Moje články

Mám horečku, už několik dní. Ležím v posteli a přepadají mě záchvaty zimnice. Třesu se. V noci vytřeštěně zírám do tmy pokoje. Oknem dopadá dovnitř světlo měsíce.
Dnes v noci jsem opět vzhůru. Měsíční svit prochází sklem okna a já vidím na křeslo v rohu pokoje. Jako kdyby tam leželo něco… Kočka! Upírá na mě své žluté oči. Kde se vzala, žádné zvíře přece nemám…? Musí to být sen, co vzniká v horečkách. Vidina.
Ráno se probouzím. Zrak mi padne na křeslo. Ulehčeně vydechnu. Vidina je pryč. Vzápětí mě však přepadá děs. Proč mám na rukou škrábance olepené kočičími chlupy?

Rozloučila jsem se s ním. Už ho nikdy neuvidím.
Vzpomínám na den, kdy se přede mnou zjevil poprvé. Vyrazil mi dech. Nic krásnějšího jsem předtím neviděla. Stála jsem a zírala. Měla jsem pocit, že bych takhle mohla zůstat napořád. Každý den jsem ho musela vidět aspoň na chvíli.
A dnes konec. Bude někde daleko za oceánem a ve mně zůstane prázdné místo. Slza mi teče po tváři.
Naposledy se zadívám na startující letadlo a krátce zamávám. To je mé poslední sbohem čínskému akvarelu s párem letících kachen. Galerie ho prodala do soukromé sbírky a dnes odlétá ke svému novému majiteli.

Amy - Nezapomenutelná noc
ef77 - Dcera paní z Outlova
faob - Prasklé zrcadlo
Keneu - Prosím, ať to praskne
Kumiko - Ve spánku
Scully - Fascinace
Teja - Pubertální Ježíš
Tirik - Včera, dnes a zítra
Tora - Paní domu
Vinpike - Nůž, žalář a žárlivost

Moje děti sedí za stolem a kreslí pastelkami obrázky. Nakreslíme ti kočičku, mami. Kreslily opravdu dlouho a důkladně. Želvovinovou kočku a modrého kocoura. Červená, černá a modrá pastelka byly znatelně kratší než ostatní v krabičce.
Při pohledu na obrázky náhle zatoužím po opravdové kočce. Kde ji vzít? Cestou z práce promýšlím možnosti. Nejlépe bude zajít do útulku. Hned při vstupu do bytu depozita, jehož adresu jsem našla na internetu, se ke mně ženou dvě kočky. Překvapeně na ně hledím. Modrý kocour a želvovinová kočka!
Doma horečnatě hledám obrázky dětí. Nejsou k nalezení. Zato v krabičce… Všechny pastelky jsou stejně dlouhé.

„I ve svém věku jsem stále chtěl něco dokázat. Přejít sám horský hřeben? Jak bláhové… Třetí den jsem ztratil cestu. Byl jsem vyčerpaný. Jestli už přece jen na mě nedolehlo stáří...
Náhle jsem cosi zaslechl. Za mnou byla strž a na druhé straně jsem uviděl oheň a u něho muže. Stál tam a mával mi. Z posledních sil jsem slezl dolů a vydrápal se na druhou stranu. Ale nebyl tam ani oheň, ani ten muž.
Ráno mě našli záchranáři.
Dodnes nevím, kde se vzal ten muž s ohněm. Ale na tom místě prý kdysi objevili hrob s ostatky neznámého člověka."

„Za jistých podmínek je možno v zrcadle zahlédnout, co se má stát.“ Kniha byla stará a špatně čitelná. Kdyby to tak byla pravda, přála by si v zrcadle uvidět, co se stalo s její kočkou, která se jednoho dne nevrátila domů.
V noci měla sen. Jako kdyby slyšela podivné zvuky. Sešla do haly. Zrcadlo na stěně se zdálo podivně nakloněné. Přistoupila k němu a spatřila v jeho šikmé ploše přicházet kočku. Rychle pohlédla do haly za sebou. Byla prázdná.
Probudila se. Přišlo ráno a všude klid. Do haly přímo letěla. Zrcadlo viselo rovně na zdi. A pod ním spala kočka.

