Moje články

„Konečně jsi tady. Tak dlouho jsem na tebe čekala!“
„Přece jsem ti slíbil, že se vrátím.“
„Ano, vím, věřila jsem ti. Všichni chtěli, ať na tebe zapomenu, ale já jsem vytrvala.“
„To je dobře. Splnila jsi, cos mi slíbila.“
„Naši lásku bych přece nezaprodala. Nedáme se, obhájíme si ji.“
„Moc jsem se na tebe těšil.“
„I já. Ale proč tam tak stojíš ve tmě, pojď přece za mnou.“
„Víš, ten stříbrný křížek na krku...“
„Co je s ním? Přece jsi mi ho sám dal.“
„Mohla bys ho na chvíli sundat?“
„Když ti to udělá radost…“
„Ano.“
„...Proč máš červené oči?!“

Myslela jsem si, že tě znám. Že poznám, jak se zrovna cítíš, jestli jsi smutný nebo veselý, i když to téměř nedáváš najevo. Každý tvůj pocit byl jako naladěná struna, která se rozezní a já poznám její tón.
Bylo krásné poslouchat zvuky tvých tónů, jak vytváří neslyšnou hudbu, která rozechvívala mé srdce. Každou nepatrnou změnu jsem vycítila, každým vláknem nervů ji registrovala. Bylo to jako cítit svěží vánek a hřejivé sluneční paprsky.

Proč už nic necítím? Utichly snad ty struny v tobě, že jejich hudba není slyšet? Ne. Tvá hudba zní dále, ale už to nejsem já, kdo ji slyší.

„Kde je?“
„Vzal si ochranný oblek a šel dovnitř! Prý je tam jeho manželka.“
„Šílenec! Neví snad, proč jsme tu oblast dali do karantény? Musíme pro něho.“

„Kde to jsem?“
„Zpátky na základně. Šli jsme pro tebe do karanténní oblasti a našli tě ležet v bezvědomí.“
„Viděl jsem ji! Žije!“
„Nemožné, záření ji muselo dávno usmrtit.“
Vybavil si mlhavou vzpomínku. Žena stála a usmívala se, vztahovala k němu ruce. Jasně cítil její nehty i přes vrstvu ochranného obleku.
Stáhl si rukáv trička z předloktí a na kůži uviděl tři krvavé šrámy.
Možná se odřel, když ve mdlobách spadl na zem.

„Nemůžu bez tebe žít.“ Kolikrát už tohle říkal, větu znějící jako klišé. Někdy mu uvěřili, většinou ale ne. Proč taky, byly to jen známosti na jednu noc.
Bral všechno, co se nabízelo, na věku a pohlaví nezáleželo. Vejít do nějakého klubu, opřít se ležérně o barový pult a už jen čekat. Nikdy to netrvalo dlouho a někdo se chytil. Pár slov a odchod do jeho bytu.
Končilo to vždycky stejně. Tou klišé větou. Co však oni považovali za řeči vedené při sexu, on myslel doopravdy. Jejich krev byla jeho jedinou stravou, jen díky ní přežíval. Kousnutí do krku ani nepocítili.

Slova, psaná drobným písmem.
„...Moje drahá, myslím na náš společně strávený čas. Bylo to úžasné, ale musíme se rozejít. Má neklidná duše mě žene dál...“

„...Nejdřív mě na něm upoutal jeho hlas, pak tvář. Ale je to jeho duše, co mě k němu navždy přitáhlo. Miluji ho a věřím, že i on ke mně cítí to samé...“

„...S mou láskou je konec. Nevím, jak najdu sílu dál žít. Toulám se a nenacházím klid. Proč jen zůstávám nakonec sám?“

Stará žena zvedla oči od posledních řádků. Jak je to dávno. Chvíli hleděla do prázdna a pak dopisy přiložila k plameni svíce.

