Moje články

V tom pokoji jsem poprvé obdivoval ženu v červeném. Procházela místností, kolem boků se jí vlnila látka rudých šatů. Dech mi vázl v hrdle.
Podruhé jsem byl v tomtéž pokoji a díval se na ženu v červeném. Ležela na posteli, hlavu podepřenou rukou. Světlo procházelo oknem a ozařovalo její postavu v obtažených rudých šatech. Pohled měla vyzývavý a jako by pronikal až na dno duše.
Zase pozoruji ženu v červeném. Její oči na mě hledí vyčítavě a jaksi chladně. Má kůži pokrytou zasychající krví zakrývající její chladné tělo jako červené šaty.
Co asi uvidím, až ve stejném pokoji budu počtvrté?

Blanca: Doghouse Protocol
Čarodějnice: Chystá se svatba převeliká...
Faob: Podivné námluvy
Ghormoon: Pekárna na vsi
Karin Schecter: Count
Keneu: Vyhnán do tří rozměrů
Kumiko: Vězněná
Scully: Jsem doktor!
Tora: Velryby, obludy a jiné ohavnosti
Vinpike: Rybář a panna

Myslela jsem si, že to bude navždy. Že naše láska potrvá, dokud budeme žít. Jaký jen omyl.
Život se v mých myšlenkách odvíjí jako zrychlený film. Naše seznámení a chození. Krásné dny a ještě krásnější noci. Sladká zamilovanost.
Velká svatba. Přišla mi jako nejkrásnější věc, co jsem kdy zažila. Symbol toho, že patříme k sobě.
Postupně jsme se začali hádat. Přišly neshody názorů, myšlenek, činů. Až jsme dospěli k názoru, že takhle jít dál nelze.
Dnes padla poslední klapka našeho společného života. Pokládá na stůl klíče, říká sbohem. Pak zvuk zavíraných dveří. Konec. Už se nikdy neuvidíme.
Hledím do prázdna.

Dlouho jsme spolu pracovali. Některé akce byly dost nebezpečné, ale nakonec jsme vždycky vyvázli. Pak nás rozdělili, jeho už prý nepotřebují. Dost mě to naštvalo, byli jsme fakt sehraní. Když jsme se loučili, na starou kartu pikového esa jsem mu napsal své nové číslo.
Nová akce byla nebezpečná, ale musel jsem si poradit sám. Čekal jsem ve tmě, až se budou blížit, a svíral v rukách pistoli. Už to nepotrvá dlouho.
Najednou se ozývají kroky a hlasy a… Přece o mně nemůžou vědět? Na zem mi k nohám něco padá. Stará karta s pikovým esem a mnou napsaným telefonním číslem.

„Silnou vlnu emocí vyvolala mezi veřejností náhlá smrt favorita koňských dostihů, ryzáka jménem Flawless.
Tento desetiletý valach plemene anglický plnokrevník se právě připravoval na nejvýznamnější dostih sezóny, když se u něho objevily příznaky typické pro koliku. Toto potenciálně závažné onemocnění má u koní častý výskyt. Přes okamžitě poskytnutou odbornou pomoc se ryzáka bohužel nepodařilo zachránit. Následná pitva a rozbor odebraných tkání prokázaly přítomnost látky, která se používá jako doplněk do krmiva přežvýkavců, ale pro lichokopytníky je vysoce toxická.
Jak se zmiňovaná látka dostala do směsi pro koně je předmětem dalšího šetření. Majitelka ryzáka uvažuje o podání žaloby na výrobce krmiva.“

Chtějí po mně, abych sundal tu masku z tváře. Prý se mě lidé děsí už na první pohled. Prý se mi všichni přátelé začnou vyhýbat.
Hm. Opravdové přátele jsem nikdy neměl. Jen známé, kteří se se mnou stýkali i tak jen sem tam. Teď se s nimi nejspíš už neuvidím vůbec.
Maska na tváři je vlastně něco jako zkouška lidských vztahů, člověk hned zjistí, jak moc ho ostatní mají rádi. Teď to tedy poznám na vlastní kůži.
Jak rád bych masku sundal. Nejde to. Ta zjizvená hrůza, kterou mám namísto obličeje, je moje skutečná tvář a zůstane mi už navždy.

