DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

„Ale pánové, už se opravdu musíme domluvit!“
„Důležité je tam doletět, na názvu nezáleží!“
„Naopak! Název je koruna díla! Špatný název, špatná reklama, snad i výsměch!“
„Moon?“
„Hezké, ale jednoduché. Něco vznosnějšího!“
„Astra?“
„Hm… není to špatné, ale… nene.“
„Universum?“
„Zajedno to zní jak filmové studio, zadruhé ten název už mají Rusové!“
„Stars?“
„Kdepak. Něco vznosného, až téměř božského! Vždyť se budeme dotýkat hvězd!“
Ušklíbnutí vzadu v rohu. Prý hvězd! Sotva Měsíce! Ale… téměř božského?
„Mám nápad! Což program pojmenovat podle kontradmirála Souceka?“
Vyděšené pohledy.
„Soucek? To myslíte vážně, kolego?“
„Ale ne, Apollo přece!“

Měsíční program konečně obdržel vznosné jméno.

Po týdenní cestě skrz lesy a kopce, je večeře a noc v hospodě balzám, i když je to zaplivaná vidlácká knajpa někde v Horní nad Mequoňovem.
Čas jako stvořený na intelektuální debatu.
"Vzpomněl jsem si, jak jsme se tuhle večer bavili o rozdílu mezi nekromantem a nekrofilem. Jak se řiká někomu, kdo jebe nemrtváky?"
"Nechutnej prasák?" navrhla Jorcha.
"Nekro-filo-mant?" vymyslel Oktar.
"Ne, kdepak, existuje na to zvláštní termín..." chtěl se rozpovídat Fleuriot, když dorazil hostinský: "Bando nevycválaná! Tyhle kecy mi sem netahejte, štamgasti si mi stěžujou, a když si stěžujou, tak neobjednávaj."
Po chvíli ticha a odchodu majitele společně: "Béééééé!"

"Přišel rozpis školení na zimní pololetí," odchytila jsem vedoucí na chodbě.

"Tak co? Konečně ses tam vešla?" zeptala se nadšeně. Tohle povinné školení už jsem měla dávno absolvovat a třikrát už to zrušili.

"No, vešla," povzdechla jsem si a vedoucí zamrzl úsměv na tváři. "Jedu tam druhý týden v lednu," dodala jsem.

"Aj," zamračila se vedoucí. "Zkusím nějak zařídit změnu."

"Ani se nesnaž. To už zkoušel ředitel, když mu to přišlo. Prý studuji jen pro svoji zábavu a nemám to nařízené od zaměstnavatele. Prý to mám brát pozitivně. Alespoň mi nezakrní mozek."

Náladu dokázal zlepšit až donesený věneček s kávou.

Jelizaveta a František zabrali stolek pro dva, jen na chvilku, než se budou muset jít připravovat – vždyť večer hrají v premiéře. Jelizaveta se směje, baví, koketuje. Pak jí, snad z otevřeného okna, padne do očí ostrý odraz světla. Prudce je zavře. Vzápětí se jí za víčky zhmotní Andrejova tvář, žárlivostí zrůzněná k nepoznání. Jdi pryč, pomyslí si, jdi pryč, já za to nemůžu. Věděl jsi, kdo jsem, znal jsi mě, žárlil jsi zbytečně, přece jsi věděl, že se vždycky vracím za tebou, jenom za tebou! Věděl jsi to, viď?! A rozhodl ses sám, slyšíš? Sám! Sám! To není moje vina!!!

„Jak zjistil, že jsem v tom vlaku?“
Rázovala jsem pokojem. Stopař mě mlčky pozoroval.
„Náhoda? Neví, kde jsem! Nemůže mě najít...“
Přitakání.
„Odjela jsem jen na otočku,“ přemýšlela jsem nahlas. „V tamním plátku vyšel podivný článek. Chtěla jsem ho prověřit. Redaktor mě vyhodil. Dostali informaci, otiskli ji, víc neví.“
Tmavé obočí vyjelo vzhůru.
„Past? Myslíš, že to byla past?“
Kývnutí hlavou.
„Číhal na mě? Viděl, jak kupuju lístek?“ Prudce jsem vydechla.
Tázavý pohled.
„Koupila jsem špatnou jízdenku! Na rychlík, ale odjela jsem InterCity! Jel dřív. Pokuta mě neminula…“

Musel být blízko.
Moje ovečka, moje…
Co se stane, až ho potkám?

