Krasobruslení

fandom: krasobruslařské RPS, pár si odhalte sami, a je to náznakový pre/slash
poznámka: stydím se, protože jsem to nevěděla. abych své provinění odčinila, napsala jsem tohle. myslím, že si to o to skoro říkalo :) respektive, jakmile jsem si přečetla poznámku o olympijských hrách, bylo jasno jak za letního dne
věnování: Kleio, za její úžasné a dokonalé krasobruslařské slashe :)
Stál sice na stupních vítězů, ale spokojený nebyl.
Tolik doufal, že se mu po dlouhé přestávce v kariéře podaří vrátit jako šampionovi...
Víra nebyla k ničemu. Skončil jako druhý.
Ten zatracený Američan ho předešel.
O pouhých šest desetin bodu.
A žádný čtverný skok.
K čemu je pak všechna snaha, a celé jeho divadelní umění?
Potlačil chuť zavrčet.
Pak mu pohled padl na houslistu Edvina Martona, sedícího v první řadě.
Tmavovlasý muž zvedl ruku a zamával na něj. Jeho oči se zatřpytily ledovým odleskem.
Evgeny si vzpomněl, co se povídá o štěstí ve hře, a usmál se.
Tomu se říká fairplay.

fandom: RPS, krasobruslení (dosaďte si libovolný Czech/international pár)(já sama mám některé tipy, pochopitelně)
rating: ještě asi pro všechny
varování 1: omlouvám se všem, kdo neovládají imperiální jazyk anglický, ale jinak to tu nešlo (a ano, inspirovala jsem se Estriel)
varování 2: omouvám se všem za vložení druhého drabblu na stejné téma, a rozhodně za něj neočekávám bod navíc, jen jsem prostě napsala dva a zaprvé jsem si mezi nimi nedokázala vybrat a zadruhé mi nakonec přišlo i škoda jedno vůbec nevyužit. je to jen pro vaše potěšení. doufám, že to není moc proti pravidlům, ví Bůh, že už jsem se je trošičku opovážila porušit.
„ Well, once again. Třista třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech.“
„ I will never remember it,“ namítl nešťastně.
Světlovlasý mladý muž se usmál.
„ You definitely remember what I promised you, don’t you? After you’ve learned this?“
„ Of course I do. But...“
„ Try it. It will be worth your effort,“ mrkl na něj.
Jeho společník mu položil dlaň na stehno a nenápadně ji posunul výš.
„ Are you sure you want to wait?“ zašeptal.
Ruka jemně stiskla.
„ You won,“ zasténal a vzdal se. „ We will shorten it. Třicet stříbrných.“

Nervózně sledoval hodinky. Než se vteřinová ručička přemístila na další pozici, uběhla věčnost. Nevěděl přesně, jak dlouho se po dlouhé hotelové chodbě prochází, nicméně měl pocit, že uběhlo století. Hodinky lhaly. Tvrdily, že je to teprve pět minut.
Toužebně se zadíval na druhý konec ztemnělé chodby, pohledem míjel nekonečné množství dveří.
„Seber se!“ okřikl se. Znovu prošel chodbu až na konec.
Nádech, výdech a znovu.
Konečně sebral odvahu a zaklepal.
Mučivě dlouhou chvíli se vůbec nic nedělo. Chtěl se vzdát, utéct, zmizet. Ale v tom se do tmy prodral slabý proužek světla.
„Miša?“
Tenhle zvuk mu rozbušil srdce.
„Come in…“