Padesátislůvka Slova ve tmě

A/N: Tak, tohle je poslední. Přísahám. (a vím, že jsem mu to opakovala třikrát.) Líbilo?
A kdo uhádne, čím je tohle inspirované, dostane kostičku čokolády.
****
Slovíčkaříš ve tmě se slovníkem hloupých slov:
Koitus delicti.
Láska blahem.
Slina, slizká slzami.
Slepě šlépěj světlem plyne,
vládne, slábne, dlaní kyne.
Milý splynul s pološerem.
Odplul jiným plavidlem.
Lenivý, chlípný, zlý!
Nepřevaluj se v lidských slovech, slečno.
Vlámej si do hlasu vlastní.
Vzlykni a vzplaň olejem slz.
Upal ho.

Nesoutěžní!
Na padesát slůvek rozepsaný komentář k padesátislůvce od
Lejdynky: Mám rád noční metro.
Podivným hlukem řvou,
závanem větru,
skřípáním,
jekem.
Útroby hladové přišery,
požírače duší,
příběhů
a lidí.
Otvírají ocelové tlamy,
neviditelné zuby,
připravené
sevřít.
Unavené postavičky cestujících,
hlasitě spí,
mluví,
žijí...
Pravidelná potrava velkoměsta,
sežvýkaná ruchem,
unavená
dnem.
Polykaná lačnými ústy,
drcená návalem,
pomačkaná
nástupem.
Odvážená temným tunelem,
přitahovaná světlem,
očekávaným
výstupem.

A/N: Po přečtení místních padesátislůvek si s tímto tématem začínám už pomalu připadat trapně. Obzvlášť když vezmeme v úvahu Tess. Ale co nadělám, to samo.
****
Rozzlobila se.
Zahořela; přišla lavina lávy.
Zachvěla se; zasněžila slunce.
Zadupala; setřásla zemětřesení.
Zaplakala; přivalila vlnu.
Pak dostala hlad.
Snědla zvířata.
A stromy a trávu a květiny.
Vypila oceán a moře a jezera.
A déšť.
Zavřela oči a pohltila světlo.
Pak řekla Slova: Budiž tma.
A byla tma, den poslední.

A/N: Jak mnozí jistě poznáte, toto je účelně zkrácené Je Alenka? A doufám, že jsem to tím nezkazila ještě víc, než když jsem to zkracovala napoprvé. Tímto velice děkuji Tess, že byla upřímná a řekla mi to.
****
Večeroles usnul v klubíčku.
Selvy odsyštěly do korun stromů a tichounce vrkotají, aby uspaly mladé.
Kráčí po mýtožině.
Temný lesoň jí hrozí housenkami.
Ztratila se tu. Hledají ji venku.
Není Alenka. Je jiná, nová, neumí snít, nechce tu být.
Nebezpečí!
Srdce královnina vojáka je šíp.
Krvácí jezelen.
Nikdy ji nenajdou.

Z dálky slyším, jak zvon u svatého Václava odbíjí dvanáctou. Snad už konečně usnu.
„A kdy to teda uděláme? Mám ho až po krk!“
„Uvědom si, že to nesmíme zkazit. Fakt chceš takhle riskovat?“
Odpovědi nebylo rozumět. Zaslechnu vždycky jen ten kousek, co kolemjdoucí řeknou, když procházejí pod naším balkonem.

Do soutěže jsem nic neposílala, protože mě nic nenapadlo, ale dneska ráno jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi v noci viděla zaparkované auto na havanském nábřeží v době, kdy foukal vítr a vlny šly přes celou silnici a samozřejmě i přes to auto.
Yemayá je významné božstvo afro-amerického kultu, bohyně oceánu a plodnosti a ochránkyně žen
Rozpité hvězdy stékají na chodník, hrnou se přes zrezivělé hnízdo, provazce vody doráží, bolí jako polibky, ve vlhkém horku sotva slyšet šepot, jen sůl skřípe mezi zuby, roztřesený svět se houpá, houpá ve vlnobití, bez dechu se zalykáme mokrou tmou, teď to přijde, vzedmutý oceán nás pohltí. Je čas Yemayá.

Temnota a sníh se přihnaly tak, jak dokážou jen v horách.
Dva ztracení poutníci se schoulili pod převisem, zmáhaní chladem.
Tiskli se k sobě ve snaze udržet se vzhůru a v teple.
Posledními zbytky vědomí zachytili světlo.
Zářící nápis „Horská služba“ na boku skútru jim připadal jako přelud.
Byli zachráněni.
Poslední. Jednoduchoučké, skoro BJB, i když mi za něj nikdo bod nedá.

Cítím, jak se postel zhoupne, když na ni dosedne.
Slyším jeho hlas.
Volá mě z temnoty zpátky do života.
Jenže já nejsem ve tmě.
Obklopuje mě jiný, avšak stejně reálný svět.
Nemůžu se k němu vrátit. Mám tady poslání.
Z monitoru nad lůžkem se ozval poplašný tón.
Moje bezvědomí skončilo.
Jemně inspirováno seriálem "Life on Mars"

Trávou se neslyšně plížily dva stíny s pružnými těly a nervy z oceli; pokud je odhalí, nepřežijí.
První zvěd zrovna žehnal oblakům, které zakryly zrádný svit měsíce, když mu pravá ruka zajela do něčeho mazlavého.
„Tábor je blízko,“ zasyčel na svého druha.
„Jsi si jistý?“
„Stoprocentně. Právě jsem nahmatal latríny.“
A/N: Mám internet, mám internet, hurá!

Slunce se skulilo za obzor.
Ztichlými ulicemi se plížil stín.
Zaleskl se nůž, vystříkla krev.
K zemi padlo bezvládné tělo.
Počet vražd stoupal znepokojivým tempem.
Pátrací týmy tápaly v temnotě.
Ráno musí lidem vydat nového podezřelého.
Nocí zaznělo jediné slovo – jméno.
Rychlé přikývnutí, čekání na úsvit.
Městečko Palermo se probouzí.