Moje články

Blížili se k jeho domovu, když zahlédli vzdálená světla policejních majáků. Tahle část města nebyla příliš bezpečná. Jane kráčela omámeně, jako ve snu.
Pozdě si uvědomil, že příčina policejního zátarasu by mohla mít něco společného s ním a s Jane. Pokusili se projít do průchodu, když byl osloven nesmlouvavě vyhlížejícím postarším strážníkem: „Legitimujte se, pane!“
Jane ustoupila o nepatrný krůček dozadu.
„Jménem zákona jste zatčen!“ obklopila ho skupina policistů v neprůstřelných vestách: „Máte právo nevypovídat!“
„Mám právo vědět, co jsem provedl?“ zeptal se.
Nejbližší policista do něj jen hrubě strčil.
„Tohle vypadá na jasný příklad presumpce viny,“ ušklíbl se kysele.

Zoe se usmívala, ale její úsměv působil strojeně.
Do stavení se v podzimní podvečer vhrnula tlupa ozbrojených otrhanců.
Bude to pomalu půl roku, co si Zoe jednoho z nich vzala za muže. Thomas se od té doby neuvěřitelně změnil. Z divokého lovce a vyhlášeného rváče zbyla jen polozapomenutá vzpomínka.
„Hola, Thomasi! Přece nám nedáš košem! Starej Huttl viděl za řekou velký stádo storepců. Parádní příležitost! Vyrazíme brzy ráno a na zpáteční cestě se stavíme U černý láhve probrat, jak to šlo!“
Thomas dopije sklenici, kterou mu Zoe podala.
Zoe tiše uklidí zpět na bezpečné místo lahvičku s lektvarem zvaným Přizdisráč.

Jmenuju se Tománek Pavel. V restauraci Zlatá husa jsem pracoval jako zedník. Vše probíhalo za provozu, aby majiteli neušly zisky, takže jsem musel pracovat tiše a chovat se nenápadně, abych nerušil zákazníky. No já nemůžu neposlouchat. Tak jsem si právě v duchu říkal, že některý jejich starosti bych teda vážně chtěl mít. Lokál byl skoro prázdný. Mrknu po Martičce, měla zrovna směnu, moc pěkná holka, když slyším výkřik. Znělo to přibližně jako: „Již nikdy více strýce!“, ozvala se rána a kolem mne prosvištěla kulka. Než jsem se vzpamatoval, byl pryč. Pane vyšetřovateli, to nevím, jestli bych ho po hlase poznal.

Nina shodila z ramen ranec a přitáhla si v mrazivém odpoledni šátek k tělu, botky promáčené od sněhu. Pocházela z města, ještě si nezvykla na hlad.
Vzpomněla na bábinku. Nina už jako malá pomáhala ráda v kuchyni. Po práci sedávala v koutě na lavici, upíjela čaje a četla bábince noviny. „Cesta pravé ženy“ stálo tam jednou. „Hotový nesmysl“, bábinka na to, „kam by žena cestovala, pořádná ženská se drží pěkně v domácnosti a na nějaké cesty nemá kdy!“.
Absurdní vzpomínka.
Kladeči min se vrací od trati. Skupina sužuje německou sběř v okolí šestý měsíc.
Je čas vyrazit, naznačí posunkem Vovka.

Vystoupali teprve do prvniho patra činžáku, když zbledla a zakolísala.
'Jane!'
'Nejdražší, jsem ve velikém nebezpečí', tichounce hlesla.
To už si všiml malé ohmatané fotografie ležící pod schody. Na snímku byla Jane. Krásná, plavovlasá a o pár let mladší.
Zatajil dech. Pozorně se rozhlédl. Jeho cvičený sluch nezaznamenal nic zvláštního. Jenom moucha bzučela na špinavém okně za oschlými muškáty.
Zašeptal Jane do hebkých vlasů: 'Dnes přespíš u mne.'
'Ach můj milovaný otec! Nikdy se naštěstí nedozvěděl, jak vážně mne onou finanční transakcí ohrozil.'
'Jane, byla jsi vždy jedinou a nezpochybnitelnou dědičkou!'
'Nejspíš právě proto se mi můj strýc chce mstít!'