„Dnes jsme chtěli v našich novinách uveřejnit rozhovor se slečnou A., která v právě uváděném baletu Labutí jezero září v roli Odilie neboli ‚černé labutě‘. Na domluvenou schůzku se však nedostavila.“
„V bytě slečny A. byl objeven kostým ‚černé labutě‘. Pátrání pokračuje.“
„Jsou důvodné obavy o slečnu A. Není známo místo jejího současného pobytu.“
…nenáviděla jsem balet a nejvíc postavu Odilie. A přesto musím tančit dál. Chce ode mě všechno. Už se jí nedokážu zbavit. Splynula jsem s ní dokonale…
Ve večerních stínech se něco na jezeře pohnulo a z rákosí vylétl pták. Někteří tvrdí, že to byla černá labuť.

„Prý tady zemřelo několik lidí…“ Okolojdoucí turisté jsou zvědaví a ukazují si na potemnělý starý dům.
Přebývala tam parta jakýchsi mladých lidí, která údajně přepadávala osamělé chodce. Pak lupiče našli mrtvé, když jedné noci z domu bylo slyšet hrozný křik. Nezjistilo se, jak zemřeli. Prý bylo vidět jen černou kočku seskakující z okna.
Žiju na druhé straně světa. Dobrovolně jsem utekl až sem. Patřil jsem k té partě. Oné noci jsem se zdržel venku a pak rychle zmizel, když jsem zaslechl křik.
V poslední době mě svírá jakýsi plíživý strach. Jen takové tušení… Na okně mi začala sedávat černá kočka.

„Takže teď nám povíte něco o tom cizinci.“
„Nevím, jestli vám nějak pomůžu. Viděl jsem ho jen jednou.“
„Hm. A co řeknete k té skříňce?“
„No, skříňka… Slyšel jsem, že patří tomu cizinci. Prý ji nosil pořád u sebe. Nedal ji z ruky.“
„Tak jak je možné, že jsme ji dnes našli u vás?“
„Chtěl jsem jen nějaký suvenýr… A ta skříňka byla vykládaná perlami…“
„Tak suvenýr… Co bylo uvnitř?“
„Uvnitř… Včera v noci jsem si nebyl jistý, ale když vyšlo slunce, jasně jsem viděl, že uvnitř na sametu je lidská lebka. A perly na víku… To byly lidské zuby.“

Na zámek ve městě N. byl dovezen starý obraz, původ už dnes není znám. Znázorňoval zasněženou krajinu někde v Holandsku. V rohu byly velmi realisticky vykresleny tři bílé kočky, které ovšem nesledovaly dění zachycené v malbě, ale dívaly se přímo ven na pozorovatele. Při požáru zámku byl obraz zachráněn jen náhodou.
Od té doby pokud se někdo dívá na holandskou zimní krajinu, je uchvácen jejím mimořádně realistickým, téměř fotografickým provedením. Ony kočky na něm už neuvidí, v tom místě obraz ohořel. Někdy je však možné si na nádvoří zámku všimnout tří bílých koček, které se tam občas za nocí prochází.

„Hledám ho už léta. Dopis. Poslední dopis, který jsem dostala od něho.
Nevím, proč mě opustil. Přece jen, na našem vztahu nebylo nic špatného. Doufala jsem, že si to myslí i on. A najednou ten dopis. Vidím to jako včera, bílá obálka a ručně psaná adresa. Uvnitř pak krátký text. Že už se nikdy neuvidíme. Proč jen ten dopis nemůžu najít...?“
„Dopis mám já. Našel se u ní v bytě a je přesně takový, jak říká. Milovala toho muže nejspíš dost, ale moc nepřemýšlela. Dopis totiž napsala ona sama, aby zakryla jeho zavraždění. Ale nebojte, tady na psychiatrii už zůstane.“

„Slunce zapadá…“ Šikmé paprsky osvětlují zeď pokoje a zabarvují ji zlatavým nádechem. Dotknou se plochy zrcadla a to se rozzáří jako oheň.
Vzpomínám na podobný den před mnoha lety. Paprsky zapadajícího slunce dopadaly na hladinu moře a barvily ji zlatorudým tónem. Ulice vedoucí nahoru od přístavu svítila odraženým slunečním světlem. Dolů scházely ulicí tři ženy oblečené v černém. Co se tenkrát stalo, už se nedá změnit.
Srdce se mi svírá. Smutkem a možná i strachem. Minulost se nevrátí.
Slunce pomalu mizí za obzorem. Stíny se prodlužují. V odrazu zrcadla vidím ulici k přístavu. Tři ženy v černém zvolna stoupají nahoru.

