Red Dead Redemption

Na prahu noci ležel mrtvý pták. Na svatebním šatu pár rudých skvrnek. Lem umazaný bahnem, ve kterém seděl s nedbale elegantně nataženým krkem. Nepatřičně, když dal ptáku jméno krk elegantně zahnutý.
Uprostřed zamlženého močálu vyhasl život, zatímco pár mil na jih se zakouřené ulice rozsvěceli plynovými lampami a elektrickými výbojkami.
Pokrok nezastavíš.
V tom bílém peří potřísněném bahnem a krví se bude vdávat někdo úplně jiný.
Každé sebrané pírko bylo těžší, každý květ orchideje voněl méně a každý nádech byl bolestivější.
Pokud šlo o něj, vycpat by se měl dát pokrok.
Na mrtvém ptákovi na klobouku není vůbec nic pěkného.

Pravda je, že píšu sérii jen proto, abych ji mohla vydat souborně - druhá kniha Westernových dubnových balad nese název Stezky, pustina a železnice a právě vychází v plné parádě.

Cesta se před měsíčními paprsky halila do mlhy jako do pokrývky. Hrála si se stíny stromů a představivostí.
Když kůň nechtěl dál, došlo mi, že pohupující se oběšenec není klam.
S rukou na pistoli jsem se zaposlouchal do tmy. Místní mají svérázný smysl pro humor a mohla to být past. Slyšel jsem jen šumění vody, vánek v listoví a tichounké vrrrrz, vrrrrz...
Vykopal jsem mělký hrob, tam, kde se bystřina vlévá do hlavního proudu.
V lístku na rozloučenou naškrábal, že se brzy dozví, jestli je peklo, co čeká sebevrahy, horší než utrpení, ve kterém žije.
Nebyl jsem zvědavý na odpověď.

"Málem ti to vyšlo, kdyby ten poslední pár nebyl srdcovej!"
Zatraceně! Možná bych si byl všiml, kdyby na každým esu nebyla ta stejná polonahá lady.
Možná by mi to prošlo, kdybych měl tvídovej oblek, cylindr z bobra a nóbl přízvuk namísto ksichtu, co je lidem povědomej z plakátů s nápisem "WANTED".
Pak by si možná všimli, že ten fešák, co v posledním kole rozdával, si nechal vyplatit všechny výhry a zmizel, zatímco já dostával vyplaceno v kopancích a ranách pěstí.
Samozřejmě, že mi to druhý srdcový eso podstrčil.
Samozřejmě, ža na mě za městem počkal a zaplatil mi můj podíl.

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

Micah Bell, ďábel nedej pokoj jeho duši, byl zlej jak sedm čertů, ale odvahu jsi mu upřít nemoh'.
Jako v tý hře, kdy držíš ruku nad plamenem.
Hrát si s ohněm, co plál v duši naší Susan, pro něj bylo prostě neodolatelný.
Špitat jí do ouška, ať mu vypráví, co se naučila v dobách, kdy byla mladá a divoká.
Jenže z lvice se s křížkama navíc nestane micka.
Pochopil to, když ho chytila za ucho a pořádně zakroutila.
"Tohle, pane Belle, mě naučil Wyatt Earp" zašeptala sladce.
Klesl jí k nohám,což bylo přesně to místo, kam takovéj mizera patří.

"Ručičky nahoru! Sesedej! Pomalu."
Úsečnost rozkazů nezamaskovala patinu cigaret v hlase. Nevyděsil se. Věděl, že stihne tasit.
Nestihl. Na zádech mu přistálo 170 liber živé váhy.
Nečekal přechod do pěstního souboje ani přidušený smích. Pochopil, když protivníka konečně zaklekl.
"Podívejme se, kdo našel odvahu se vrátit..."
John se vysmekl z ne příliš přátelského objetí.
"Taky jsi mi chyběl."
"Až na to, že tady jsi nikomu nechyběl, Marstone. Mně určitě ne. Ani Abigail. Ani synovi."
"Není můj," odsekl John, ale koukal do země.
Arthur další námitky umlčel.
"Co s tebou? Dobře, vezmu tě domů. Ale nejdřív koupel. Jinak nás Susan zabije."

Smála se. Smála se jako děvčátko a znovu a znovu si nad otevřenou rakví připíjela s každým, kdo se přišel přesvědčit, že je opravdu mrtvý.
Smála se a pila, aby zapomněla, co z ní udělala bolest a zloba.
Nemůžu jí nic vyčítat, beze mě by tu neležel.
Už nevím, koho jí zabil.
Ale já taky zabíjel. Taky mám na rukou nevinnou krev. Znám pálení oprátky kolem krku. Kulky zaryté do masa.
Jednou za všechno zaplatím.
Ale Bože dej, ať z mé smrti neudělají spektákl.
Naposled jsem se tam podíval.
Na strnulé tváři mrtvého zůstával úsměšek toho, kdo stejně dosáhl svého.

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...