Enderova hra

Královna úlu byla kolektivním tvorem. Její jí dělnice byly údy, očima, ušima, její dcery, nové Královny, jí byly matkami i sestrami. Vzdáleny v prostoru, spojeny v čase, s jednou myslí, shodnou pamětí, stejným úlem. Tak tomu bylo odedávna.
Přesto však, snad díky minulosti spojené s lidmi, tak cizími ve své bytostné individualitě, cítila nová přediva, odlišná, ale přesto blízká, spojující ji s jinými bytostmi. A v záblesku dosud nepoznaného pocitu jedinečnosti si náhle uvědomila, že nedokáže odejít, nedokáže se vzdát pocitu sounáležitosti s novými přáteli, stromy s hlubokými kořeny, navždy připoutanými k zemi.
Lusitania, její kolébka, bude i jejím hrobem.

V pradávných dobách žily na rodné planetě mocné Královny. Ve své laskavosti odvrhly boje, které mezi sebou vedly, a své nadané děti, jež byly jejich sestrami i matkami mnohých, vyslaly k ostatním světům, aby je osídlily, aby je moudře vedly a s láskou spravovaly. Sestry-Matky založily na kolonizovaných planetách společenství dobroty, úcty, stálosti a spolehlivosti, navždy neviditelnými filotickými vlákny spojeny s rodnou planetou i s ostatními Sestrami-Matkami v nekonečné harmonii. Žily, tvořily a plodily, provázány společnou pamětí, ukovány do jednoty, kde My byly Ony a Ony byly My.
Dokud jejich civilizaci nevyhladil ten, jehož jméno je prokleto, Zrůdný Ender.
Xenocida.

Jako dítě snil o tom, že se stane hrdinou, že poletí do vesmíru a uvidí všechny hvězdy. Předsevzal si, že vyroste v správného muže, bude čestný, spravedlivý, poctivý a dobrý.
Jako dospělý zachránil svět. Nikdo se nesměl dozvědět, jak přesně.
Cestoval do vesmíru. Jako živá konzerva pro příští časy. Neviděl hvězdy, neobjevil světy, hibernoval. A musel o tom mlčet.
A teď stojí na velitelském můstku a sleduje malé děti, jak vedou vojska do bitev. Jak se vyčerpávají až do krajnosti. Jak ztrácí svá dětství, nevinnosti, nervy, sebe. Má zacpaná ústa, svázané ruce a rty a klouby prstů rozkousané do krve.

Trvá to příliš dlouho. Útok za útokem, nepřátelská formace za formací. Splývá rozdíl mezi nocí a dnem, někdy má pocit, že jedinou realitou je hlas ve sluchátku, který vede její kroky, občas si musí připomínat, že je to jenom zkouška, jako cvičení z matematiky, jako rovnice s proměnnou, kterou jsou termiťáci, vždycky termiťáci. Že vlastně na řešení tolik nezáleží, že když neuspěje, svět se nezhroutí. V návalech paniky ale tuší, že se nemá kam vrátit, že tohle je místo, kam patří. Petra Arkanianová je voják. Plní úkoly jako voják. Nikdo netuší, že uvnitř ní je dítě a pláče a pláče.

- Bitevní škola na orbitě, nejnovější technologie, i ty od termiťáků, gratuluji. Milionový nápad, řekl bych, ale nerad bývám příliš doslovný.
- Oni se vrátí. Musíme být připraveni.
- Jistě. Kolik vezmete pilotů?
- Termiťáci jsou dál než my, organizovanější, pokročilejší. Potřebuji někoho schopného improvizace, originálního myšlení, neotřelých postupů. Jedině tak můžeme vyhrát. Nechci cvičené piloty, chci necvičené děti, čím mladší, tím lepší. Oni budou naši vojáci.
- Nikdo si nenechá vzít dítě a udělat z něj žoldáka.
- S dobrou propagandou? Dají nám je dobrovolně a rádi. A strýček na orbitě je trošku... poupraví.
- Jste zvrácená zrůda.
- Děkuji. Znamená to, že mi armáda zvýší plat?