Nepřestala ani na chvilku, ač jsem ji rozumně požádal. Třískala věcma, nádobím, dveřma a celou dobu u toho na mne nepřestávala hlasitě ječet. Velice nepříjemným tónem, to vám řeknu na rovinu.
Vyloudil jsem ze sebe svůj nejvlídnější, nejvíc sexy chraplavý baryton, ale ani to ji nehodilo do klidu. Přiznám se, že jsem toho měl pomalu tak akorát dost.
A pak po mně hodila žehličkou, tak jsem vzal psy na vodítko, popadl jsem cigára a zapalovač a houknul na děti, že jsem za chvíli zpátky.
Na rohu „U celníka“ se porozhlédnu, která z přítomných dam by dokázala ocenit trochu mého pábení.

„Zatrápeně. Ten prevít. Ví o nás,“ zašeptá Dan.
„Co teď?“
„Chytit nás nesmí.“
Teď už nám nezbývá jiná možnost.
„Postupujeme podle plánu!“ vyhrkne Jura a rozběhne se. Na nic nečekám a vyrážím vzápětí za ním.
V běhu vrážím do stojanu s psími konzervami, rachtavě se rozkutálí po dlaždicích.
Běžím jako o život. Uniknu obratnou kličkou chlupatým prackám, které se po mně užuž sápou. Ještě pár skoků a jsme téměř venku. Za námi se spouští povyk.
Konečně přeskočíme zídku za popelnicemi a ztratíme se v křoví za Albertem.
Po chvíli vydechnu: „Juro, proč jsme si ty špagety nemohli vlastně normálně koupit?“

„Šašku!“
„Princezno?!“
„Mluv se mnou vážně!“
„Od toho jsem kašparem počmáraným, abych si šprýmy tropil!“ poskakuje šašek rozjíveně kolem Její Výsosti, chvíli po jedné, chvíli po druhé noze.
Princezna odloží vyšívání. Vstane z křesílka vykládaného perletí a udělá tři opatrné krůčky k oknu. Zpoza těžkých sametových závěsů opatrně nahlédne do zahrady pomalu tonoucí v šeru. Pod rozkvetlými liliovníky není živá duše. Princezně se ale nijak neuleví. Však oni přijdou, pomyslí si.
Usedá zpět k jemňoulinkým batistovým kapesníčkům a drobným nervózním stehem dokončuje další monogram.
„Ty mi šašku těžko nějak pomůžeš,“ vzdychne.
„Jak mne jen to hemžení milenců pod balkónem unavuje!“

Přišli za mnou s prací z Bratrstva Věřících.
„Moje řemeslo se nehodí pro vaše účely!“ namítal jsem.
Rozumnými argumenty jsem je jen dráždil.
Nakonec jsem byl rád, že mne nezatkli.
Práce s dozorem za zády nešla valně. Jsem ale zvyklý pracovat zaujatě a dílo i se všemi opravami jsem včas ku spokojenosti Bratrstva odevzdal.
Přišla očekávaná chvíle.
Stál jsem v zástupu věřících, když se skleněná mozaiková výplň začala uvolňovat, olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu, následovala exploze.
Od začátku jsem tvrdil, že vitráže s výjevy ze života svaté Kateřiny Alexandrijské nejsou pro nízkou teplotu tání olova do oken raketoplánu vhodné.

Chodívám občas o sobotách navštívit starého přítele až na Nové Město. Otec Martin je farářem stejně jako já. Končíme zrovinka zajímavou debatu o nedokonalostech lidských, když tu zahlédnu oknem povědomou postavu mladé paní hrnčířové nastupovat do elegantního kočáru.
Následujícího dne ve zpovědnici čeká hrnčíř Tobiáš, z Kampy. „Otče, zhřešil jsem,“ povídá, hlasem lehce zadrhává. „Přišlo mi, že žena málo práce zastane. Vytkl jsem jí to, hrubě přespříliš, chuděra se roznemohla a celou sobotu, zatímco jsem byl na trhu, z postele nevstala a postonává dosud.“
I zamyslím se dlouze a odvětím: „Tobiáši, promluvím s tvou ženou. Slovo Boží ji dozajista uzdraví“.

Hamilton otevřel pomalu oči. Hlava ho nesnesitelně bolela už od chvíle, kdy prošel paprskem Wilcox-Jonesova deflektoru. Uvědomil si, že stojí na parkovišti poblíž supermarketu a chvíli doufal, že tentokrát je zpátky v realitě. Ovšem jen do okamžiku, kdy si všiml skupinky demonstrantů před prodejnou zahradnických potřeb. S rezignovaným povzdechem přelétl očima nápisy na transparentech:
„Nesouhlasíte s týráním květin a testováním na rostlinách?“
„Sekání trávy je poprava pampelišek!“
„Zastavme společně tuto krutou genocidu!“
„Nezabiješ!“
„Drastickým způsobem jsou každoročně usmrcovány triliony květů!“
„STOP násilí na rostlinách!“
„Žádáme změnu ústavy!“
„Připojte se k petici!“ oslovila Hamiltona drobná dívka s něžnýma zářivě modrýma očima.

