Sněhurka

Šel první, šel druhý, šel třetí indián,
zpívá si po cestě trpaslík Kilián.
Zpívá si zvesela pro vlastní potěchu,
konečně dosáhne velkého úspěchu.
Žilo bylo osm bratří,
svorně, jak se na ně patří.
S příchodem Sněhurky byl všemu amen,
osmého vyhnali, dál těží kámen.
Sněhurka má stříbra kopy,
ve zlatě se přímo topí.
S bratříčky se veselí,
a spí v mojí posteli.
Pomsta bude jako med,
do jablka dám jí jed.
Sněhurka, ta husa hloupá,
otrávená jabka zkřoupá.
Pak odsoudím svoje bratry,
chystám proces, taky vatry.
Ztrestám každou hříšnou duši za podobné móresy,
do dějin tak vstoupí nově "inkviziční procesy".

Vypravěč:
„Slyšte píseň, přátelé,
o krásné spící princezně.
Ležela v rakvi, tělo zetlelé,
a bylo to děsné.
Čekala tiše rytíře,
co by ji zbavil prokletí.
Možná, že zdá se Vám to k nevíře…“
/náhle umlkne a teatrálně ukáže na obzor/
„Hle! Támhle letí!“
/na scéně přistává růžová vesmírná loď a vystupuje z ní Jack Harkness/
/sbíhá se sedm trpaslíků/
Trpaslíci:
„Jack Harkness! Kapitán!
Zachránce odvážně letí tmou!
Jack Harkness! Kapitán!
Řítí se svou lodí vesmírnou!“
/Jack Harkness přitančí ke Sněhurce a začne ji líbat, jakmile ale vidí, že se princezna probouzí, zděšeně prchá/
/Sněhurka se zmateně rozhlíží/
Sněhurka:
„Proč, můj princi utíkáš?
Co se asi mohlo stát?
Proč, můj princi utíkáš?
Kde můžeš být?
Zdám se ti být škaredá?
Ach běda! Ach běda!
V žalu se utápím
já se snad utrápím.
Zkusím zhubnout, přísahám!
Co by mě to mohlo stát?
Zkusím zhubnout, přísahám!
Bude nám líp!
Vrať se, lásko, pojď už sem,
řekni, co máš za problém.
Já pravdu pochopím,
já pravdu pochopím!"
Jack Harkness
„Snad to s pravdou nepřeženu, jé je je,
chtěl jsem ojet mrtvou ženu, jé je je.
Když teď ale vstala z hrobu,
nechci za nic tuhle robu,
nechci za nic tuhle robu, jé jé jé.“

Ptáčci cvrlikali. Zajíčci hopsali. Koloušci nakukovali oknem.
Chaloupkou se nesl něžný zpěv.
„Já se na to...,“ zařval Rejpal, když opět šlápl do kolouščího produktu.
„Už zas zpívá,“ vzlykl Štístko.
*
„Šmudlo!“ zaklokotala Sněhurka smíchem, „už zase jsi celý od mouru!“ jala se mu otírat tvář.
Šmudla nasadil připitomělý úsměv, aby zamaskoval skřípění zubů.
„Je mi padesát,“ prskal venku, „dělám v dole, sakra!“
Chaloupkou se nesl zpěv.
„Zase mi vyprala spodky!“ zaúpěl Stydlín.
*
„Dlouho jsme neměli štrúdl!“ provolal Prófa.
„Žemlovku. Jablečnej koláč. Jabka v županu. Pyré!“ cenil zuby Rejpal.
*
Chaloupkou se nenesl zpěv.
„Zatím máme klid. Teď jí najdem ženicha. Nejlíp hluchýho.“

Po cestě předlouhé, kterou šly pěšky,
do tepla za kamna vlezly si blešky.
Žila byla v tomhle domě taky jedna babička,
co na trhu prodávala otrávená jablíčka.
Pod plachetkou hnáty křivé a na hlavě jupku,
už byste ji nepoznali skrz vrásčitou slupku.
Kdysi holka krev a mlíko, na dveře však klepe věk,
když štupuje trpaslíkům sedm párů ponožek.
Po maceše zůstala jí jen hromádka jablíček,
každý týden rozprodá jich na jarmarku košíček.
Úmrtnost se v kraji zvedla, kdopak za to může?
Sněhurka je spokojená, jen ji svrbí kůže.
V královstvíčku zablešeném dávno není poroba,
Sněhurce však paměť vzala Alzheimerova choroba.