„Tak na tebe, kamaráde,“ přiťukli si. „Vzpomínáme na tebe, jak se asi tam nahoře máš.“
„Byls dobrý parťák, nezkazils žádnou legraci. Co jsem se spolu nasmáli.“
„Co ho to jen napadlo, jít v noci plavat do moře. Jen oblečení a boty na pláži po něm zůstaly.“
„Kdoví, jestli se utopil, nebo ho něco sežralo. Tělo se nenašlo...“
„To je už jedno. Je prohlášen za mrtvého. Tak na tebe, Adame!“

Adam zdálky pozoroval své přátele. Odpusťte, kamarádi. Mám vás moc rád, ale potřeboval jsem změnu. Začít úplně od začátku. Ať se vám všem daří dobře.
Otočil se a odešel do tmy.

Zavřeli mě sem, do malé cely v psychiatrickém oddělení. Nevěří mi, že jsem ty duchy spatřila, tak co jiného se mnou. Možná bych to měla pochopit.
Já ale vím, co jsem viděla. Věřím ve zlo, které trvá od věků a občas někomu zasáhne do života. Jako mně.
Chtěla jsem to dítě jen ochránit. Ochránit před těmi strašnými duchy. Držela jsem ho pevně v náručí, ale zlo mě přemohlo. Proč by ho jinak mé objetí zabilo?
Je tady v cele se mnou. Slyším ho, jak zpívá. Jemný dětský hlásek.
Zpívám s ním. Neboj se, maličký, teď už vím, jak tě ubránit.

Dnes ráno skočil ze střechy. Nejspíš dlouho stál a hleděl dolů, než se rozhodl. Dům měl dvacet pater a žádné balkony, takže viděl přímo na ulici pod sebou. Jeho tělo dole dopadlo na chodník přímo před několik chodců, kterým způsobila pořádný šok. Zůstali nevěřícně zírat, jedna z žen se rozkřičela.
Byl mrtvý, samozřejmě. Pád za takové výšky se nedá přežít. Vyšetřování jeho smrti odhalilo, že ho pravděpodobně trápily výčitky svědomí, protože v jeho bytě byla nalezena mrtvá žena. Vražda a sebevražda.

Nikdo se nedozví, že v tom byla moje žárlivost. Kvůli ní jsem ji uškrtil a jeho ze střechy shodil.

Dálnice byla téměř prázdná. Jel rychle, jak měl rád, a pohvizdoval si písničku, kterou zrovna hrálo rádio.
Pak to uviděl. Auto, které ho chvíli předtím předjelo, zničehonic vyjelo z pruhu na krajnici a v plné rychlosti narazilo do svodidla. Přímo pod reklamním billboardem, ze kterého se smála skupina krásných mladých lidí. Reklama na šťastný život, pomyslel si.
Zastavil, vyběhl ven a zavolal sanitku. Dveře nabouraného auta byly otevřené a za volantem seděla světlovlasá dívka. Mrtvá.
Když se vracel ke svému autu, zavadil pohledem o billboard. Překvapením zamrkal. Něco se změnilo. Uprostřed skupiny mladých lidí se usmívala dívka se světlými vlasy.

„Emo, kde máš bratříčka?“ Chůva se na holčičku starostlivě dívá.
„Je v zahradě.“ Ema vesele poskakuje.
„Kdepak?“
„Tam ty záhony se zeleninou,“ ukazuje holčička.
Chůva běží do zahrady. Zeleninová políčka zalévá polední žár, jinak je zahrada prázdná.

Jak to, že se kopr pohybuje, když je bezvětří? A jako kdyby povyrostl.
Zmocňuje se jí hrůza. Jako ve snách k sobě Emu přitáhne a zírá na rostliny.

Přichází zahradník. Začíná záhon s koprem sekat, rovná na zem jeho dlouhé stonky. Při tom pohledu Ema začíná ječet. Oba dospělí polekaně vzhlédnou.
Pak si toho všimnou. Z uříznutých stonků rostlin vytéká jasně červená krev.

„Když se tak na tebe dívám, nevím vlastně, co říct. Mám ti vyprávět o svém životě? Nejspíš by tě to nezajímalo. Proč taky, jsou to jen bezvýznamnosti.
Pro tebe v životě není nic problém. Ovšem je tu jedna věc, o které nevím, jestli ji i ty pokládáš za hloupost. Proto jsem za tebou přišel. Potřebuju radu. Vím, jsi ten nejhorší rádce na světě, protože zásadně nikomu neradíš. Ale dneska… Cože? Co se mi snažíš naznačit?
No jistěže! Proč mě to nenapadlo dřív? Moc ti děkuji za inspiraci!“

Mladý muž rychlým krokem odešel. Hlína na čerstvě zaházeném hrobě se lehce pohnula.