„Podívejte se na něj. Docela krasavec, že? A jak mlsně kouká po slečnách.“ Obdivný pohled.
„Jo, ten nenechá žádnou sukni na pokoji. Ale je pravda, že moc práce mu to dobývání nedá. Hodně ženských mu samo nadbíhá.“ Pokývání hlavou.
„To se nedivím, vypadá fakt dobře. Asi stojí za hřích, jak se říká.“ Povzdech.
Uběhl rok.
„Pamatujete na toho krasavce, jak měl na každém prstu deset ženských? Tak konečně ho jedna dotáhla k oltáři.“
„Opravdu? Jak to dokázala?“
„Netuším. Ale kde je ten bývalý bojovník a dobyvatel teď? Nadobro pryč. Tak si ho omotala, že s ním může orat i vláčet.“

„Modrá? Tohle přece není možné! Matka je černá!“
V pelíšku leží modré kotě.
„Ujišťuju tě, že to možné je. Pokud mi ukážeš rodokmen matky...“
Přinese ho.
„Vidíš tady ,n, u rodičů? Znamená černou.“
„Však jsem to věděl, oba jsou černí! I jejich rodiče, všichni čtyři! Vidím u jejich jmen samé ,n,.“
„Ano, ale podívej na předchozí generaci. Osm koček, ale jen u sedmi je ,n,. U osmé je ,a, neboli modrá. A ta se právě dneska projevila, dobře skryta přeskočila tři generace. A pokud ten neznámý kocour otec měl podobné předky...“
„Věřím ti,“ usměje se. „Takže modrá je opravdu dobrá.“

„Tento obraz byl objeven nedávno, zobrazuje neznámou, pravděpodobně holandskou krajinu.“
Na nádvoří zámku k nám přiběhla trojbarevná kočka se zelenýma očima a otřela se průvodci o nohy. „Přišla sem o letním slunovratu, nevíme, čí je.“
Na zámek jsme se dostali opět po roce. Průvodce nás vítá na nádvoří.
„Kde je ta kočka, co jste tu loni měli?“
„Netuším. Však znáte kočky, loni tady, letos jinde.“
Přicházíme k holandské krajince. Průvodce se zarazí. „Až dodnes jsem si nevšiml...“ Z rohu malby se dívá trojbarevná kočka se zelenýma očima.
„Podíváme se na fotku obrazu v katalogu.“
Onen roh je na fotografii prázdný.

V tom pokoji jsem poprvé obdivoval ženu v červeném. Procházela místností, kolem boků se jí vlnila látka rudých šatů. Dech mi vázl v hrdle.
Podruhé jsem byl v tomtéž pokoji a díval se na ženu v červeném. Ležela na posteli, hlavu podepřenou rukou. Světlo procházelo oknem a ozařovalo její postavu v obtažených rudých šatech. Pohled měla vyzývavý a jako by pronikal až na dno duše.
Zase pozoruji ženu v červeném. Její oči na mě hledí vyčítavě a jaksi chladně. Má kůži pokrytou zasychající krví zakrývající její chladné tělo jako červené šaty.
Co asi uvidím, až ve stejném pokoji budu počtvrté?

