Autorův výběr 2021

Povídám jak vejce vejci,
nechme toho, milý strejci.
Zanechme těch věčných vád,
o kvalitu čokolád.
Včera v telce šla reportáž a já dospěl k poznání,
nastává čas Velikonoc, brzy budem sežráni.
Pějme ódy stvořiteli, vynech projev útočný,
poděkujme za svůj původ nevzejitý od kvočny.
Místro stroje vyplknout nás mohla řiťka ptačí,
to ti, doufám, jako důvod ke smíření stačí.
Slepičí maj aspoň vizi, že z nich bude kuře,
ta ostatní jsou důkazem, že může být hůře.
Kdybys ještě pochyboval, dám ti příklad vejce,
které celý život tráví v šourku Billa Gejtse.
Radši ať mě zblajzne hmyz,
než mít věčný kulohryz.

Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.

„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“

Kamarádka nepřišla na přednášku, jdu za ní domů. Dveře bytu jsou pootevřené a za nimi… Nářek? Vbíhám dovnitř, zvuky jdou z pokoje. Tam vidím děsivou scénu. Kamarádka brečí, na ní leží její otčím. Co dělá, je nad slunce jasné. Prasák ožralý.
Vidím rudě. Skočím na něho, strhnu ho dolů. Kopu do hlavy, až se přestane hýbat.
Teď musíme jednat. Přestala brečet a pomáhá mi vyvléct toho chlíváka ven, kde ho hodíme do prostoru mezi schodištěm. Pět pater nemůže přežít.
Jednou nohou zaháknutý za vyčnívající kus zábradlí, hlava v nepřirozeném úhlu opřená o zem.
Všichni uvěří, že tam spadl v opilosti.

Kdyby se Ježíš rozhodl k odevzdání svého ducha do rukou Otce už v jesličkách nebo užužnovomanželka tasila prýštivou šavli při slavnostním „Ano!“, byla by to jen o něco málo horší volba okamžiku, než který si Ing. Šedivý vybral pro odhalení Plepotovy záměny dvou e-Náhrobků. Sezval široké příbuzenstvo, včetně adolescentních neteří z Bobrové a tříletého vnoučka ze Všerub, aby seznámil s životem a dílem otce, dědečka a tvého pradědy, Kazíku!
Na koláž černobílých fotografií z dětství navázalo roztřesené svatební video, jež po slovech „až do smrti“ střiženo hodně hejry houmhrobesem.
Dámy omdlévaly, chlapi se probudili, puberťačky votd´fakovaly a Kazimírek volal: „Ma-ma!“

K rukám Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích

Vážený pane,

doslechl jsem se o Vašich potížích se zajištěním bezpečnosti Školy čar a kouzel v Bradavicích a bezprostředního okolí, a proto Vám nabízím své služby. S podobnou prací mám dostatek zkušeností, jak dokládá přiložené potvrzení mého předchozího zaměstnavatele, u něhož jsem hlídal vchod do jeho říše.

Jsem jeden z nejproslulejších strážců, známý svou rázností, nebezpečností a neúplatností. Nebojím se ničeho, ani draků a Pány Zla si dávám k snídani.
Za odměnu požaduji pouze dostatek jídla, hlavně medových koláčků.

S pozdravem, trojhlavý pes Kerberos alias Chloupek.

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zdivočelý Mullet.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Ahoj, divnosti," pozdravila holčička, "ty jsi stlašidlo?"
"Ne! Jenom nevolej tátu, aby mě kopl do zadku!"
"Tak co seš?"
"Zdivočelý Mullet! Normálně jsem vepředu přerostlý skin a vzadu hipík, ale jak jsem zdivočel, je všechno jinak!"
"Já ti nelozumím. Vypadáš pšíšelně."
"A proto jsem smutný. Nikomu se nelíbím."
"A nechceš učesat? Tšeba to pomůže."
Viktorka Zdivočelého Mulleta učesala, ale nepomohlo to.
"Pomohlo to?" zeptal se Zdivočelý Mullet.
"Nepomohlo," odpověděla Viktorka, "ale dobše se češeš, protože nekňouláš. Budu tvou kadežnicí!"
A tak se Viktorka a Zdivočelý Mullet skamarádily.

Profesor Ehrlarich se tenkrát vrátil s očima navrch hlavy, špinavý a mokrý.
Když jsem ho spatřil, já se normálně lekl, vypadal, že jej nejméně stihla kletba.
Povídám: "Co se vám stalo? A kde máte klobouk?"
Nejdříve jen nesmyslně brblal a těkal očima. Nakonec se posadil: "Tam, tam u jezírka..."
"Co se stalo u jezírka?"
"U jezírka."
"Ano?"
"Já, já tam chodívám rybařit."
"Vím. A co se tedy stalo, někdo vás přepadl?"
"Přepadl? Ne... Ryba! Víc jak takhle dlouhá," prakticky rozpažil.
"Copak, uplavala vám s prutem? To se stane..."
"Ne... Vyskočila z vody a praštila mně ocasem. Já, já jsem omdlel..."

„...a odsuzuje se k odnětí svobody v délce 347 let a peněžitému trestu ve výši..."
Lid zajásal.

Zločinnost v nové době narostla do závratných čísel. Anarchističtí aktivisté a jiná jim podobná levičácká verbež zpočátku tvrdili cosi o „artefaktu novelizace" či jaké sprosťárně, ale slušný člověk taková slova přece ani nezná. A za pár let už od nich bylo, chvála vládě, ticho.
S pohrdavým úsměškem odcházela ze soudní síně poslední buřička. Však on ji úsměv brzičko přejde. V cele s přísnou ostrahou Róza Parcimburková duševní vlastnictví InfoGigant Corporations zneužívat nebude.
A legální licenci na použití rozumu rovněž nezíská, ani kdyby chtěla.