Seděla uprostřed kuchyně a vzlykala. Kolem se povalovaly kusy nádobí, špatně oškubaná husa ležela v koutě a z plotny stékalo škvařící se těsto. Celá chaloupka byla plná černého kouře a ze zápachu by se zvedal žaludek i těm nejotrlejším. Ona jen seděla a už neměla sílu dělat nic jiného než plakat a držet si mokrou utěrku na popálené ruce.
Bude ti tu s námi dobře. Budeš nám pomáhat v domácnosti. Nebude to nic těžkého, říkali jí.
Když ještě bydlela na zámku, neřekli jí, jak těžké je pracovat a starat se o sedm mužských. Tyhle zatracené trpaslíky jí byl čert dlužen.

Tak som uviazla v tomto dome. A musím sa starať o dom, variť, stlať, prať, šiť a pliesť, a udržovať všetko v čistote a v poriadku, aby ma nevyhodili preč. Lebo ak ma vyhodia, tak nebudem mať kam ísť. Celkom iste by som sama v lese zahynula.
Lenže starať sa o sedem malých a škaredých chlapov nie je tým, čo som si predstavovala, že budem v živote robiť. Keď som raz princezná, tak by som čakala, že sa bude niekto starať o mňa, a že po mňa príde princ na bielom koni. Ale tu skôr umriem, než sa nejakého dočkám.

Věšty věšt!
Čáry máry, abrakadabra...
Auuu! Vzlyk! Brek. Hurá!
Fňuk, fňuk, fňuk.
Chá-chá!
Vzteky vztek.
Běž!
...
Hej hou, hej hou, héj?!
Šepty, šepty.
Ááááííí!
Klid!
Šepty, šepty.
Prosím!
Hmmm.
Šepty, šepty, šepty.
Tak jo.
...
Lá-la la la la lá, lá la la la lááá. Cvrliky cvrliky...
...
Grrr! Vzteky vztek!
Šroty, šroty, šroty...
...
Jéééé!
Křup!
Mlask.
M-mm!!!
Chroupy, chroupy.
H-hhh! Lapt, lapt!
Žuch.
Muhahahá!
...
Nééé!
Fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, vzlyk...
Tes, tes, tes.
Buch.
Skříp. Klap.
Íhahá! Klapyty, klapyty, klapt.
Né!
Strk. Skříííp. Buch.
Líb.
Mlask.
Kašly, kašly, kašly. H-h-h!
Óóó!
Jééé!
Hurááá!!!
...
A žili šťastně až do smrti.

"My kop, kop, kop, kop, kopeme tam hluboko v tmách. To kop, kop, kop, kop, kopání to je láská má," ozýval se jeskyní rytmický zpěv doplněný o zvonění krumpáčů.
"My kopeme věčnou tmou," zabroukal si nenaloženě Rejpal, když mu krumpáč uvízl ve škvíře. "Ohahohaho!" vyjekl vedle kopající Šmudla a přitiskl oko k otvoru ve skále, který právě vyrobil. Ostatních šest trpaslíků se hned seběhlo podívat, co se děje.
"To je Srdce hory," pronesl obdivně Prófa, když vyjmuli jiskřící démant ze stěny.
"Budu Král pod horou!" zavýskl Šmudla.
"Nemám rád Krále pod horou," zabručel Rejpal a konečně vytrhl krumpáč ze stěny.

Hadi se tiše klátili ve větru spolu s dalšími ingrediencemi na šňůře.
"Co všechno žena musí pro krásnou pleť udělat? Zmijí jed je to nejmenší. Alternativní medicína je teď na vrcholu. Kam se na to hrabou magické lektvary. Nic není nad pořádnou mast. I když jsem slyšela, že na východě teď objevili metodu pomocí jehel."
Královna se pečlivě zhlížela v zrcadle. Prsty laskala pokožku a pátrala po sebemenší nedokonalosti. Když dlaní prohrabavála vlasy, padl jí pohled na portrét v rohu místnosti. Mrštila po něm sklenicí. Už se ani nenamáhala ptát zrcadla.
"Ani to nestačí. Lovče? Mám pro tebe další úkol."

„Všetko najlepšie k narodeninám.”
„Jééj, zrkadlo.”
„Je magické, prezrádza, kto je najkrajší na svete.”
„Vďaka mami.”
Kráľovná posmutnela. Nebola matkou dievčaťa. A s kráľom sa jej dlhodobo nedarilo otehotnieť. Dokonca mala podozrenie, že bývalá kráľovná si na Snehulienku zohnala výpomoc.
Snehulienka zavrela za sebou dvere. Aj dnes sa chcela uistiť, že je najkrajšia.
„Zrkadielko zrkadielko, povedzže mi, kto je najkrajší na zemi.”
„Si krásna, ale kráľovná je predsa len krajšia.”
„Čože? Ako to?”
Zdvihla telefón.
„Haló? Kráľovský kaderník? Potrebujem ihneď nový účes.”
„Kto volal?” spýtala sa kráľovná.
„Snehulienka.”
Kaderník vstal z postele a začal sa obliekať. Musí ísť. Volá dcéra.