Moje články

Hluboký nádech, napřímit záda, pozvednout hlavu. Jen žádné emoce. Odhodlaně pokynula portýrovi, který s úklonou vykonal svoji práci.
Snažila se nevnímat všechny ty pohledy, pohrdavé, obdivné, plné touhy i hnusu. Muži se za ní otáčeli, ženy odvracely tvář. Všichni věděli, kdo je, a ona zase dokonale znala každého z nich. Opovrhovala jimi za jejich povrchnost. Neměla přátele, jen zákazníky, neměla kamarádky, jen sokyně. Nelitovala toho, vybrala si svoji cestu.
Zastavila se těsně za ním. Zaváhala... jen na okamžik. Lehounce se usmála.
„Přeji krásný večer,“ zazvonil sálem její medový hlas.
Otočil se a zůstal omráčeně zírat. Čekal... co vlastně čekal? Děvku?

Dnes nastal její den, věděla to. Neměla strach, jen cítila vinu. Proč ale? Ona přeci nic zlého neudělá, ona ne... A kdo má vlastně právo ji soudit? Konečně, bude to rychlé... možná až příliš. Jen jediný okamžik. Pro ni první a zároveň poslední. Třeba spatří slunce, tolik o něm slyšela... Ucítila zvláštní chvění... začala se zahřívat... letěla... Zahlédla ho, jen na okamžik. Nebyl daleko, sotva pár kroků. Slunce nesvítilo, možná pršelo. Otřásl jí prudký náraz, následoval nekonečný pád k zemi.
Údolím se rozlehl zvuk výstřelu.
Pomalu chladla, stejně jako tělo, ve kterém uvízla. Nikdy nezapomene na tu tvář plnou strachu.

S trhnutím se probudila. Za oknem zářil měsíc, příliš silně... Zase ten stejný sen, zase ty stejné vzpomínky... Setřela si ledovou slzu z tváře. Nemohla vyhnat ten obraz z hlavy. Tělo zahalené do sněhobílého saténu, tak krásné, tak dokonalé... Jen několik malých rudých skvrn, které ulpěly na tkanině, kříčí, že ten spící anděl již nikdy neprocitne. Pocit viny a strach, střídající se s ukrutnou vášní, která ji tenkrát pohltila, když ucítila jeho krev na svých rtech.
Vyšla na veradnu a zahleděla se na oblohu posetou hvězdami. Přemýšlela, jestli je vesmír dost nekonečný na to, aby mohla utéct sama před sebou.

Netrpělivě zachrastil klíči. To čekání ho unavovalo. Nikdy nepochopil, proč Ho napadlo stavět sem nahoru tolik schodů.Chudák nebožtík mi tu možná vyplivne duši (obrazně tedy), než se po nich vyškrábe. A místní hrdina? Za celých třiatřicet let se dole neobtěžoval nikomu sdělit, jak to tu vypadá doopravdy. Pořád dokola jen mlel o trní, andělech a „božském klidu“, a občas to vylepšil hloupou hádankou, ale to že vás budou bolet kolena, to vám už neřekne. A nejhorší je, že mu na to všichni naletěli. Všichni, včetně mě, svatého Petra, pomyslel si rozmrzele. Jak rád by tu knihu pohádek trochu poupravil...