„Tak tady je moje sbírka,“ ukazuje mi několik polic s vyrovnanými řadami lebek. Odrážejí se svou bělavou barvou od tmavého dřeva, na kterém leží.
„Proč zrovna tohle?“
„Kdysi jsem měl možnost nahlédnout do několika bestiářů a rozhodl jsem se, že budu sbírat lebky zvířat, která jsou v nich vyobrazena.“
„To zní zajímavě. Vlastně máte něco jako vlastní druh bestiáře.“
„Největší vzácnost je tamhle,“ ukazuje na polici, kde leží jediný exponát.
Přemýšlím, co je na něm zvláštního. Vypadá jako od malého koně. Ovšem na tom kostěném čele se mi něco nezdá.
„Bohužel chybí roh. Ale jsem jediný, kdo má lebku jednorožce.“

„Vidíte tu lavičku pod platanem? Kde se vzala?“
„Určitě je tam už odedávna. Je skoro schovaná za kmenem, proto není vidět na první pohled.“
„Proč jsme vlastně v té části zahrady nikdy nebyli? Pojďme se na ni podívat hned.“
„No jak myslíš…“
„Běžte vy dva, my tady zůstaneme.“
To bylo naposledy, kdy jsem je viděl. Odešli do zahrady a nikdy se nevrátili. Mám výčitky svědomí, že jsem tomu tehdy nezabránil. Jsem starý a dodnes jsem nezjistil, co se s nimi stalo. Nejspíš už je nikdy neuvidím. Kdykoli jsem se od té doby podíval z okna, pod platanem žádná lavička nestála.

Když jsme se poprvé setkali, tvá krása mě ohromila. Pohled na tebe dovedl potěšit jako nic jiného. Ladná chůze, vznešené držení těla, dokonalá tvář. Dojem, jaký to vyvolalo, se nedá s ničím srovnat.
Vím, že i jiní tě obdivovali, ale bránit jim a mít tě jen pro sebe bylo mé povaze vzdálené. Stačilo mi vědomí, že existuješ a já se mohu na tebe dívat.
Dnes je vše jinak. Patříš jen mně, i když na to z mé strany nebylo vynaloženo žádné úsilí. Ale stalo se. Mou jedinou starostí teď je, aby se tvá krása, i když jsi po smrti, nerozplynula.

„Aha, ty ztracené děti… Moc na pláž nechodím, ale ten večer jsem to trochu přehnal s alkoholem. Vracel jsem se domů a najednou jsem cítil písek pod nohama. Pak jsem si všiml stop. Když jsem pokračoval dále, zahlédl jsem nějakého muže, jak dvěma dětem nabízí sáček s banánovými chipsy.“
„Taky jsem viděl stopy v písku. Šel jsem po pláži k místu, kde stojí několik domů. Mám takový pocit, že snad v jednom z domů na pláži se svítilo, ale jistě to nevím. Tam jsem zahlédl šlépěje. Moc jsem si jich nevšímal, ale pamatuju si, že kolem byly poházené banánové chipsy.“

„Buenos días, seňores, cómo están ustedes?“ Opakuju do zblbnutí španělskou větu. Vhodné prý jako pozdrav. Kruci. Románské jazyky nechápu. Proč musí být ta návštěva ze Španělska? Proč nemůžeme mluvit anglicky? V nejhorším dám i němčinu.
„Tak znova,“ nutí mě kolegyně, která ovládá několik jazyků.
„Buenas días...“
„Buenos! Mužský rod!“ Kolegyni dochází trpělivost. „Když se to naučíš teď, tak všechno pak naostro hladce zvládneš,“ dodává už klidněji.
Kéž by. Nerada bych se návštěvy dotkla.
A je tady. Ovšem návštěva se mi nezdá. Že by došlo k nějaké změně na poslední chvíli?
Pozdraví nás a usmívají se. „Zdravstvujtě.“
A jsem v háji.

„Opravdu vám to není jasné? Podívejte se pořádně na levou stranu obrazu.“
„Myslíte ten předmět pokrytý krví? Hm, řekl bych, že se jedná o nůž, kterým je mazanec, nebo co to má být, nakrájený, ne? Ale nevím, proč tam je, do takového zátiší se krev vůbec nehodí.“
„Řekl bych, že má svůj význam. Když vezmeme v potaz jisté skutečnosti…“
„Jaké skutečnosti? Jen nějaký starý obraz.“
„Originál je starý. Ale tady vidíme kopii. Špatnou kopii, prostě mazanici. Ovšem ta skvrna na noži je pravá. Ostatní krvavé cákance po vraždě jste otřel, ale tohohle jste si nevšiml.“
Rány na dveře. „Otevřete! Policie!“

