti lidem ve svém okolí, kteří mu nějak ublížili, třeba nepatrně. Stačí hádka v práci a skončí to masakrem.”
„To zní jako efekt motýlích křídel,” usmála se Garcia z monitoru.
„Dalo by se to tak říct.”
„Musíme to zkusit. Kočinko, sestav nám kontakty Kellyho, Mortonové a Dawsonové. Třeba se někde protnou.”

Byly chvíle, kdy mu všechno docházelo. V těchto chvílích naprosté příčetnosti se vzmohl jen na neutišitelný pláč.
Vlastně tohle nechtěl. Nic z toho. Nechtěl za sebou nechávat tuhle spoušť. Měl přece lidem pomáhat. Zachraňovat je, Něco v něm ale bylo silnější než jeho vůle.
A oni… všichni mu pořád ubližovali. Všichni byli stejní. Neustále se přetvařovali.
Měl ho vůbec někdy někdo upřímně rád?
Vzpomene si na něj někdo za padesát let?
A na co vlastně? Co po něm zbyde?
Možná bude lepší, když zmizí z paměti. Když se všechny vzpomínky na něj vypaří a zůstane po nich jen prázdné místo.

Všechny povrchy v místnosti pokrývaly fotografie. Penelopě se sice podařilo seznam podezřelých značně zkrátit, ale i tak týmu zabralo půl dne, než si základní informace alespoň pročetli. Byla to různorodá skupina. Jen málo z podezřelých mělo záznam.
Derek zaklapl jednu ze složek: „Nemáme čas. Intervaly mezi vraždami se zkracují.”
„Morgan má pravdu,” řekl Hotch. „Emily, ty a Rossi zjistíte u snoubence poslední oběti, jestli neměla Dawsonová s některým z podezřelých nějaký spor. Já a JJ zkusíme štěstí s manželem Roryho Collinse. Třeba si něco vybaví. Reid a Morgan se zatím pokusí odhalit, jak do toho všeho zapadají zbývající tři oběti.”

Letadlo bylo ve vzduchu. Penelopa opatrně zavřela dveře a sesunula se na kancelářskou židli. Věděla, že ji tu nikdo nevyruší.
Tohle měly být dokonalé Vánoce. Takové, jako když jí bylo šest. Konečně je zase měla trávit se svými milovanými. Poprvé po těch letech, co Vánoce trávila sama. Poprvé od té doby, co její rodiče…
Nekontrolovatelně se rozplakala.
Její pozornost upoutala zvuk přicházející zprávy. Informace od týmu.
„Nebuď jak malá, Penelopo!” řekla si potichoučku. „Takhle ničemu nepomůžeš!”
Opatrně si utřela slzy tak, aby zachovala alespoň zbytky svého make-upu. Čím dříve se dá do práce, tím dřív ho dopadnou. A Vánoce budou!