„Konečně jsi tady!“ Muž se v odpověď strnule usmál, bledý jako stěna. „Ještě Karl a bude to dokonalé.“ Večírek byl v plném proudu. Velká kočka, která zábavu sledovala z vysokého okna, najednou seskočila a utekla.
Z chodby se ozval výkřik. A další. „Co se děje?“ Hostitel se rozběhl směrem, odkud přicházely zmatené hlasy. Na chodbě stál hlouček vyděšených hostů. U jejich nohou ležel Karl. Měl širokou ránu přímo pod čelistí. Vytékala z ní krev a tvořila kaluž kolem těla. Bledý muž, nikým nepozorován, se začal zeširoka usmívat. Jeho zuby byly tenké jako jehly a mezi nimi vyšlehl rozeklaný černý jazyk.

„Kolik času ještě zbývá?“ Leželi před vysokými kyvadlovými hodinami a čekali. Čekali už dlouho.
Jejich osud visí nad propastí. Snad se podaří...
Nejprve odešly bez varování posvátné kočky, co snad stovky let obývaly palác. Procházely se po chodbách a na vše shlížely moudrýma očima. A pak najednou byly pryč.
Dostali strach. Šli se poradit k Nejstaršímu.
Poprvé za celou dobu, co pamatovali, Nejstarší zaváhal. Dlouho přemýšlel. Pak odpověděl.
Je nutno najít průchod v bráně času. Tou ovšem mohou projít jen vyvolení o dvanácté hodině nejdelší noci.
Hodiny začaly odbíjet půlnoc. Kyvadlo se zastavilo, ale brána se neotevřela. Nastal soumrak lidí.

Služebnictvo si šeptalo v kuchyni.
„To není samo sebou. Co ta horečka před týdnem, kdy upadl do bezvědomí?“ říkali si.
„Podívejte se na jeho manželku. Jak se na něho usmívá… a on na ni.“ Tohle bylo ze všeho nejzvláštnější. Král se ke své ženě od svatby choval krutě. Ale už týden je všechno jinak.
Všichni začali mít radost. Takovému králi budou sloužit rádi.
Starý sluha se zamyslel. Ta mrtvola, co před týdnem odtáhli ze sklepení paláce, jak měla sedm ran v těle… Jakoby v jejím krví zalitém obličeji rozeznával královu podobu.
Ale ne. To se mu jistě jen něco zdálo.

Perníková chaloupka – pojem známý z oblíbené pohádky o Jeníčkovi a Mařence jakožto příbytek čarodějnice. Bývá vyrobena z hmoty nazývané perník a stojí na neznámém místě uprostřed lesa. Čarodějnice v něm bydlí blíže neurčené časové období. Perník je jedlá sladká hmota, kterou mají rády zejména děti, tudíž ji čarodějnice použila na svůj příbytek zřejmě záměrně, aby přilákal děti až k ní. Vzhledem k tomu, že děti jsou pro čarodějnici zvláštní pochoutkou, je toto uspořádání pochopitelné. Kromě čarodějnice se v chaloupce nachází pec, kam před vlastní konzumací bývají děti vsazeny na lopatu a upečeny. Pokud jsou ale chytré, na lopatě končí čarodějnice.

Pryč. Musím pryč odtud. Už to nevydržím. Jak jsem si kdy mohl myslet, že to tady bude super? Jistě, na nedostatek si nemůžu stěžovat. Peněz mám více než dost a v podstatě skoro nic nedělám. Ale jsem tu jako zvíře v kleci. Čas není můj, proto jsem se rozhodl se vším tady skoncovat. Peníze… Jo, ty mi budou chybět. Ale musím to nějak zvládnout, hlavně ať už odtud zmizím.
Jsem zpátky. Nikdy bych si nepomyslel, že... Ovšemže je to chyba, ale zamiloval jsem se. Do svého bývalého klienta, který mě dříve v našem veřejném domě navštěvoval a teď se vrátil.

