DMD č. 29. pro 29. 4. 2012. Téma: Otrocká práce

S: Mám hlad.
J: Tak si něco uvař.
S: Já si říkal, že bys dnes mohl udělat večeři ty.
J: Dnes?! Dělám ji KAŽDÝ den!
S: Víš že takové podřadné činnosti nejsou pro mě. Mám důležitější věci na práci.
J: (mlčí)
S: (až neobvykle nejistě) Johne?
J: (zavrčení) Co chceš?
S: Večeři.
J: (vražedný pohled)
S: (psí oči)
J: (o trochu méně vražedný pohled) Nejsem tvůj otrok.
S: To nejsi. Otrok totiž nedostává odměny. (něco mu šeptá do ucha)
J: (přiblble se usmívá)
S: Skvělé, já zatím dořeším případ.
J: (pochmurně) Tak to abych ti nachystal snídani a ne večeři.

Leif vrátil do police dvacátý třetí vzorek toho dne. Odfoukl si. „Řekni, Severine, proč po nás chtěl mistr Divjakov zrovna tuhle praxi?“
Severin mlčky natáhl ruku pro další vzorek. Otřel lahvičku od prachu. Opsal iniciály. Prohlédl obsah proti světlu. Opatrně odškrábl vosk, vytáhl kapátko. Přenesl pár kapek na testovací misku.
„Abychom byli připravení na ještě bezútěšnější dřinu u něj?“ pokračoval zatím v samomluvě Leif.
„Přistrč mi kahan, můžeš?“
Leif udělal, oč byl požádán.
„Praxe v cechovním archivu... chápu... ale trávit celé dny kontrolou expirace vzorků...“
„Čím myslíš, že se mistr posledních pár desítek let zabývá? Sestavováním tabulek expirací.“
Leif zavyl.

„Jak to myslíte, doktore, že vám nevyhovují pracovní podmínky?“
„Tak, jak jsem to řekl, kapitáne. Chci lepší postavení ve svém zaměstnaneckém poměru!“
„Zaměstnaneckém poměru? Vždyť jste jen hologram!“
„No a?“
„Toustovač se dneska ráno nebouřil, lednička chladila a holící strojek mě taky nepodřízl.“
„Kapitáne, vy mě přirovnáváte k toustovači?“
„To ne, ale...“
„Tak poslyšte, chci jen stejná práva jako jakýkoliv člen posádky!“
„Což je?“
„Vlastní kajuta, hodnost, plat, dovolená, osmihodinová pracovní doba.“
„Jinak co?“
„Jinak začneme stávkovat!“
„Kdo my?“
„My utlačovaní! Já, hlavní počítač, turbovýtahy, transportéry a hlavně replikátory! Už jste někdy jedl měsíc jen ovesnou kaši s rybím tukem?“

Navazuje na Někdy hrdina nestačí
No... trochu kličkovačka :-/ trochu víc...
práci u vratidla považuju asi za tu největší otročinu, co mohla chudáka námořníka potkat
----
„Proč bych vám měl věřit, slečno Doyleová?“
Harris provrtal Frances podezíravým pohledem. Začínala mít pocit, že by bylo stokrát snažší se sama opírat do vratidla, než vyjednávat s odměřeným kapitánem.
„Máte moje slovo, pane.“
Byl to chabý argument. Ale už nevěděla, jak jinak Harrise přesvědčit, že nelže.
„Vaše slovo? Slečno Doyleová, slova někoho, o kom je známo, že se stýká s nepřátelsky založenými osobami, nemohu považovat za důvěryhodná.“
„Nemám proč bych lhala, pane...“ zamumlala schlíple.
„Nemohu se honit po všech čertech za lodí, která tady možná ani není. Mám své rozkazy.“
Debata byla u konce. Všechna námaha vyšla na zmar.

Lotrando popadl do ruky pilku,
z práce měl mozoly za malou chvilku,
tak jeho ručičky horlivě kácí,
poprvé přičichl k otrocké práci.
Zubejda byla však horší než pila,
každý den přibrala snad čtyři kila.
A jak jí chutnalo, tělo jen tloustlo,
napětí v soužití najednou houstlo.
Zubejda zhýčkaná měla své choutky,
tu chtěla procházku, tu zase loutky.
Lotrando běhal, jak princezna pískala,
pracoval za oba, by všechno získala.
Znovu se dal na loupení, na oddech ni chvilka,
Zubejda je totiž horší, než rezavá pilka.
Že se vrátí do kláštera, rozhodl se nad ránem
svoji ženu zpátky poslal za tatíčkem sultánem.