Jak překrásná je má drahá rodná říše,
Utěšuji se, ač kručí mi krutě v břiše
Sedačky v soudní síni celé z plyše,
Soudce přísný prý naučí mne, jak přemýšlet tiše.
Příslušná nápravná kategorie,
Udělá líp, kdo režim nepodryje,
Pro moji říši však moje srdce bije,
Odvětím hrdě, klidně, bez vší hysterie.
Nemáte šanci, mozkoví designéři,
Přestože znám, jak se na tvrdé pryčně leží.
Pro novou říši, říši bez krádeží,
Bojuji po svém, o to zde právě běží.
Že když se svlíkám na Václaváku,
prý pohorši nejednu dobrou matku?
Jen hloupá klišé jak z kolovrátku,
Morální vítěz skončí pěkně v chládku.

Modře kvítkovaný hrnek s vypitou kávou odložila na stranu. Založila ruce pod bradu a chvíli pozorovala kosa v koruně jabloně.
Zvolna natáhla štíhlou ruku pro balíček karet.
"Maminko, zahrajeme si kartičky?" ptá se malá Nora.
"Teď ne, holčičko moje. Mám práci. Potřebuju se soustředit. Nešla by ses podívat, jestli už králíčcí všechno schroupali?"
Děvčátko odběhne.
Miriam znovu prochází postup.
Podle oficiálních míst "Oadjcofui kjhtr fnfureh!" znamená "Přicházíme v míru". Příchozí z vesmíru se údajně chovají velmi přátelsky.
Proč jí ale z lógru i z karet stále vychází "Dnes držíme dietu?"
Naštěstí to není dlouho, co překontrolovala zásoby v podzemním krytu.

"Tohleto je naprosto boží" kvičí potěšeně Sven.
"Říkal jsem ti, že to bude absolutní pecka!" usmívám se spokojeně.
Jsme malí a oškliví. Na sobě máme dvoudílné kombinézy. Horní díl má vpředu spirálovité logo firmy "Časová díra". Automaticky si chci zkontrolovat biofunkce, ale náramek nemám na zápěstí. Zapomněl jsem.
"Vidíš tohle! Prej jídlo!" strká prstem Sven do válečkovité uzeniny na mastném talířku, "Podle manuálu se tomu říkalo párek."
"U nás to zakázali už po roce 2050," tvářím se všeznale, ale říkal to posledně Kurt, dealer "zájezdů". Drsňák, za pašování civilistů do roku 2014 si koleduje o anihilaci. Ale sype mu to.

Procházíme se po Letné. Ještě kvetou kaštany, ale první ovadlé kvítky už padají do trávníku.
"Co tě trápí, Jane? Poslední dny se málo usmíváš."
Váhá s odpovědí: "Mám pocit, že mne někdo sleduje."
On zvážní: "Doufal jsem, že ty prášky ti pomáhají. Říkalas, že se to po nich hodně zlepšilo."
Jane vážně odvětí: "Tohle nejsou jen zlé sny. Ten pocit je tak skutečný!"
"Víš dobře, že dokud jsem s tebou, nic zlého se ti nestane." na to on.
Jane si sedá na lavičku: "Nejdražší, vím." Položí mu utrápenou hlavu do klína.
Za jedním z kaštanů se mihne zlý černý stín.

Až kam mě vodní proudy zanesou
Nechám se unášet s brutální noblesou
Zelený vlasy mám a kašlu na systém
Mý těžký boty brodí se orobincem.
Pořádný pankáč pěstuje krysy
Jenže punk ve městě, to bylo kdysi
Když žiješ v náhonu pode mlejnem
Můžeš se mazlit leda s cejnem.
Punk není mrtev, říkat si s tupou rybou
Bylo vždy z principu hrubou chybou.
Výtržnictví, pogo, totální anarchie,
Tohle si šupináč upřímně neužije.
Nutrií samec mívá až dvanáct kilo,
No future na farmě by mu tak leda zbylo
Co na tom, když oranžový hlodáky má,
Hlavní věc, že aspoň dva akordy zná.