„Odkud tu kočku máte? Z chovatelské stanice?“ Veterinář se na muže upřeně díval.
„Ne, kdepak. Tam stojí kotě majlant. Proč bych měl tolik platit, když na netu ho v tom inzerátu nabízeli za třetinu?“
„Jde o to, že na tuhle nemoc je potřeba geneticky testovat rodiče a v případě pozitivního nálezu je nepustit do chovu,“ vysvětloval veterinář.
„Tak o tom nic nevím. Nedá se to vyléčit?“
„Nedá. Obtíže se budou časem stupňovat, až… Vidím to na několik měsíců.“
Muž zbledl.
„Tady vidíte, proč se nevyplatí šetřit na zdraví zvířat. Investovat do zdravé kočky od prověřeného chovatele za to přece stojí.“

Říkali jí, že je to její povinnost. Provdat se za bohatého muže a zachránit rodinu. Z dluhů, které nadělali její bratři, ovšem o tom se nemluví. Oni jsou přece dokonalí, bezchybní muži, ona poslušná sestra.
Když uviděla ženicha, kterého jí vybrali, málem se rozbrečela. O mnoho let starší vdovec, navíc věčně opilý. Nakonec se svatbou souhlasila. Hodná holka.
Po svatbě nastalo peklo. Manžel ji často mlátil a zastání nikde neměla. Žena se musí manželovi podrobit.
Když muže našli ležet mrtvého pod schody, přičítali to jeho opilosti. Nikoho ani nenapadlo, že by s tím měla něco společného. Byla přece poslušná manželka.

Všiml si ho mezi ostatními cestujícími. Prám byl v noci málo osvětlený, ale loutky, které ten muž převážel, byly nepřehlédnutelné. Krásně namalované, ze smrkového dřeva vyřezané obličeje a červené, zlatem vyšívané šaty. Za ty by určitě dostal pěknou částku, pomyslel si a čekal na příležitost.
Konečně. Když muž usnul, rychle naházel loutky do připraveného pytle. Přitom se mu zadálo, že jedna z nich na něho mrkla.

Ráno muže probudil křik. Ostatní cestující na prámu vzrušeně ukazovali na řeku. Na hladině se zvolna pohupovala mrtvola zloděje a kolem něho se ve vodě vznášelo několik loutek s nehybným výrazem v dřevěných tvářích.

„Podívej, měl by sis dávat pozor,“ díval se na něho kamarád. „Vím, je moc hezká, ale něco na ní nesedí.“
„Starej se o sebe.“ Žárlí. Na takovou by se nezmohl. Ano, je krásná. Není divu, že mu kamarádi závidí. Všichni by ji chtěli. A ona si vybrala jeho.
„Je to tvoje věc. Dělej si, co chceš.“ Otočil se a odešel.

Večer přišla.
S úsměvem se k němu blíží. Naklání se a on se nedočkavě chvěje a jako v tranzu zavírá oči. Už neuvidí, jak jí z pootevřených rtů vyjede ostrý hrot a jako sosák hmyzu se zabodne do jeho kůže.

Když prý někdo uslyší hrát za úplňku housle, přinese mu to neštěstí. Proto v naší rodině nikdo na ten nástroj nehraje. Já jsem je však včera slyšela, včera, když nastal úplněk. Tklivá, krásná melodie nesoucí se odněkud zdálky. Zachvátila mě panika. Co se mnou bude? Snažím sama sebe uklidnit. Možná vůbec nic, možná mě jen síla té pověry zcela ovládla. Taková hloupost, ale něco ve mně jí přesto věří.

Stojím v temné místnosti a slyším nějaký zvuk. To housle hrají, hrají přímo za dveřmi! V panice běžím... otevřené okno, cesta ven…

Výkřik a náraz těla dopadajícího na zem. Housle utichly.

Struny naladit, správně prsty přiložit a hrát, hrát jako o život.
Hudba se vznáší, vznáší a bere dech. Ano, struny znějí, jak mají, nástroj je skvěle připraven. Když přestaneš hrát, nic nebude jak dřív, všechno zčerná a zmizí. Proto hraj, hraješ o život.