Slunce sice vyjde až za chvíli, ale já už nemůžu spát. Jsem unavená, k smrti unavená, nicméně stejně musím do práce. Skončím až se slunce západem. Od vesnice k farmě je to půl hodina rychlé chůze. Moje dcera Nicole začne příští týden rovněž pracovat, aby zbylé děti měly co jíst. Takových matek, jako jsem já, jsou tu tisíce.
Růže jsou překrásné, omamně voní. Sto tisíc denně se jich ustřihne. Další tisíce vyrostou zítra. Pomůže jim chemikálie. Ta, ze které Nicole zvrací. Dnes bude velmi perný den. Budeme pracovat i hodinu po setmění. V Evropě se prý slaví nějaký svátek Velentýn.

Tímto bych ráda poděkovala svým žákům za tak výživný materiál. Omlouvám se, že se nedostalo na všechny pěkné odpovědi. Ano, tentokrát to bude pracovní. :)
Otázka 6) Jak byste charakterizovali vládu Alžběty I.? – Není to moc jednoduché? Ale což, je to malý test, stačí tohle, řekla si učitelka. Když o pár hodin později procházela výsledky, nestačila se divit. Jak vidno, žákům k charakterizaci doby stačilo, narozdíl od ní, pár slov.
Bylo hodně kultury. Hlavně divadlo.
Alžběta I. podporovala piráta. Jméno jsem zapomněl.
Anglie se konečně vyhrabala z temného středověku.
Královna dělala všechno proto, aby naštvala Filipa II.
Začala éra kradení černých otroků z Afriky.
Byla to významná vládkyně.
Shakespear.
Byla fakt krutá.
Jedly se tam brambory.
Upalování katolíků.
Vzdychla. V těchto chvílích nenáviděla svoji práci.
------------------------------------
6) jsem počítala rovněž jako slovo.

„Že ja som odchádzal od Theodéna,“ frflal si Gríma. „No, dobre... neodišiel som, vyhnali ma, ale to je len drobnosť. Nebolo mi tam dobre? Bolo. Nikto po mne nič nechcel, robil som, čo som chcel. Bola tam ona... A čo tu? Tu je len on... Gríma, uvedom si, že si len poskok,“ napodobňoval Sarumanov hlas. „Som úbohý otrok. Gríma, dnes je vonku krásne, čo keby sme si vyšli? A stále to isté... Gríma, podaj mi vodu... Gríma, podaj mi vhodnú palicu... Gríma, daj mi...“
„Kde je môj caddie?“ Saruman naštartoval golfový vozík. „Poď, Gríma, musíme nájsť loptičku... a samozrejme jamku...“

Stojí s ohnutými zády uprostřed políčka, stejně jako asi třicet dalších, a s hrůzou pozoruje, jak málo mají zatím za sebou. Udělat dolíček, pustit do něj semínko, zahrábnout a mírně udusat, pořád kolem dokola, už snad celé hodiny. A hotová je sotva čtvrtina! Snad i počasí je proti nim, nejdřív jim pražilo do zad slunce, teď se zatáhlo a začalo velice mírně poprchat. Jejich drábům to viditelně nevadí, proč by mělo, když sedí pod slunečníkem.
"Nepřestávat, neulejvat se!"
Opatrně pohlédne na své spolutrpitele a zkusí si při tom aspoň trošku protáhnout ztuhlý krk. Jo, práce na školních pozemcích je otročina...

„To byla teda pěkně otrocká práce,“ povzdechl si Master v hotové TARDIS.
„Otrocká? Vždyťs byl polovinu času sjetej,“ vyčetla mu Donna. „A vůbec, jsi si jistý, že je to správně? Co to máš v ruce?“
„Nic,“ odsekl jí a schoval přebývající součástku do kapsy. „Tak abychom to zkusili, ne?“
Donna přikývla. Trochu nejistě zadala koordináty.
Oslepující výbuch.
Amy byla sirotek. Vyrůstala u své tety v Leadworthu. Po rodičích jí zbyly jen staré rozbité kapesní hodinky.
Rory byl adoptovaný. Nalezli ho jako dítě na ulici. Měl u sebe jen jedny rozbité kapesní hodinky. Už od dětství ho něco táhlo k Amy.