DRAO

Mezi stromy se vinuly tóny elfské písně a celý les dýchal zpěvem beze slov. Zmámená kouzlem se Pippa nechala Philzou vést po tanečním parketu z měkkého mechu.
“Možná bychom…”
Než stihla dokončit myšlenku, zadrnčel ostrý tón a píseň se změnila. Tahle nová verze nepřipomínala nic, co Pippa kdy slyšela, ale Philza nezaváhal ani okamžik. V očích se mu rozzářily supernovy.
“Tuhle miluju!” oznámil a rozvlnil své tělo v nevídaných tanečních kreacích. Pippa sledovala jeho téměř akrobatické pohyby s rozporuplnými pocity. Nic proti moderním žánrům, ale cítila, že kouzlo romantického okamžiku jaksi pominulo. Jakkoli byl Philza bezesporu nejlepším tanečníkem v okolí.

“Nemáte šanci, Jezdci!” zasípal umírající rádce a v koutku úst se mu udělala krvavá bublina.
“Nemáte tušení, jak dávno ty plány vznikly! Hrajete podle toho, jak ona chce!”
Poslední rádcova slova byla naplněna patosem až po okraj. Jejich dramatičnost maličko kazila ta červená bublina, která se mu s každým slovem nafukovala a vyfukovala pod nosem. Ederan ji fascinovaně sledoval. Štěstí, že u sebe neměl jehlu; býval by ji zkusil propíchnout.
Jistě, srandu trochu kazil fakt, že dlouho poté, co královský (z)rádce naposledy vydechl na podlaze trůnního sálu, jeho slova došla nepříjemně doslovného naplnění. Ale to je na docela jiné vyprávění.

Začalo to vlastně docela nevinně.
Ederan si chtěl jenom chvíli posedět, vydechnout, nechat odpočinout hlavu…
Jenže pak do jeho sociální bubliny vtrhl Hati a s Hatim přišla Žádost a po Žádosti dorazil i Nápad a pak už se v tom vezli oba dva. Zdestilují! Jak bohulibě to znělo. Jak majestátně si oba připadali mezi skleněnými trubicemi a baňkami, v příšeří sklepení, kde nejjasnějších světlem jim byla záře jejich vlastní geniality. Zdestilují!
Když pak ještě v šest ráno seděli na schodech s očima červenýma a neschopni usnout, Ederana napadlo, jestli neměli radši destilovat alkohol jako normální lidi - a ne zrovna kafe.

“Už jsi slyšela tu novinku?”
“Jakou?”
“Maruš z prádelny tvrdí, že Mistr Hati je upír.”
“Maruš kecá.” Anča se zarazila s rukama v míse. “Ačkoli…”
“Že jo! Něco na tom bude, já to hned říkala,” přisadila si Káťa, která zrovna míchala v hrnci polívku. “Je úplně bílej, a jakej má pohled! Pořád se tak divně kouká…”
“Koukat se budu divně já, jestli nepřestanete kvokat a nezačnete dělat rukama!” pleskla vrchní kuchařka demonstrativně utěrkou o stůl. V ten moment se rozhostilo ticho.
Rohatá hlava poslouchající pod oknem se potichoučku odtáhla…

Keziah se naklonil mezi ostatní draky.
“Už jste slyšeli tu novinku?”