„Každé vánoce se vzpomínka vrací. Mám pocit, že se to stalo včera.…“
Schovávali jsme se v opuštěném domě. Dva cizinci, které náhoda svedla dohromady. Byli jsme na jedné lodi, alespoň v tu chvíli. Venku se ozývala střelba. Trvalo to hodiny.
Vstal a vyhlédl ven. Ulice byla prázdná. „Můžeš jít. Čistý vzduch.“
Stála jsem vedle něho. „A ty?“
„Já půjdu zadem. Mám ještě nějaký úkol. Ale neboj. Další vánoce se zas sejdeme.“ Mlčky jsme se na sebe dívali. V očích se něco zalesklo… Pak mě políbil na tvář a vystrčil na ulici.
Už nikdy jsem ho neviděla. Ale každé vánoce čekám.

„Kolik tak asi dají za jeho život? Zahnali jsme ho do tmavé jámy a čekáme, až si pro něho přijdou. Tím vše skončí a my dostaneme odměnu. Tedy předpokládáme to. Co přestaly přicházet zprávy, nikdo neví, jak je odměna za dopadení vysoká.
Zdá se, že už jsou tady. V mlze je nevidíme, ale zvuky se přibližují...“
„Lovci mě dohnali skutečně rychle. Pravda, zas až tak těžké to nebylo, když uvážím… Snažili se, ale já taky. Usnadnil jsem jim to. Hlad je mocný...
Mlha je zde. Skutečně. Mí služebníci naženou ty lovce ke mně do jámy a já se konečně nasytím.“

„Jasně jsem ti řekl, ať to necháš být. Jisté věci jsou zakázané a taky není dobré být příliš vlezlý. Ovšem jak vidím, nedbáš na opatrnost a poslušnost. Teď nejspíš poneseš následky.
K čemu ti je krásná tvář? Pěkná postava? S mečem ti to sice taky jde, ale zas tak bůhvíco to není. A ty údajné magické schopnosti, díky nimž nás jakože zachránila? To byla jen náhoda.“
Probudila se. Z toho snu dostala akorát depresi. Jak bude dál žít, když ani ve snu... Krásná? Štíhlá? Boj s mečem? Ráda by. Poslední iluze jí sebral vstup do koupelny. Váha ukázala devadesát kilo.

„Jste tu všichni?“ Právě skončila sněhová bouře a my se sbírali k další cestě.
„Co to je?“ Nedávno holá pláň je pokrytá sněhem a v něm se černá jakýsi otvor. Snad jeskyně? Brodíme se sněhem a dovnitř. Je tu jen nějaká bedna a v ní… Psí kostra.
Po krátké debatě bereme kostru s sebou.
V noci je slyšet jakési vzdálené vytí. Tady přece vlci nejsou…
Jsme zpátky. Po večerech se zdržuju v muzeu a dívám se na kostru. Včera se zas ozývalo vytí. Dneska čekám. Připadám si jako svázaný. Nedokážu nic udělat. Přijdou si pro ni.
Na dveře něco zaškrábalo…

„Bydlí tam sama, jen s kočkama.“ Stál před zchátralým domem v zastrčené ulici. Prý ta stařena má plno šperků. Zoufale potřeboval peníze.
Teď to půjde. Rozbil okenní tabuli a protáhl se dovnitř. Světlo měsíce dopadalo na postel, v níž spala stará žena. Přistoupil k nočnímu stolku se šperkovnicí. Hned nahoře ležel zlatý náhrdelník s devíti velkými rubíny.
Co je to za šramot? Prudce se otočil a ztuhl děsem. Na prahu ložnice sedí pět koček a zírají na něho rudýma očima.
Ráno pohladila stará žena rudooké kočky. „Hodné holky.“ S úsměvem si prohlížela zlatý náhrdelník. Zářilo na něm deset velkých rubínů.

„Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že jsem adoptovaný. Neměl jsem o tom tušení až do setkání se soukromým detektivem. Prý mě hledají moji biologičtí rodiče.“
„Jistě, pěstouny jsem měl rád, ale jak se říká, krev není voda… Jestli v tom hrálo roli, že můj pravý otec je miliardář? Ale no tak… Peníze nejsou všechno.“
„Jaká kostra skutečného syna? Jaké vyměněné vzorky krve? Já a podvodník? Co je to za nesmysly?!“
Hlupák jeden! Jasně jsem mu řekl, ať vykope pořádnou jámu, aby tělo nikdo nenašel. Teď je se mnou konec. Už nejsem znovunalezený syn miliardáře. Dívám se do ústí hlavně pistole.

Moje děti sedí za stolem a kreslí pastelkami obrázky. Nakreslíme ti kočičku, mami. Kreslily opravdu dlouho a důkladně. Želvovinovou kočku a modrého kocoura. Červená, černá a modrá pastelka byly znatelně kratší než ostatní v krabičce.
Při pohledu na obrázky náhle zatoužím po opravdové kočce. Kde ji vzít? Cestou z práce promýšlím možnosti. Nejlépe bude zajít do útulku. Hned při vstupu do bytu depozita, jehož adresu jsem našla na internetu, se ke mně ženou dvě kočky. Překvapeně na ně hledím. Modrý kocour a želvovinová kočka!
Doma horečnatě hledám obrázky dětí. Nejsou k nalezení. Zato v krabičce… Všechny pastelky jsou stejně dlouhé.

Šokující odhalení! Naše noviny jako první zjistily otřesnou skutečnost týkající se výroby zabijačkových specialit ve firmě N. Tato firma je dlouhodobě proslulá zejména svou tlačenkou „speciál“, které každou zimu prodává ohromné množství. Fronty v obchodech s masnými výrobky mluví jednoznačně.
Až dodnes proti firmě N. nikdo nevznesl žádnou stížnost. Pouze náš reportér se začal zajímat o původ suroviny na tuto tlačenku. Receptura je, jak známo, výrobní tajemství.
Dnes se s vámi, našimi čtenáři, podělíme o zjištění, z čeho vlastně firma N. danou tlačenku vyrábí. I našeho otrlého reportéra zanechalo zjištění v šoku. Surovina má původ v oddělení patologie místní nemocnice!

„Našla jsem nějaké fotky.“ Podívala se na něho se zvláštním výrazem. Ztuhl. Jaké fotky? Snad ne ty, kde…
Nerad by o manželství přišel. Pocházela z bohaté rodiny a to byla hlavní věc, proč si ji vzal. Měl vcelku bezstarostný život. Taky byla hezká a měla ho ráda. To se ovšem může rychle změnit.
Kdysi mu řekla, že se jí po svatbě zdá jiný. Se smíchem to popřel, ale uvnitř se mu málem zastavilo srdce.
Přinesla fotky. „Přece jen nejsi jedináček…“ Zachvátil ho děs. Byl na nich on a jeho bratr dvojče, kterému záviděl bohatou snoubenku a kvůli ní ho zavraždil.

„Tos neměl dělat. Nevěděl jsi snad, že černé kočky jsou nedotknutelné?“ Náčelník se smutně díval na mladíka se skloněnou hlavou.
Jistěže to věděl. Prý sem nepatří, kdysi je přivezla černá loď, nikdo neví proč... Znal ty pověsti. Ale prostě nemohl odolat a jednu střelil šípem. Aby se konečně vyrovnal dospělým mužům v lovu.
„Shoďte ho ze skály,“ rozkázal náčelník.
Té noci na skálu přicházejí kočky. Černé kočky s tajemným pohledem zlatých očí. Ve svitu měsíce se jejich srst leskne jako antracit. Skála je jich už plná. Kočky tiše sedí a shlížejí dolů. Dolů do zátoky, kam právě vplouvá černá loď.

„Umírající stařec ležel na posteli a sípal: ‚Zničte tu sochu…‘ Pak zemřel.
Proč ji ničit? Je krásná. Zlatá kočka se smaragdovýma očima.
Vzal jsem ji domů. Stojí na polici. Za soumraku se zdá, že její oči svítí.
V noci mívám jakési záchvaty. Škrábání na prsou.
Sen. Do obličeje mi hledí zelené oči a dráp se zatíná do srdce. Křičím.
Mám strach usnout. Přišly by oči, zářící za soumraku. Zlatá socha na polici… Nepohnula se teď?“
Zde zápisky končí. Byly nalezeny u umírajícího, který blouznil o zlaté soše. Prý se má za každou cenu zničit.
Škoda takové krásy. Nechám si ji.

