Věda ve sto slovech

A potom Kurt Goedel vytřeštil oči na věc, která se zhmotnila na jeho stole. Černá, dosti už umolousaná ponožka s iniciálami.
Shiing-Shen Chern si podepisuje ponožky? A vůbec, je teď zrovna na Princetonu anebo zpátky v Číně? Taky se objevuje a mizí, jak uzná za vhodné, prostě taková časová iluze.
Ponožka se zvedla do vzduchu a roztočila se.
Zamyslel se. Gravitačnímu kolapsu by mohla zabránit i rotace hmoty. Navíc, za předpokladu záporné kosmologické konstanty, by se objevily časupodobné smyčky...
Podíval se na hodinky a trhl sebou. Nejvyšší čas vyrazit na procházku s nejlepším přítelem. Daruje mu k narozeninám celý vesmír. 

Žádná otázka prý není hloupá a lepší je se hloupě ptát než hloupým zůstat. 

Dobře. 

Proto jsem sepsali Obecný odpovědník zbytečných otázek a reakčník na zbytečné větičky: 

• Ano, jsme hebouččí. 
• Ano, jsme inteligentní. 
• Ano, jsme roztomilí a KDO O TOM SAKRA POCHYBUJE? 
• Ne, nesnášíme vejce, jste padlí na hlavu? 
• Ne, s myší toho máme společného méně než s člověkem. Myši rodí desítky dětí ročně, my jedno a staráme se o ně důkladně jako lidi.
• Ne, nezamotáváme se do vlasů. Vrážíte snad vy každou chvíli do domů?
• Ano, chceme hladit. Ne, teď nechceme. Ano, hladit. Ne, o milimetr vedle. Ano, mrmrmrmmrrrrrůůůůůůůůmrrrrrr. 

Člověk má jednu velkou odpovědnost. Nikdy, za žádných okolností, jí nesmí dojít jídlo pro nás. To ať jí radši dojde kafe. 
Protože opravdu chápe, jaká čest je pečovat o nás, dokonalá zlatavá stvoření, která ji někdy poctí povolením jednoho pohlazení, má obvykle doma kromě moučňáků i zásoby cvrčků, zophobasů a někdy sežene i sarančata. Naštěstí má poblíž zverimex. 
Horší jsou její každodenní nezodpovědnosti. 
Někdy přijde domů pozdě, aniž by nás okamžitě nakrmila! 
Anebo je doma, ale úderem noci není jídlo v misce. 
V tom případě začneme významně čekat u misky, stěžovat si nebo nahlas poletovat. Obvykle jí to rychle dojde. 

Netopýr je tvor sociální. Sdružuje se v koloniích nebo aspoň staromládeneckých bytech, a na zimovišti také hibernuje po boku ostatních. 
Když jsem tedy skončila u lidí, byla jsem ráda, že žiju. Ale něco mi v životě chybělo. 
Pak mě přestěhovali k novému člověku. 
Po večerech nebo i přes den si mě brávala k sobě. Zalezla jsem pod mikinu nebo pod šátek, uvelebila se a užívala si tulení a tepla, zatímco ona něco četla na monitoru.
Když se mi chtělo, začala jsem se vždycky vrtět, ale člověk vždy zareagovala pozdě. Až po vteřině! 
Co jsem měla dělat, když musíš, tak pustíš. 

Albinismus je vrozená porucha tvorby melaninu, která se vyskytuje u živočichů i rostlin. Neovlivňuje však tvorbu jiných barviv, takže části těla můžou být normálně obarvené příslušnými pigmenty. Vyskytuje se i u netopýrů velkých. 

Porucha distribuce melaninu je něco jiného – ten melanin vzniká, ale nedostane se to všech částí těla, takže výsledkem je „poloalbín“ nebo „částečný albín“. Netopýr může mít například okrajovou část křídel bílou – čehož si nikdo nemusí všimnout, pokud má křídla složená. 

Naopak leucismus znamená, že v kůži chybí všechny kožní pigmenty. Nebo chybí částečně, pak se může zachovat původní kresba, jak to vidíte u této krásné kaloní slečny. 