Sedím na bedně od lepidel, poslouchám Rammstein a louskám ořechy. Jádra hážu do úst, skořápky přes rameno. Je hodina po půlnoci. Půjdu spát. Oblečení, pohodím na desku pod oknem. Ponožky a slipy letí krásným ladným obloukem.
Probudím se, protáhnu se, hodím na sebe nové triko a kalhoty a ještě bosý kráčím po dřevěné podlaze k deskám. Lepidlo zaschlo, skořápky drží jako přibité. Jedna ponožka se uvolnila, přitluču ji k desce hřebíkem.
Pojídám croissant, hrnek s voňavou kávou odložím na parapet, zatřepu sprejem. Přestříkám desky divokými klikyháky.
„Galerie Picard? U telefonu Leon Kamara. Dílo bude po poledni k vyzvednutí.“
Rozchechtám se.

Náš ochotnický spolek má letos nového režiséra, Frantu Kutnu z Prahy.
Jeho první kus, to byl dobrý nápad.
Leč vyvíjelo se to prazvláštně.
Produkční nedokázala pro roli zakletého prince přivést na jeviště společenského sálu restaurace v Luskoprstech živého medvěda. Byli jsme docela rádi. Místo toho ale opatřila přičinlivě dva žíhané buldoky. Franta se pro myšlenku, že princ je zakletý hned do dvou psů, úplně nadchl. Neustálé rvačky obou protagonistů ukončily až stížnosti majitele restaurace na zvyšující se počet případů úporného svrabu mezi zákazníky.
Teď se chystá na Hamleta. Nastínil mi svoji vizi.
S kudlou v zádech jsem se ještě nelíbal.

Na cestách je vždycky prach.
Hledám jí už půl roku.
Eukalypty se nehnou.
Addis Abeba, město šedivého prachu.
Uklízím ulice. Pryč jsou moje lepší časy.
Je nepřehlédnutelná. Je přitažlivá. Je tak nápadná s těmi dlouhými plavými vlasy.
Ptám se po ní další skupinky dětí.
Všechen majetek, který jsem po bratrově náhlé smrti získal, je pryč.
Kdyby to můj bratr Mikael hloupě nezvoral, nemusel jsem se zaplést s gangsterem Mahmoudova formátu.
Addis Abeba, další město, kde jsem ji nenašel. Schovám ohmatanou fotku. Přemýšlím.
Možná, že už ani není v Africe? Peněz na to měla dost.
Nevzdám se, dokud tu mrchu nedopadnu.

„Hlavně klid,“ rozmrzele utrousí Bulík. Vytahuje se na špičky, jak jen to jde, aby zahlédl, co nového se odehrává na náměstíčku pod oknem. Skrz zamřížované okno se dovnitř valí oblaka štiplavého kouře. Dav zřejmě zase o něco zhoustl. Lidé skandují: „Svobodu Francii, zrádcům smrt!“, někteří mávají trojbarevnými praporky a vítají klátivě přicházející hubenou postavu, která se odkašlává k dalšímu proslovu. Bulík usoudí, že už té podívané má tak akorát dost a usedne na okraj vany času v rohu cely. Ještě jednou prohlídne kapsy. Všechen prášek je pryč. V kapse však najde trumpetu, přeleští ji rukávem a vydá vřeštivě kvílivý pazvuk.

Překladač zamňouká: „Vložte dokonalý tvor“. Jako spolumajitelka klubu jsem na leccos zvyklá, ale zabezpečovací systém Sfinga s náhodně generovanými hesly mě ničí. Špičku technologického pokroku prosadil Hermann, spolumajitel. Můj expartner.
Po městě se dva měsíce potlouká sériový vrah, před chvílí zhasla světla. Stojím u dveří a vážně chci domů. Tupá mašina s ugrofinštinou jako výchozím jazykem chce heslo. Peru se s překladačem, vzadu něco spadlo a roztříštilo se. Po zádech mi stéká studený pot. Dokonalý plán na mojí likvidaci?
Poslední pokus. Vložte dokonalý tvor? V menu na výběr jen různé patvary. Ha! Lstivý překladači, mám to! Vkládám kruh. Dokonalý tvar.