„Jedna noc tady s mým kamarádem a bude ti fajn,“ slibuje mi. Hm, zvláštní představa. Sedím v baru a zapíjím smutek. Chlapi, ach jo. Další, co se na mě vykašlal. Přitom zkraje to vypadalo nadějně. Co je se mnou špatně, že každý stejně odejde?
No a teď tenhle týpek. Špatně nevypadá, vlastně je docela fešák. Ale co ten kamarád? No, nakonec by to nemuselo být marné, já a dva chlapi. Zkusit se má vše.
A je to tady zas. Ráno a chlápek pryč. Naštěstí se aspoň jeho kamarád osvědčil. Gin vypuštěný z láhve do hrdla. Beefeater někdy není špatný společník.

„Doktore, mám hrozný strach. Vidím je všude, kam se podívám. Nesnáším je, nikdy jsem je neměl rád. Tělíčka s krunýřem, samá tykadla, tenké nožičky… a ta strašná klepeta! Jeden by z nich dostal infarkt.“
Doktor pozoroval muže před sebou. „Myslím, že si to jen namlouváte. Kdysi vás rak vyděsil a od té doby máte stále pocit, že nějaké vidíte.“
„To není možné, přece… Já… já i na vás vidím tykadla! Ale už odejdu, zdržel jsem vás dost. Vy mi nevěříte…“
Podivný případ stihomamu, zadíval se za odcházejícím pacientem doktor. Jeho tvář se roztáhla v úsměvu, až se mu tykadla roztřásla.

„Co je tam nahoře za tyčky?“ Často se ho lidé ptali. Většinou odpovídal, že jsou to zbytky starého plotu, který na vršku kdysi stával. Dále se o té věci nešířil.
Večer stává u okna a pozoruje, jak na zbytky plotu padá sníh. Vločky se tiše snášejí k zemi a zasypávají staré kousky dřeva. Nakonec zůstane bílá sněhová pláň přerušená jen zčernalými laťkami.
Ale na jaře sníh roztaje a s pohledem z okna se vrací jeho největší trest. Výčitky svědomí.
Co si jen zkoušel v zimě namlouvat? Kdepak plot. Jsou to zbytky tří křížů nad hroby, kam zakopal své tři oběti.

„Doktore, já už si na nic nedokážu vzpomenout...“ Seděl naproti psychiatrovi. Chodil k němu celé léto, od události na konci června. Tehdy šel domů pozdě večer. Temná ulice... a pak se probral v nemocnici. Na nic si nepamatoval. Řekli, že v jeho bytě byla nalezena mrtvola neznámého muže ubodaného kuchyňským nožem.
Doma ho jako vždy přivítala kočka. Skočila mu do klína, když si sedl. Díval se jí do modrých očí. Najednou… Je znovu večer na konci června. Vchází do svého domu, kde čeká modrooký muž. To přece… Pohlédne na své ruce. Svírá v nich kuchyňský nůž, ze kterého odkapává krev.

"Ještě si chci něco vyzkoušet.“ Zůstala sama v prázdném sále, jemná dívka s hudebním nástrojem. Přitáhla si znovu kytaru a zkoušela přehrát skladbu. Akordy jí samy procházely prsty a prostorem se rozezněly tóny.
Náhle cítila, že něco je jinak. Vzhlédla. Před ní stanula tmavá postava, přes ruku plášť s kožešinovým límcem, a usmála se. Kytara spadla na zem.
„Závidím ti. Nikdo nehraje tak krásně jako ty, opravdu...“ Stojí zahalená v plášti s kožešinovým límcem. Má, co chtěla, geniální schopnost hry na kytaru, obdiv všech, ale...
Kožešina se pohnula. Zoubky se odtrhly od jejího krku a malý jazýček olízl zbytky krve.