Srdce mám na dlani
Už dávno jsem nedoufal
Že snad za mé dáš mi to své
Srdce mám na dlani
A vidím tebe, jak ležíš přede mnou
A slyším, že tak ticho kolem je
Všichni snad uvidí
To srdce, srdce, co nazývám svým
A které teď leží mi na dlani
Všichni to věděli
Že chtěl jsem ti dát srdce své
Že toužil jsem po srdci tvém
Všichni to věděli
Že ránu hlubokou na srdci mám
Na srdci svém zlomeném
A teď srdce mám na dlani
A temná krev z něj stéká
To srdce tvé, co vyrval jsem ti z hrudi.

Na návštěvě u známých jsem uviděla obraz. Hned se mi zalíbil. Portrét muže na koni, v dálce větrný mlýn. Podle data v rohu pět let starý.
„Kdo je ten muž na obraze?“
„Nemáme ponětí. Tu malbu nám daroval strýc, který už ale zemřel.“
Chtěla jsem se s jezdcem sejít i ve skutečnosti. Obraz jsem vyfotila a fotky dala na internet. Čekala jsem.
Až jednou přišel mail. Bez textu, se dvěma přílohami. Fotografie krajiny, kde v dálce stojí větrný mlýn. A fotografie náhrobku s malým obrázkem u jména.
Mé první setkání v reálném světě s mužem z obrazu se nikdy neuskuteční.

Dohazovač, který ještě před chvílí rozdával úsměvy na všechny strany, zvážněl. „To jste nám ovšem neřekli.“
Dívala se na desku stolu. Jistě, kdo by se zmiňoval, že budoucí nevěsta kulhá.
Nápadník mlčel.
„Ještě že tady slečna přinese věnem vlastní byt,“ neustával ve snažení dohazovač.
Otec slečny si odkašlal. „Víte, ten byt není tak úplně její...“
„Jak to myslíte? Bylo nám řečeno, že slečna dostane byt!“ Strýc nápadníka ztrácel trpělivost.
„Má tam doživotní právo bydlet její teta. Je to hodná paní...“ Otec se snažil věc vysvětlit.
Podívala se na nápadníka. Všechno bylo jasné. Vrhl na ni pohled plný pohrdání a vstal.

„Panebože.“ Seděl za stolem a držel si hlavu v dlaních.
„Nedá se nic dělat. Podívej se na něho.“
Pes se vrhl proti mříži, až se otřásla.
„Je to jasné. Jak vyvádí, ani tě nepoznává. Virus už se dostal do mozku.“
„Máš pravdu. Zdál se mi divný, potom, co jsme se vrátili, ale nechtěl jsem si to připustit.“
Opět skok na mříž. Oba pozorovali vytřeštěné oko a slinu táhnoucí se z tlamy.
„Vím, že ho máš rád, ale není jiná možnost.“ Z hlasu zazníval soucit. „Udělám to, jestli chceš.“
„Ne. Ale děkuji ti.“ Vstal od stolu a z pouzdra vytáhl foukačku.

Tak tedy dnes se to potvrdilo. Nejvýznamnější událost v jeho životě. Nic většího už zřejmě nikdy neuloví.
Kdysi přemýšlel, co udělá se svým životem. Nemohl říct, že by se mu škola nelíbila, ale v průběhu času získal pocit, že studium není nic pro něj. Přece je někde něco zajímavějšího, více vzrušujícího. Odešel ze školy i z domu a začal cestovat. Tolik toho viděl a zažil. Procestoval půlku světa, setkal se s mnoha lidmi. Taky byl několikrát zamilovaný.
Nyní se dostavil důsledek jeho dobrodružného života. Myslel si, že chytil nějakou tropickou nemoc. Kdepak. Dnešní vyšetření krve ukázalo pravdu. Pozitivní na HIV.

