Vraždy v Midsomeru

„Ne, pane, nikdo nevolal.“ Seržant Gavin Troy starostlivě pozoroval svého nadřízeného. Ten zamračeně přecházel od okna k oknu.
„Ani v Caustonu?“
Troy zavrtěl hlavou. „Nic, pane. Volala jen vaše žena, nemáte zmeškat večeři.“
„Proboha, moje paní vařila? Další důvod, proč zůstat v práci.“ Šéfinspektor Barnaby ztěžka usedl ke svému stolu.
„Zavolejte do Horního Wardenu. A do Dolního Wardenu. Někdo přece musí…“
Seržant povzdechl a vytočil číslo.
„Ani u vás ne? Opravdu nic?“
Podíval se na Burnabyho a pokrčil rameny.
„Troyi! Náš svět zmizel! To není Midsomer, který znám! Čtvrt roku a ani jedna vražda! Já už nemůžu!“
Barnaby se rozplakal.

„Šéfinspektore! Warden, Ruthefordovi, mrtvola!“
„Jedna? Nepočkáme?“
„Minule jsme vyjeli až při páté a škrtli nám odměny!“
„Pravda, Warden je poslední vesnice, kde ještě v Midsomeru žije pár lidí. Jedem.“
„Šéfe, Rutheford. Támhle jeho paní… taky mrtvá!“
„Troyi, poptej se sousedů, jestli něco neviděli.“
„Šéfe, mlékař leží mrtvý za domem, sousedka visí v obýváku, pošťáka propíchli perořízkem!“
„Tak to je jasné, Troyi. Rutheford zjistil, že ho paní podvedla s pošťákem. Oba je zabil. Viděl ho mlékař. Zabil ho taky. Pak spáchal sebevraždu. Sousedka se oběsila, protože Rutheforda tajně milovala. A my konečně budeme mít zasloužený klid. Už tu není koho vraždit.“

Malebná vesnice nad ránem. Zazní výkřik.
MARY: Je mrtvý, Jime!
BULLARD: Jsem George a už jsem si všiml.
BARNABY: Georgi, co mi můžeš říct?
BULLARD: Pěkná paseka. Všude se válí salám. Aspoň deset deka.
JONES: To ho rozsekali?
BARNABY: Jonesi, nebuďte nechutný.
BULLARD: Chci říct, že oběť byla klobása.
BARNABY: Klobása?! Zabitá včera v noci?
JONES: Napadá vás něco, pane?
DUCH KLOBÁSY: Zoufej si a zemři! Zoufej si a zemři! Bububu.
BULLARD: To místo smrdí vraždou. Asi jako ty!
BARNABY: Co jsem to udělal?!
JONES: Tak já jdu. Troye jste měli stejně radši.
MARY: Vražda v naší vesnici! (omdlí)
Opona.

Nejdřív to byla velká láska. I přes nechápavé výrazy přátel se odstěhovala z Londýna na venkov. Do poklidného města s poklidným životem.
Za chvíli měla poklidného manžela a poklidné děti. I když… ty byly jediné normální. Jejich poklidní sousedé je nesnášeli.
Manžel, kterého ani nenapadlo, že je něco špatně, jí k výročí svatby daroval sadu nožů. Byly perfektní, jeden na maso, další na ryby, zeleninu, chleba. Jen jeden byl nepoužitelný, prostě moc zubatý. Proto strávil většinu času ve stojanu.
Nakonec, jednoho zvláště poklidného večera pro něj našla využití – v manželových zádech.
Ta kudla byla přesně tak zubatá, jak bylo potřeba.