Jednou, a už je to velice dávno, přivezli na Smíchovské nádraží Bojácnou mašinku. Nechtěla jezdit po kolejích. Bála se, že vykolejí, rozsype si uhlí a už nikam nepojede. Nikdo si s ní nevěděl rady, a tak ji poslali do výtopny k panu Blahošovi.
"Jestli ty si s ní neporadíš, tak už nikdo."
Pan Blahoš mašinku pohladil: "Já ti rozumím. Zažila jsi mnoho zlého, ale tady se nemáš čeho bát."
Mašinka vypustila páru a maličko se usmála.
Dlouhé dny jí pan Blahoš cvičil, mašinka trénovala, aby se přestala bát. Alespoň natolik, aby zvládla dojet do Všenor.
Ale to je jiný příběh.

„Já se za ní teď skoro stydím. Vybral jsem si ji, že má v životě řád. Perfektně plánuje. Všechno uspořádá. Je zodpovědná. Není bohém. Nemyslí jen na sebe.“
„To já jsem chtěla introverta, nezávislou osobnost, chápeš. Aby se na mě nevázal, nechal mě volně dýchat. Záruku, že se budeme mazlit, jen když budeme oba chtít. Nestojím o žádný předstírání citů.“
„Jsme spolu přes deset let, a teď tohle…“
„Myslíš, že je tam uvnitř fakt dokážou změnit?“
Potkali se na rohu. Nad hlavou jim svítil neon Světové asociace intelekt trenérů Super Jump.
Očichali se. Barney doštěkal a počůral patník. Kočka odběhla.

"Panprésor!" zazněl dotaz. "Já myšlénkoval a nepřichodil. Co je momumentální hymna zticha?"
Vyučující vytřeštil oči. Pan Kaplan často předkládal oříšky, ale toto byl paraořech.
"Monumentáľnyj, éto sičas? V ten čas?" zeptala se Olga Tarnovská.
"To je momentální," zavrtěla hlavou Róza Mitnicková.
"Kaplan je momentálně zavostalej," zavrčel pan Bloom. "Hymna nemůže být zticha."
"Gymna?" zareagoval Gus Matsukas. "Gymnos je žečky nahý. Kdo tu nahý?"
"Gymnázium je škola pro nahaty? Joj!" zděsila se pani Moskowitzová.
Profesor Parkhil raději diskuzi uťal.
"Pane Kaplane, odkud to máte?"
"Profesorka Higbyová žíkala. Bude dělat cvikání v myšlenkování."
"Tos poslal, Kaplan," vrkl Bloom. "Ona hekla Mentální gymnastika!"

První spojení s Bohem přišlo náhodou. Terezie nemohla ani po náročném dni usnout, když to přišlo. Náhle a bez varování, všude kolem zářivé, tekuté světlo, hučení v uších a pak jej uslyšela. Necítila strach, bylo to jako důvěrné přátelství, rozhovor s někým, koho vroucně milujete a kdo vroucně miluje vás. Probudila se za úsvitu, zpocená a vzrušená. Bylo jí 13 let.
Od té doby cvičila svou mysl, trénovala ji a ohýbala, mučila ji vnitřní modlitbou, aby Spojení přišlo znovu. Její duševní cvičení mělo čtyři kroky.
Pokání.
Koncentrace.
Ticho.
Blažený klid.
Pak její mysl opustila tělo a vzlétla do prostoru. Pokaždé.

Trója se obléhala už deset let a Danaové nevěděli, co s tím. Odysseus pořád přemýšlel, jak obelstít Trójany. Po pár dnech ho napadl plán:
"Vyrobíme dřevěného koně s kolečky (aby to lépe jezdilo), část vojska a já si do něj vlezeme, vy nás zamknete, odplujete za nedaleký ostrov, tak aby vás nebylo vidět. Trójané si budou myslet, že jsme se vzdali, koně si nechají na nádvoří a já a vojáci vylezeme v noci ven, dáme vám lucernou znamení, všechny Trójany pobijeme a vezmeme si všechno bohatství, co kde najdeme."

Agamemnón mu řekl: "No jo. Ale jak vylezete, když vás zamkneme?"