Red Dead Redemption

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

"Mohl by mít deset otců, kdyby..."
"Ten kluk má deset otců," odsekl drsně a rychle uhnul, protože jeho bratr to uměl pěstmi lépe než slovy.
A protože věděl, že by zasloužil.
Za každý den, kdy tu nebyl a zbaběle si odmítal přiznat, kdo je. Věrný manžel, zatracený mizera, milující otec a nejšťastnější bastard. Všichni ji milovali. Všichni ji měli. Ale ona milovala jen jeho.
A jejich syna. Samozřejmě. I když jemu to ještě chvíli samozřejmé nebude.
"Teď jsem tady. A zůstanu tady."
Dal by duši, aby to bylo dost. Jenomže tu dávno svíral ve spárech ďábel a nemínil se vzdát.

Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.

Zvedl jsem klobouk z trávy, protože ten, komu slétl z hlavy, už ho nebude potřebovat.
Za jak dlouho vykrvácí takový chlap? Vlastně měl být už mrtvý... Překročil Jordán... Poslouchá andělské trouby...
Na prostříleném břiše cáry sváteční košile, protože to měl být hezký den s rodinou, ne krvavá vražda.
Nepohřbívejte mě na pusté prérii...
Ale my nedali na jeho přání a pohřbili ho v úzkém hrobě. Na pusté prérii, kde kvetou divoké růže a vítr je svobodný...
Chtěl jsem ten klobouk položit na jeho hrob, ale nechal jsem si ho.
Jeho duch tak kráčí dál... Na hraně mezi nebem a peklem.

Pevně zašněrované botky s jistotou našlapovaly mezi pokroucenými kusy oceli, ohořelým dřevem a střepy. Pohyby boků rozhoupaly sukni, aby si ji nemusela přidržovat. Pružným krokem tygřice, která přelstila lovce, došla až k němu.
"Děkuji," řekla.
Než ho potkala, myslela, že už na ni nic nečeká. Všechno, na čem záleželo, pohřbila.
"Bylo mi potěšením, madame."
Měl zločinecké obočí, ale oči měl tmavé a vlídné. Přijala nabízenou ruku a vyhoupla se k němu na bílého hřebce.
Před nimi se rozprostírá zdánlivě nekonečná země.
Za nimi zůstaly spálené mosty, pokroucená trať, mrtvý vlak ležící na boku. Překážka na cestě pokroku, který je pronásledoval.