V naší ulici stál opuštěný dům. Dveře zamčené, okna zatlučená.
Jednou jsme šli kolem, když Alan vykřikl a ukázal na dveře. Byly pootevřené.
Zastavili jsme se a udiveně si dům prohlíželi.
„Jdeme dovnitř,“ rozhodl odvážně Alan a opatrně otevřel. Bylo vidět osvětlenou chodbu. Jak to, že v opuštěném domě funguje elektrika? Fred a já jsme sledovali, neschopni pohybu, jak Alan mizí uvnitř.
Dveře se za ním zabouchly. Rozběhl jsem se k domu a plný děsu chytil za kliku. Zamčeno.
Policie dům prohledala, ale Alana už nikdy nikdo neviděl.
„Musí být živý, určitě. Někam odešel...“
Fred povzdychl. „Taky může být mrtvý.“

„Víte, proč jste tady?“
„Opravdu netuším. Sebrali jste mě jako nějakého zločince!“
„A divíte se?“
„Jasně že se divím! Nic jsem neudělal!“
„Ale udělal. Co ten mrtvý muž u vás doma? Měl podříznuté hrdlo.“
„O tom nic nevím. Přišel jsem domů a už tam ležel.“
„Je opravdu zvláštní, že nevíte!“
„To všechno on, můj bratr!“
„Žádného bratra nemáte.“
„Mám! Bydlí u mě v bytě! Jsme dvojčata! To určitě musel udělat on!“
„Nesmysl!“
„Vidíte ho? Je tamhle přede mnou a zírá na mě, vždycky tak zírá! A má ruce od krve!“
„Ano. Ale ty krvavé ruce jsou vaše. Stojíte před zrcadlem.“

„Můj život byl jedno velké dobrodružství. Nijak zvlášť jsem se přitom nesnažil. Narazil jsem na jisté lidi, co mi nabídli můj první kšeft. Někoho se potřebovali zbavit a já zas potřeboval peníze. Vzal jsem to.
Od té doby jsem nic jiného nedělal. Vstoupil jsem na šikmou plochu a tak nějak nenápadně klesal. Čím dál hlouběji. Až donedávna.
Zkazil jsem poslední práci. Kašlal jsem na opatrnost, chtěl jsem to mít rychle za sebou. Nečekaný svědek mě viděl a zavolal policii.
Sedím v cele a vzpomínám. Za kolik let mě pustí? Už nevím. Klesl jsem na samé dno a není cesty zpět.“

Odcházím z domu. Snáší se tma a to je ten správný čas.
Mířím na jedno místo, kde vím, že ho najdu.
Je nedaleko přede mnou. Starý zvrhlík, samozřejmě si vybral toho nejmladšího. Odchází spolu do špinavého hotelu vedle. Přitisknu se ke zdi a čekám.
Po nějaké době kluk vybíhá ven a mizí. Počítám do deseti a vcházím dovnitř. Tichá výměna mezi mnou a recepčním. Lísteček s číslem pokoje. Stoupám po schodech, míjím řady dveří. Až úplně na konci jsou jedny pootevřené. Vytáhnu nůž a vcházím.
Tratoliště krve. Už se nemusím namáhat. Ten kluk… Udělal moji práci. Jako kdybychom byli parťáci.

„Podívej na ten černý dým tamhle v dálce. Co se asi stalo?“
„Těžko říct. Tím směrem stojí rafinerie, možná něco bouchlo tam…“
„Jo, máš pravdu. Ropa je hořlavá, stačí málo a neštěstí je hotovo. Doufejme, že nikdo nebyl zraněn.“
„Kéž by. Ale bojím se, že takové štěstí mít nebudou.“
„Nemám z toho dobrý pocit.“
Letadlo, které startovalo z několik kilometrů vzdáleného letiště, se zřítilo přímo na ropnou rafinerii. Při následném výbuchu a požáru zahynuly stovky lidí. Od toho dne je celá oblast včetně letiště uzavřena. Na palubě letadla prý byla bomba.
Letecký provoz bude bezpečně obnoven po zatím neurčené době.

