Larpy

"No ty seš najednou nějakej nóbl! Ještě včera jsi zeblil pangejt a pak si v něm ustlal." pochechtává se dělník Karel, když vidí jak jeho srbský přítel prohlíží dvě košile a přemýšlí, která je čistší.

"да, ale dnes" *škyt* "dnes mám radne..." odpoví Zoran důležitě.

"Co máš?" 

"Jak vy to řikáte? Aha! Rande... dostaveníčko."

"Ale! A s kýmpak?"

"Ty znáš! Cecilka," vypne Zoran pyšně hruď.

"Co!?" zděsí se Karel. "Cecilka? Vždyť je ošklivá! Teda... jakože," změní rychle slovník, když Zoranova ruka vystřelí ke kapse s nožem. 

"Nestráchuj se, Karel. Až ona do mě zamilovat, ona celá rozkvést, ona cvet moj."

Prorokuji ti, že když uděláš poslední krok, otevře se před tebou zcela nový svět. Uvidíš nevídané, uslyšíš neslýchané! Bude ti tuhnout krev v žilách. 

Nikdy si nebudeš jistý, co je skutečnost a co jen sen. Přízraky a představy se stanou tvými nejlepšími přáteli. S každým dalším krokem se budeš propadat hlouběji do bažiny šílenství. 

Pomoc, která ti bude poskytnuta, bude jen další pastí. Zapomeneš, kdo jsi, a staneš se vězněm a vyděděncem. 

Od chmurného osudu tě může zachránit jen požár, který spálí celou tvou minulost. 

Stačí vyplnit tento formulář. Přihlas se na Requiem! Budeš trpět, ale náramně si to užiješ! 

„Ona to vlastně není vaše chyba. To vaši rodiče pošpinili svou krev spojením s mudly. Odsoudili vás k tomu, že budete muset s tou špínou celý život bojovat. A od toho jsme tu my, abychom vám pomohli.“

Amycus Carrow k nám promlouval skoro až laskavě, zatímco nás ještě před svítáním nutil běhat kolečka kolem famfrpálového hřiště.

---

Spolu s dalšími studenty smíšeného původu jsme ten rok zažívali peklo. Museli jsme pomáhat v kuchyni, obsluhovat čistokrevné studenty, vstávat před svítáním a chodit spát po půlnoci, až když byla všechna práce včetně domácích úkolů hotová.

Naděje nás opouštěla a my jeho slovům uvěřili.

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Běželi temnou nocí. Zplozenci za nimi a dokonce i po bocíh. Hawk někde v předu, ostatní za ním. Stejně to bylo i s oběma Vranními agenty. Oba unikli zlobě jejich Mistra jen o vlásek. A zabili ho. V krutém světe Vran jim nic jiného nezbývalo.
Jenže nepřijou o život teď? V tomto prokletém lese?
Uklouzla a on ji zachytil.
"Pozor!"
"Díky!"
Běželi dál.
Únava se agentů tak rychle nedotkne.
Ostatní jsou však už pomalu vyčerpaní.
Zastavují u malého palouku.
Velký spadlý strom.
Posadí se vedle sebe.
Hawk se připojí.
"Bylo tu, není tu...dvě vrány na plotu..."
"Na stromě!"
"Detailisto!"

Každý templář ma dvě poloviny. Bílou která bojuje ve světle, s mečem a štítem a brání potřebné A černou, která jde stínem se třemi dýkami a dělá všechny ty věci, které se do kronik nikdy nedostanou, ale které jsou potřeba.

Když se modlili před posledním útokem, díval se přes příčku meče na něj.

Pane zůstaň s námi, když se připozdívá...

Vzduch voněl zimou a mořskou solí.

Oříškové oči se usmívaly a ty bouřkové úsměv opětovaly.

Nepřítel přicházel.

"Ať skončíme kdekoliv, najdu tě!"

Úsměv.

"Jestli někdo, tak ty."

Bojovali bok po boku.

Poslední rána.

Pád k zemi.

Před Boha jdou společně.

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Templáři nesmí milovat jiného než Boha. Obětují život pro vyšší dobro. Kodex jim dává jistotu, zároveň svazuje provazy nejpevnějšími.
Pod černým pláštěm s rudým křížem je ale také člověk. Zažil vášeň, žal i radost. Umírá s poslední vzpomínkou, jako dotek studených prstů v mozku.

„Provinil ses. Ale pokud se budeš kát, Bůh ti odpustí.“
Pokora klečícího člověka. Hlas ze tmy, ocelový jako úder meče.
„Mně je jedno, jestli mi odpustí Bůh. Hlavně jestli mi odpustíš ty.“

Všeobjímající milost. Ztráta nenapravitelná.
Kříž v srdci, krvácející rána.
Umlkají téměř současně. Poslední záchvěv dlaně.
Jedno srdce ve dvou tělech.
Jeden konec.
Jedna láska.