Proč už hudba nezní? Proč není nic slyšet? Ty tóny vyluzované stříbrnými strunami, správně naladěnými, a prsty, které se jimi probírají?
Je ticho. Praskly, praskly stříbrné struny, není, co by je drželo, dřevo se rozpadlo. Kde vzít nové?
Pozdě je, pozdě. Hudba neměla doznít. Snáší se tma a konec se blíží. Konec tvého života, který jsi prohrál.

kytka: Co budoucím učitelům nikdo neřekl, ale měl
Lejdynka: Divide et impera
mila_jj: Šest očí vidí trojrozměrně, ostře a do detailů
muminka: Pokrok nezastavis
myday: Sláva sobectví a Janovy okovy a Splněné sny
Roedeer: Velevážený host
Skřítě: I když sotva okouzlí, třeba úsměv vykouzlí a Kterak někdy karma bývá zcela zdarma
Tlegy: Můj nový a samozřejmě zase nejlepší projev
Tora: V čekárně
Urrsari: The loneliest ones
vinpike: Nechte přistoupit chudé v duchu

Blanca: Bardův lektvar
Brygmi: Takové to normální setkání
Dain: Suprkusanda
Elet: Jen pár setin sekundy
estriel: Cat Life
Evangelista biolog: O čem sním, když spím či bdím
Faob: Konečně válka!
galahad: Na polovníckem posedě
hidden_lemur: Pořád dokola
JednoDuše: Andělem jen tak
Karin Schecter: Odpoledne u rybníku a
Nejlepší kamarádky

Dívala se, jak asistent vstoupil do pitevny s miskou v ruce. „Dobrý den, dnes se podíváme na smyslové orgány. Každému dám několik očí, můžete si je prohlédnout a pak i rozpitvat.“ Před každého z nich položil hrst očí, které nabral z misky. „Dostali jsme čerstvou várku z prasečích jatek, takže materiálu je dost.“
Stála u pitevního stolu a prohlížela si těch několik očí, které před ní ležely. Rohovky se už začínaly zakalovat. Ale co má být tohle?
Pitevnou se rozlehl její jekot. Asistent přiběhl a překvapením ztuhl. Mezi šesti očima leželo jedno, ze kterého se právě odloupla modrá kontaktní čočka.

„Jsme zde, už jsme zde. Dočkali jsme se. Nakonec to nebylo těžké. Čistota půl zdraví, špína celé. Je to tak, jsme zdraví ve špíně.“

Začalo ho bolet břicho. Nechápal, přece jídlo nebylo zkažené. No nic, dá si trochu slivovice a bude vše v pořádku.

„Ideální podmínky. Tolik potravy kolem. Množíme se, množíme se dělením. Jde nám to dobře.“

Přišly křeče. Běhání na záchod. To určitě není samo sebou, takové bolesti.

„Už jsou nás miliony. Rozdělili jsme se dost a můžeme postupovat dále, dále, až to tady celé ovládneme.“

Vysoká horečka. Prý je to sepse, bakterie zaplavily celé tělo. Začíná boj.

a povinnosti
a zákonem
byla pokuta (chechtáky) stanovena
deliktním jednáním
evidence zvířat
jak je uvedeno
k faktu, že
ke skutečnosti, že
ke způsobu spáchání
možného dosledování
Na základě
například v
nebyla způsobena škoda (chechtáky)
nevyvolalo
nutná z důvodu
o výši pokuty (chechtáky)
polehčujícím okolnostem,
porušení povinnosti
první porušení
předmětných zvířat
Při rozhodování
přihlédl k
přihlížel k
případě šíření nákaz
přitěžujícím okolnostem
správního deliktu
stanovené
těchto důkazů
tímto deliktním jednáním
tohoto příkazu (zaplatit chechtákama)
u jednotlivých chovatelů
u chovatelky
ve výrokové části
ve výši (chechtáky)
výše uvedené
závažnosti protiprávního jednání
zejména ke skutečnosti
žádné negativní následky
že se jedná o… chechtáky