„Můj nejlepší kamarád mě často přicházel navštěvovat. Bydlím v posledním patře vysokého domu, kam už nejezdí výtah a musí se po několika schodech až ke dveřím mého bytu. Bylo slyšet už zdálky, jak vybíhá po schodišti a pak vesele vyťukává na dveře morseovkou SOS. Vpadl dovnitř jako velká voda a hned se rozpovídal.
Včera umřel. Cítím smutek, o to více, že dnes je poslední den roku. Dívám se z okna na ohňostroje a po tváři mi teče slza. Nic už nebude jako dřív.
Do rachotu zvenku náhle zaslechnu na schodišti kroky. Pak klepání na dveře. Přestávám dýchat. Třikrát krátce a…“

„Ještě není možno ‚případ červených dveří‘ uzavřít. Jak uvádíme dále, zůstávají zde nejasnosti, pro které požadujeme vysvětlení, a proto opravňují k dalšímu šetření.
Několik svědků vidělo ve zmiňované ulici dům s červenými dveřmi, jak dosvědčují jejich výpovědi, ve kterých také uvádějí, že jisté osoby vešly za noci na prvního ledna těmito dveřmi dovnitř. Jejich totožnost se nepodařilo zjistit. Zvuky, které se té noci zpoza červených dveří ozývaly, kolemjdoucí popisují jako nelidské kvílení. Přivolaná policejní hlídka dveře vyrazila, ale našla jen prázdné prostory.
Nevysvětleno také zůstává, proč ráno nebylo možno v uvedené ulici ani jejím okolí dům s červenými dveřmi najít.“

Kukuřičné pole se táhne do daleka. Prý se někde v zelenavé ploše dá najít dům. Vidělo ho jen pár lidí a ti zarytě mlčí o místě, kde stojí. Ale říká se, že kolem něho roste vlčí mák.
Pokouším se ten dům najít. Prošel jsem lán mnohokrát křížem krážem. Včera pražilo celý den slunce a já během cesty kukuřicí zabloudil. Potácel jsem se mezi rostlinami a nakonec horkem omdlel. Probral jsem se v noci a zjistil, že ležím na kraji pole. Domů jsem došel za svítání. A teď to vidím a dech se tají. Z kapsy mi trčí několik nezralých makovic.

Přišel zdaleka. Hned první večer ho ta vznešená společnost přivítala. Usmívali se na něho, dávali mu zdvořilostní otázky ohledně zaměstnání a života. Odpovídal jim a pozoroval jejich vybrané chování. Chtěl mezi ně zapadnout.
Pak se to stalo. Na jednom večírku se objevila mladá žena, manželka jednoho z nich. Krásná a příjemná, rád vyhledával její společnost. Jednou ji přišel navštívit, když manžel nebyl doma.
Něco se změnilo. Ne na první pohled. Už se na něho neusmívali, a když přišel do jejich společnosti, nenápadně se odtahovali. Cítil jejich pohrdání, zbraň, kterou chránili svůj dokonalý svět před ním, cizincem.
Ji už nikdy neuviděl.

„Co tu modrou?“
„Ne, spíš fialovou a trochu červené. Nebo šedou a zelenou.“
„No já nevím, aby to nevypadalo divně. Nepřirozeně.“
„Nic nepřirozeného to nebude. Jen realita.“
„Realita? Na realitu nebudeme barvy potřebovat, to se dá zařídit jinak.“
„Vím, co myslíš. Ale to by nás hnali. Všichni.“
„Je mi to jasné. Takže ne realita, jen jakože. Taková napodobenina.“
„Správně.“
„Co jste tam celou dobu dělali?“
„To, co jste nám nařídil. Snažili jsme se.“
„Tak mi ukažte výsledek, ne?“
„Prosím.“
„To nemyslíte vážně! Narušili jste natáčení! Měl mít jakože kruhy pod očima z únavy! Ne černé skvrny kolem oka jako panda!“