„Jsem vykradač hrobů. Dokážu najít na starých zapomenutých hřbitovech věci, které nikdo nikdy neviděl, a shromažďovat je ve svém domě. Proč? Těší mě jejich krása, neskutečné tvary a neznámé účely.“
Venku se rozpršelo. Voda padá z nočního nebe čím dál silněji a smývá prach ze soch podivných zvířat umístěných v zahradě.
„Nyní se blíží můj konec. Nevím, jaký bude, jen cítím, že přichází. Mrtví jsou nenasytní a chtějí své věci zpátky. Dlouho se mi dařilo jim odolávat, ale...“
K ránu déšť ustal. Všude je klid. Nic se nezměnilo, jen ze zubů podivných soch stéká krev a zasychá u jejich nohou.

„Zase prší...“ Díval se oknem na padající proudy vody. Pak se otočil a vyšel do deštivé noci.
Po zdi se plížil stín. Natahoval se v kuželu světla pouliční lampy. Na rohu opuštěné ulice se zastavil. Do zvuku deště zazněl klapot podpatků. Blížily se. A pak... Skok a výkřik a stín splynul s padající postavou.
Noviny další den přinesly obvyklé zprávy po deštivé noci. Nalezla se mrtvola neznámého muže k nepoznání zohavená hlubokými sečnými ranami.
V noci opět padá déšť. On zas vychází do vlhké noci. V temném koutě padne na všechny čtyři a nechá kovové drápy vylézat ze svých prstů.

Je brzo ráno. Nádraží je prázdné a v dáli píská vlak.
Setkali jsme se včera a vše vypadalo úžasně. Rozuměli jsme si každým slovem.Skoro jako zázrak.
Vlak brzdí u nástupiště. Stojíme beze slov. Zarudlé oči. Že by kouř, co stoupá z cigarety? Nejspíš ano.
V noci taky šel do očí v nehybném vzduchu hotelového pokoje. No a pak…
Nastupuje do vlaku. Vidím ho v okně, ale nedívá se na mě. Proč taky.
Jeho žena na něho čeká. Co jsem si myslela? Že klíč konečně zapadne do správného zámku?
To není kouř z cigarety. To do očí stoupá slaný déšť.

„Má moc pěkné modré oči. Jeden by se v nich utopil.“ Kočka sedící na zdi si obdiv kolemjdoucích užívala.
Hajný procházel okolo a pevněji sevřel pušku. Jen počkej, potvoro, však já tě dostanu.
Kočka seskočila ze zdi a zamířila do lesa. Hajnému zasvítily oči.
Večerní hospoda nezvykle ožila. Hajného celý den neviděli a jeho nepřítomnost ve výčepu byla divná. „Šel do lesa hned ráno. Co když spadl do toho zatopeného lomu?“ „To snad ne, přece se tam vyzná...“ „Počkáme do rána a pak ho půjdeme hledat.“
Kočka na okně jakoby se usmívala. V jejích očích se odrážela modř vodní hladiny.

„Krásná modrá obloha...“ Ležel na zádech a očima se vpíjel do modři nad sebou. Rozprostírala se od obzoru k obzoru, zdánlivě nekonečná a hluboká. I jindy těžký dech se vlivem té úžasné modré náhle uvolnil. Dýchá se tak lehce a obloha jakoby sestupovala dolů k němu. Nebo on stoupá vzhůru k ní? Nevěděl. Nechal se unášet s pohledem vpíjejícím se do bezhraničného blankytu.
Do zorného pole mu náhle cosi vstoupilo. Díval se na něj pár zlatavých očí. Rázem se s ním všechno zatočilo a modř ho obklopila.
Na nemocniční posteli seděla kočka a upřeně zírala žlutýma očima do tváře mrtvého.

„To jsou zajímaví lidé,“ řekla žena.
Muž sedící naproti něco zamumlal a dál studoval jídelní lístek.
„Opravdu, tak pěkný pár se vidí málokdy,“ pokračovala žena. Hleděla někam za mužova záda a upíjela víno ze sklenice.
„Ráda bych se s nimi seznámila.“
Muž se zarazil a překvapeně vzhlédl. Otočil se a pohlédl směrem, kam se žena tak zaujatě dívala.
Srdce se mu zastavilo.
Uviděl mladíka a dívku. Jakoby se vznášeli ve vzduchu. Poznal je. Vzpomněl si na slova, která mu ti dva kdysi řekli: „Až bude odbíjet dvanáct, přijdeme si pro tebe.“
Opravdu se vznášeli. Svět virtuální reality se začal hroutit.