Dozvím se někdy něco víc? Některé věci nejspíš zůstanou navždy zahaleny tajemstvím. A přece bych rád věděl…
Musí přece být ještě něco dalšího, nějaký jiný svět za tím naším. Hledal jsem a pátral, až jsem nalezl. Vstup do jiného vesmíru. Jak prosté to bylo, stačilo projít zrcadlem. Tady ovšem mé vzpomínky končí.
Stál jsem před zrcadlem, vím, že se začalo kalit a obraz se rozostřil. Dál si nic nepamatuju. Probral jsem se na podlaze svého pokoje. Zrcadlo za mnou vypadalo úplně normálně. Podařilo se mi vstoupit do neznáma? Možná jsem jen ztratil vědomí. Proč mám ale vlasy bílé jako sníh?

Miloval jsem to. Vešel jsem do dveří a rázem se všichni dívali mým směrem. Usmívali se a vítali mě, zvali mezi sebe. Přijímal jsem tu pozornost s blahosklonnou vlídností. Říkalo se o mně, že jsem okouzlující a šarmantní. Tehdy jsem si představoval, že si můžu vybírat, koho poctím svou přízní. Myslel jsem, že mi patří svět, mně, bývalému chudákovi.
Jak jsem byl bláhový! Jak to, že jsem si nevšiml, že jsem jim pro smích? Měli mě za blázna, za usměvavými tvářemi si ze mě utahovali. Celou dobu věděli, odkud jsem přišel.
I v pěkných šatech jsem pro ně jen ubožák.

Zase se objevil a řádil. Jako zvíře. Tušil jsem, že se to stane, ale už jsem tomu nedokázal zabránit.
Kdysi mi byl užitečný. Potřeboval jsem několikrát něco zařídit a on mi pomohl. Myslím, že se mu to líbilo, nechával jsem jen na něm, jak to proběhne, důležitý byl výsledek. V té době mě ještě poslouchal.
Pak se něco zvrtlo. Při jedné záležitosti zůstala na místě zkrvavená mrtvola a od té doby si začal dělat, co chtěl.
Vyvolal jsem ho z pekla a na nic jsem se neohlížel. Nechce se tam vrátit, nikdy odtud neodejde. Jeho vina padne na mou hlavu.

Dívala se, jak asistent vstoupil do pitevny s miskou v ruce. „Dobrý den, dnes se podíváme na smyslové orgány. Každému dám několik očí, můžete si je prohlédnout a pak i rozpitvat.“ Před každého z nich položil hrst očí, které nabral z misky. „Dostali jsme čerstvou várku z prasečích jatek, takže materiálu je dost.“
Stála u pitevního stolu a prohlížela si těch několik očí, které před ní ležely. Rohovky se už začínaly zakalovat. Ale co má být tohle?
Pitevnou se rozlehl její jekot. Asistent přiběhl a překvapením ztuhl. Mezi šesti očima leželo jedno, ze kterého se právě odloupla modrá kontaktní čočka.

Nejdřív si toho ve vesnici nikdo nevšiml. Občas přece někdo zemře. Ale teď se zdálo, že mrtvých pomalu přibývá. Leželi v polích, bledí, s krvácejícími modřinami. Jde o nějakou podivnou nemoc?
Místní blázen začal tvrdit, že za nemoc může starostův bílý kůň, ale každý se mu vysmál. Jak by takové zvíře za něco mohlo? Avšak blázen vedl svou, prý je vtělený ďábel a jeden takový stačí na to, aby všechny ve vesnici zabil.
Druhý den ráno našli blázna mrtvého. Bledý jako stěna ležel v ohradě, kde se proháněl bílý hřebec.
Nikdo si nevšiml nepatrných skvrnek krve v koutcích jeho tlamy.

