Ze života Piškota

Letadlo přistálo, mé vnitřnosti se vrátily své správné místo. Vylezlo jsem ze zavazadlového prostoru a nestačilo žasnout. Všude, ale doopravdy všude tu byli lidé, krásné budovy a rozkvetlé stromy třešní. Rozkvetlé stromy jsou pěkná věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Po ne zas tak dlouhé době následování davu lidí hrnoucího se do příletové haly, se mi z té omamné vůně zatočila hlava. Vidělo jsem maminku, jak mě učí rozlišovat druhy slimáků a jak si se mnou hraje...Až já budu zase malé, tak u ní pěkně zůstanu. Najednou mě něco bouchlo do hlavy, já se vrátilo do reality.

Ten kdo ještě neletěl v letadle, si může myslet, že je to fajn, já jsem si to taky myslelo... Letět v tomto zázraku moderní techniky je horší, než jet v koženém westernovém sedle na zdivočelém aligátorovi honící svůj vlastní ocas.
Do letadla jsem se dostalo lehce tím, že jsem se přichytilo jednoho kufru a nechalo se dopravit do zavazadlového prostoru.
Od doby co jsme vzlétli, jsme se co chvíli propadali o několik metrů níže, přičemž jsem své vnitřnosti pokaždé zanechalo někde nahoře...
Většinou jsme se tam po chvíli zas dostali, ale mé orgány se nikdy nenaskládaly zase na své místo.

Šlo jsem doleva a po chvíli se dostalo do nejúžasnější místnosti, jakou si je kdokoliv schopný představit. Od podlahy po strop byly všechny stěny vybaveny poličkami s nejrůznějšími sladkostmi...
Tomu nešlo odolat, jako by náhle naše země ztratila zemskou přitažlivost, začalo jsem nekontrolovatelně skákat po místnosti, shazovat dobroty na zem a následně je velkou rychlostí uklízet jako vysavač.
Nic netrvá věčně, po chvilce se do místnosti nahrnuli lidé, kteří mě z nějakého divného důvodu chtěli chytit. Uteklo jsem jim a ztratilo se v davu, jen z dálky ke mě doléhaly jejich hlasy, navzájem si slibující, že mě určitě chytí...
Breptové.

Chvíli jsem se ještě vezlo na pánově kufru a poslouchalo jejich rozhovor, pak jsme se zastavili u velice nesmyslného bludiště vyrobeného z pásek s nápisem “Příjemnou cestu“.
Začali mezi nimi kličkovat a vytahovat papíry, nic pro mě… seskočilo jsem z kufru a doběhlo k běžícímu pásu. Kolem mě projížděla nejrůznější zavazadla, tak jsem si naskočilo taky.
Projelo jsem velkou krabicí, kde mě nepříjemně prosvítili ostrým světlem a když jsem se dostalo ven, tak jsem se jen divilo, proč ty slečny tak ječí něco o tom, že se tam dostalo zvíře.
Seskočilo jsem a nevědělo kam se vydat, doleva, nebo doprava?

Ten den co jsem se dostalo ven z vězení v autě, se už nic jiného nestalo, s prázdným žaludkem jsem se uložilo ke spánku blízko letiště a druhý den ráno vyhrabalo pár žížal k snídani. Ještě před polednem jsem se dostalo do cíle. Všude bylo spousta lidí.
Motalo jsem se v ohromné spleti nohou a nevědělo kam jít. Pak jsem se pevně chytlo oprýskaného hnědého kufru a nechalo se odnášet osudem a majitelem kufru nevím kam...
Osud mě miluje, pán míří do Japonska, nebo alespoň tak to říkala ta paní, se kterou stále mluví.
Jenom nevím, co to Japonsko je...

Čekalo jsem, čekalo jsem v zavřeném autě u benzinové pumpy a hrozně se nudilo, moji dopravci už před dlouhou chvílí opustili auto a v obličeji celí zelení se vypotáceli ven, směrem k toaletám. Už jsem slyšelo řvaní letadel a občas i nějaké vidělo vzlétat nebo přilétat. Jestli jsou nějací ptáci trpěliví čekatelé optimisti, tak já mezi ně na sto procent nepatřím...
Vztekle jsem začalo bušit zobákem do okýnka a nepředvídaným úspěchem sledovalo, jak se sklo začíná pomalu rozpadat. Pak se ozvalo poslední zapraskání a sklo se roztříštilo směrem ven, vyskočilo jsem z auta a zase se vydalo za svým cílem.

Už dlouho dobu jsem šlo po krajnici silně frekventované silnice přímo za obrázkem letadla, když mi najednou přímo před zobákem zastavilo auto z sedmdesátek. Z auta vystoupili dva mi velice podezřelí lidé a začali si mě prohlížel. Kdybych bylo třeba ještěrka, mělo bych nějaký instinkt a uteklo bych, ale protože příroda, ta stará mistryně, nám kuřatům žádný nenadělila, zůstalo jsem na místě, roztomile pípalo a doufalo, že mi dají něco k jídlu.
Dali mi kus sušenky!
A nejen to, naložili mě do auta a jeli směrem, kam ukazovala ta šipka u obrázku letadla. No... tyhle lidi asi budu mít rádo...

Z růží jsem se vyhrabalo celé poškrábané, cítilo jsem se zvláštně, jako bych svůj žaludek nechalo někde nahoře nad sebou. Vracet se zpátky domů, by bylo asi stejně chytré, jako darovat k výročí svatby naštvanému vzteklému veverčímu párku antikoncepční prášky...
Rozhlédlo jsem se kolem a snažilo se najít místo, kde bych mohlo bydlet. V lese to nepřipadalo v úvahu, protože byl moc nebezpečný, lidské obydlí bylo moc lidské a garáž smrděla po benzinu. Rozhodlo jsem se opustit tuhle zahradu, tenhle dům, tohle město i tuhle zemi. Poletím letadlem, velkým ptákem, kterého rádi používají lidé.
Jen ještě nevím, jak to udělám...

Za chvilku mě Medovník zatlačil do kouta úplně, jeho oči planuly vztekem a já se bálo. Ještě chvíli jsem čekalo jestli nevykřikne "apríl" a pak to vzdalo. Začalo jsem mávat křidélky v pošetilé naději, že vzlétnu, po chvíli jsem ale viselo tak pět centimetrů nad zemí. Medovník už odešel, ne že by se mě snad bál, ale proto že přivezli krmení.
Chtělo jsem se také jít najíst, ale nějak jsem nemohlo přestat mávat křídly, mávalo jsem a mávalo až jsem se domávalo na úroveň plotu, který nás dělil od zahrady lidí, přelétlo ho a po hlavě spadlo do šípkových růží.

Nejspíš mě vážně slyšel, domyslelo jsem ti to podle jeho vražedného pohledu, kterým mě už delší chvíli propaloval. Doufalo jsem, že mi nechce ublížit, na celém světě totiž určitě není nikdo mi tak podobný, aby mě mohl nahradit.
A ošidit naši planetu o něco tak úžasného jako jsem já... to přeci nejde. Rozplakalo jsem se a snažilo se v něm vzbudit dojem, že jsem moc roztomilé na to, aby jsem ty urážky na jeho adresu mohlo myslet vážně... Nepodařilo se. Medovník se celý načepýřil až získal velikost dospělého krocana, vyrazil ze sebe ohlušující bojový křik a zatlačil mě do kouta...