Netopýr je elegantní nóbl zvíře. 
Vždy čistý a učesaný. Čistící se stejně často a za stejných okolností jako kočka nebo potkan. Tedy když se cítí v bezpečí, aby místo okolí mohl věnovat pozornost svému dokonalému vzhledu. 
Na velkoakci bylo na můj vkus moc čumilů různých živočišných druhů, a tak jsem si zprvu čistila křídlo v úkrytu.
Odkryli mě a nahnali lidi, ať se podívají.
Zkusila jsem čistit… všechno. 
Zase mě odkryli! Čumilové byli nadšení! 
No tak dobře. Příští čistění jsme udělali mimo úkryt a v tandemu. Julián křídlo, já ocasní blánu. 
Lidi pro změnu brblali: „A zrovna když balíme stánek…” 
 

My netopýři velcí máme velkou trpělivost.
Obýváme tubusy dálničních mostů, nad nimiž burácí lidské pojízdné úkryty. Tyhle zvuky jsou docela hluboké a jsou nám tak nějak putna. 
Zvládneme tedy i určitý typ lidských shromáždění, kde naopak lidé vytahují špunty do uší, protože reproduktory prostě MUSÍ být na hranici rizika ztráty sluchu a z kočárků vztekle štěkají ratlíci fistulí. Ti naštěstí moc nechodili do naší haly.  
Nás zvuky moc neobtěžovaly, dostali jsme welcome meal, byli jsme jen ke koukání a lidi šišlali na náš box a hladili kolegy rezavé. 
Pak dorazila média. 
Focení?
Jak pózovat?
Odlet! 
To máš u mě schovaný! 

Byl jeden elektron, co odešel do světa. Roky pracoval ve fotonásobiči a množil elektrony, ale těšil se domů, do magnetronu. 

Vrátil se a zjistil, že všechno je jinak. Magnety pořád stejné, v komoře pořád argon a terč stále titanový, ale jiné naprašování. Místo, aby elektrony jezdily po magnetické dráze neustále a cestou ionizovaly argon, startovaly ve velkých skupinách, rychle tam a zpátky. 

Jednou udělaly skupinu tak velkou, že přepálily nožovou pojistku. 

A tak musel přijít elektrikář, vzít žehličku, pojistku vytáhnout a dát tam novou. A vynadal vědcům, že musí ubrat, protože když je elektronů moc, tak zlobí. Stejně jako vy.

U filmů, seriálů a knih mě vždycky pobaví, když vidím vědce vyobrazené jako pedantické suchary bez emocí. S pěknou řádkou vědců jsem se v životě potkala a zasvětím vás do tajemství.

Ti nejlepší vědci jsou v hloubi duše vypravěči. Nechtějí si zapamatovat dlouhý seznam faktů, chtějí příběh. Možná v názvu práce zmiňují reparační mechanismy buněčného dělení, ale ve skutečnosti vidí princeznu Buňku, místo draka nepovedenou rekombinaci chromozomů, a v roli prince hrdinnou molekulu. Vypráví příběhy, které objevují v mikroskopech, dalekohledech, nebo třeba v elegantní rovnici.

A každý, kdo kdy viděl diskuzi na vědecké konferenci, ví, že emoce jim rozhodně nechybí.

Naši pečovatelé mají naprosto převrácený denní režim. Je to nezdravé. 
Starají se o nás každou zimu, vyprávěla máma. Tak jsem se rozhodl postarat já o ně. 
Krmičce jsem odebral jídlo, ztuhl, přitáhl nožičky k tělu, schoval hlavu mezi křídla a ocáskem si zakryl bříško. 
Červa jsem NEPUSTIL. 
Za dvacet minut jsem ho dojedl. Podala mi dalšího. Ztuhnout, sbalit se, červa NEPUSTIT. 
Opakovat postup. 
V půl třetí ráno jsem dojedl třicátého, prý „Konečně!” a putoval jsem do boxu. 
Druhý den mě předala jiné krmičce, abych pomohl i jí. 
Za týden mě s jásáním odlezli do zimoviště. 
Myslím, že jsem byl úspěšný.