Laboratoří intergalaktického expresu KWS-591 se nese pisklavý hlásek: „Když dobereš zkumavky, že bys donesla nový?“
„No tak uděláš dva kroky navíc. Mimochodem, nevadí ti, žes nezkontroloval napětí, takže mi ujely vzorky?“ odvětí s jízlivostí v hlase Marie Viktorovi.
„Co je to za smrad?“ krčí nos Zac, ještě se tu moc nevyzná.
Ralf si všimne: „Musí být opravdu na klice od chlaďáku barevný skvrny od toxinů?“
Situaci uklidní jekot z reproduktorů: „Večeřeé!!!“
Ralf ustrne: „Kdo měl dnes označit jménama kultivační baňky?“
„No, fůj,“ Marie se zvedá ze svého stravovacího boxu, „z představy, že jím cizí kůži je mi vážně na zvracení.“

První paprsky se prodíraly zaprášenými roletami do pokoje.
„Neměl jsem tě volat“, zalitoval Charlie.
Spider spokojeně rozvalený na pohovce odhodil svou příšernou zelenou fedoru. Zatočila se, přistála pod stolem.
„To nebyl špatný večírek,“ prohodil a nonšalantně si zapálil tlustý doutník. „Už zbývá jen posledních pár kapiček tmavého portského,“ odklepl bez zaváhání popel do květináče s Charlieho rozkvetlou bromélií.
„A pak už mě opravdu necháš na pokoji a půjdeš?“ zadoufal Charlie.
Spider místo odpovědi přiskočil s připravenou sklínkou. Charlie ji do sebe s povzdechem obrátil. Okamžitě se mu začaly klížit oči.
S posledním zábleskem vědomí zaslechl šeptavé: „Velení nech na mně“.

Své první kroky udělal Christián Rumpelstilzchen ještě za halasného obdivu širokého příbuzenstva. V té době však již odstartovaly jeho zlomyslné pokusy dostávat své bližní do ošemetných situací. Dlouho se zdálo, že je nevinnou obětí řádění svých starších sourozenců. Dostávalo se mu mimořádné péče i pro jeho chatrné zdraví. Leckoho překvapí, že byl ze společenství skřetů pod Starou Skálou vyhoštěn teprve nedávno. Několik měsíců po vyhoštění již bylo patrné, že vážně uvažuje o životě v partnerském svazku. Byl připraven využít jak svých profesních zkušeností, všestranného vzdělání i jazykových dovedností. Rozhodl se tehdy převést svoje jméno do češtiny, takže nyní znělo Rumplcimprcampr.

Posunul jsem se směrem k nepatrné vyboulenině v dřevěném obložení. Chlápek měl bezesporu s chraplající vysílačkou trochu problémy. Držel ji v tučných lepkavých rukou, aby nahlásil přítomnost mojí maličkosti. Teď už měl na sobě úbor podobný uniformě, podle insignií spíš nižší šarže. Místnost byla téměř prázdná, osvětlená pohasínající zářivkou, zato vyzdobená další verzí plakátu, pod nápisem „Pacta sunt servanda“ se zubil sám veliký šéf. Několika pohyby jsem uvolnil z obložení silnou lať. Jedním obrovským skokem jsem dopadl těsně za chlapíka. Stačil ještě cosi nesrozumitelného zařvat, než jsem mu lať vrazil do oka. Teprve pak jsem si uvědomil, že vysílačka běží.

Ležím s kamarády v lánu kukuřice.
Kamínky tlačí do zad, ale zůstávám ležet: „Máma dělávala dorty.“
„Jako vážně?“ ptá se malej Džef.
Hubený Tom míní: „Nejlepší bývaly narozky.“
A jeho brácha Martin na to: „Představte si, já jedl jenom ryby, maso vůbec.“
„Neslyším tě v tom kraválu,“ haleká Tom.
Mezi zvuky vzdálených výbuchů rozpoznáme od severozápadu šelestivé pobzukování.
Ztichneme. Každý si hledí svého kousku nebe.
Soustředím se, jak jen to třináctiletý kluk dokáže.
Když nálet těch hmyzích příšer nezastavíme, ani už starší nebudu.
Dřív kobylky nebejvaly velký.
Zmáčknu spoušť.
Dokážu jich s pomocí stařičkého pulsního desintegrátoru sejmout 3000 za minutu.

Dnešek rozhodne o mojí budoucnosti. Já to dokážu. Už žádná práce na zahradě. Naposledy pohled do zrcadla, blond účes i makeup jsou perfektní. Do kabelky pár drobností, pudr, řasenku, růžovou rtěnku. A už spěchám na konkurs. Šest dní trval a dnes je poslední den. Kdybych před porotou neobstála, nemůžu kamarádkám na oči. Začínám být nervózní. A už čekám u dveří, srdce až v krku. Třesoucí rukou otevírám dveře, když se ozve: „A už je tady zas! Paninko, pětkrát jsme vám vysvětlili, že soutěž Kočka roku je zaměřená na dívky do 20 let. A to už vám bylo. Nejmíň třikrát. Bohužel….“