„Potřebuju pomoc!“
„Zase koťata?“
„Jo. Mám kocoura a dvě kočky. Obě porodily v jeden den, když jsem u toho nebyl. A teď leží v jednom pelechu a koťata lezou od jedné k druhé! Jak mám poznat, která je čí matka?“
„Neboj, podíváme se na to.“
„Prý že matka je vždy jistá. U mě je jistý otec!“
„Mám jasno. Ta černobílá a trojbarevná koťata patří trojbarevné kočce. A mourovatá, černé a modré porodila mourovatá matka.“
„Kde se vzalo modré? Otec je přece černý.“
„On i ta mourovatá kočka mají genetickou vlohu pro modré zbarvení.“
„No teda. Příroda je mocná, jak vidím.“

Tuším, že si pro mě dnes přijde.
Dívám se na starou fotografii, dvě smějící se děvčátka v letním slunci. Prchavá chvíle navždy zajatá v čase. Jen mé vzpomínky a ten snímek jsou svědky její existence.
Jsem to já a holčička, se kterou jsem si jako malá hrála. Kamarádka. Jednou jsme se pohádaly, já do ní strčila a ona upadla tak nešťastně, že si rozrazila lebku o kámen. Umřela. Rodiče mě pak odvezli domů. To já, pětileté dítě, jsem způsobila její smrt. Tehdy jsem si nic neuvědomovala, ale dnes…
Fotka mi padá z ruky. V posledním záblesku vědomí slyším dětský smích.

Vzpomínám na své mládí. Život byl nekonečná přehlídka radostí. Bral jsem plnými hrstmi, co se mi nabízelo, a myslel pouze na sebe. Každý den něco nového, plno přátel a netřeba se na nic ohlížet. Všechno se zdálo čekat jen na mě.
Dnes mi to celé připadá jako sen.
Jak to, že jsem tehdy nepoznal, že dny mi protékají mezi prsty? Proč jsem neviděl slzy, co se kvůli mně občas objevily na něčí tváři? Proč až dnes vidím prázdnotu svého života? Kde jsou všichni ti tehdejší přátelé? Kolika lidem jsem asi ublížil?
Ze snu o mládí se probouzím do hořké reality.

Dlouho jsme šli pustou krajinou, kde nebylo živáčka. Když se setmělo, v dálce se objevilo světýlko. Přidali jsme do kroku a vešli do města.
Zvláštní, ulice jsou osvětlené, ale nikde nikdo. V oknech několika domů se svítí, ale uvnitř je prázdno. Jediný zvuk jsou ozvěny našich kroků. Začal jsem mít nedobrý pocit. Z města jsme odešli a přenocovali v polích.
Další den jsme přišli do N., kde to známe. Ptali jsme se na ono zvláštní opuštěné město.
„To prokleté místo se jednou za sto let vynoří na povrch na jedinou noc. Kdo v něm zůstane, nikdy už se zpátky nevrátí.“

Kráčím kostelní lodí k oltáři, na sobě bílé šaty. Kolem stojí svatební hosté a sledují mě radostnými pohledy. U oltáře na mě čeká on, můj ženich. Jak jsem se na tento den těšila!
Najednou je kolem jakýsi rozruch. Přibíhá několik mužů v černém a začíná střelba. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak hosté zmateně pobíhají a můj ženich se kácí k zemi.
Stojím ztuhle u oltáře, kolem plno naříkajících lidí, ale jako kdyby tam nikdo nebyl. Jako kdyby v celém kostele byl jen on, ležící mrtvý v kaluži krve, a já, zírající na něj, v bílých šatech s rudými skvrnami.

Býval mocným mužem. Bohatý, chytrý, protřelý politik, na jehož slova mnozí dali. Věděl, co chce, a dokázal jít za svým. Měl respekt ostatních, možná i jejich obdiv, nebo dokonce strach. Pak přišla autonehoda. Smyk, náraz do stromu… a kolečkové křeslo.
Host před ním se při odchodu lehce ušklíbl a pohrdavým pohledem přejel jeho bezvládné nohy. Pak odešel.
Díval se za ním a všechno v něm vřelo. Takhle mu ukázat převahu se ještě nikdo neodvážil. Nebýval mstivý, ale tohle si líbit nenechá. Dovolil sis moc, chlapečku. Urazils mě až do hloubi duše a já ti ukážu, že ještě nějakou moc mám.

Vyrazili jsme na výpravu do Černého lesa, kde prý žijí bílí koně, kteří přinášejí bohatství. Cesta byla nekonečná a už nás přepadalo zoufalství, když jsme najednou mezi stromy uviděli podivný červený dům. Měl jen jedny dveře a žádná okna. Velitel nás vyzval, aby někdo s ním vešel dovnitř, žádný však neměl dost odvahy. Šel tedy sám. Poslední, co si pamatuju, jsou jeho dlouhé zlaté vlasy mizící ve dveřích.
Ozval se šílený křik a my v hrůze zbaběle utekli. Kdovíjak se nám podařilo vrátit domů. Velitele jsme už nikdy neviděli. U lesa se ale prý objevil bílý kůň se zlatou hřívou.

Zas mě navštívili, když jsem nebyl doma. Už poznám, kdy mi prohledávají dům, vědí, že jsem míval tajné skrýše, a nevěří mým tvrzením, že jsem všechno prodal.
Časy mých zlodějských výprav dávno minuly. Šperky byly moje vášeň, ale stáří mě doběhlo. Už mám sílu jen na své včely. Jsou mými společnicemi a nelze než je obdivovat. Neúnavně pracují celý svůj život ve prospěch společenstva. A teď taky pro mě.
Otevírám poslední úl. Přivítá mě monotónní bzučení a nezaměnitelný pach. Vidím, že včely začaly stavět voskové můstky kolem několika náhrdelníků, které jsem zavěsil mezi plásty.
Na stáří je nutno se pojistit.

„Prasklina? Ale jak se to mohlo stát? Nikdy nespadla.“
„Není třeba. Stačilo pár slabých úderů.“
„Jakože když bych do ní několikrát klepl, tak se objeví trhlina?“
„Jistě. Několik zdánlivě slabých úhozů, kdy každý z nich vytvoří nepatrnou prasklinku. Ty se posléze spojí. Takhle na váze vznikla prasklina jen taktak viditelná pouhým okem.“
„A tou pak voda vytekla.“
„Zřejmě. Po malých kapkách postupně prosakovala ven. Kvůli tomu květiny uvadly.“
„Na první pohled se zdálo vše v pořádku...“
„Právě že jen na první pohled. Tady vidíte, co může způsobit neopatrný úhoz, i když nechtěný. Možná se váza dalším dotekem rozpadne na kusy.“

Na pódiu stojí klavír. Černé křídlo, od jehož lesklého povrchu se odráží světla reflektorů. Přichází žena v dlouhých šatech a za potlesku diváků sedá za nástroj. Prsty rozběhnou po klávesách. Sálem se rozlehne hudba, krásná, až bere dech.
Když skončí, vstane od klavíru a uklání se. Posluchači nadšeně aplaudují, jí, zářivé hvězdě dnešního večera.
Film končí. Žena chvíli hledí zamyšleně na monitor, pak hledá v počítači další soubor. Tady je, její nejoblíbenější skladba. Zrak jí padne na ruce, kdysi tak nádherné, ale nyní znetvořené k nepoznání. Po tvářích jí běží slzy.
Pokojem se nese zvuk klavíru, krásný, až bere dech.

Pána jsme vídávali, když jezdil kolem našeho domu. Nejdřív jsem netušil, co ho k tomu vede, až se mi žena svěřila. Pán ji kdysi chtěl pro sebe, ale jí se podařilo uniknout a vzala si mě.
Poněkud mě to znepokojilo, ale nic zvláštního se nedělo.
Až dneska. Do domu vtrhli pánovi vojáci. Drží mě, ženu a naše dvě děti na dvoře. Co to má znamenat?
Přichází pán. Zastaví se před ženou, lehce se usmívá. „Vyber si. Tvoje děti, nebo tvůj muž.“ Vítr mu čechrá dlouhé vlasy. Má andělskou tvář, ale v duši…
Vojáci vytáhnou zbraně. Ženě tečou z očí slzy.

Díval se na bílé průčelí hrobky. Tak tady skončila její cesta, život mladé ženy. Jaká škoda. Ne však pro něj.
Nenáviděl ji. Nechal se okouzlit mládím a krásou a neviděl, co za zlo se skrývá v jejím nitru. Když konečně prohlédl, nebylo úniku. Byli k sobě připoutáni navždy.
Až donedávna.
Dnes je tedy po všem. Zamkl bránu hrobky a klíč zahodil daleko do křoví. Sbohem.
Co je to za divné sny? Proč v nich slyší její hlas, jak volá ,přijď ke mně,? Co ta tíže na prsou?
S výkřikem se probudí a užasle hledí na klíč, ležící na jeho hrudi.