Moje články

Letošní dobrodružství Vildy a Tildy v souhrnu se dá najít tady.
Některé díly jsou víceméně samostatné, ale hlavně ke konci na sebe celkem navazují.

„Já chci vodníka.“ sápe se Týnka k rybníku.
Dáša chytí sestru za tričko.
„Vodník se courá po lese s vlkem,“ uchechtne se.
„Jo, zatímco my máme na krku uřvaný prtě,“ přisadí si Vilda.
„Já nejsem pltě,“ brání se Týnka.„A chci vodníka!“
„Přejde ji to někdy?“ zakoulí Vilda očima.
„Žárlíš, že má Adamův vodník větší úspěch než tvoje princezna?“ rýpne si Dáša.
„Ale houby. Leze mi to na mozek. A víš co? Chce vodníka, má ho mít. Ať si taky užijou, strašidla.“
Popadne Týnku za ruku a vyrazí s ní k lesu.
„Pitomečku,“ směje se Dáša.
Je poslední den prázdnin.

„Ona je vlkodlak.“
Vilda mrkne na sestru, navlečenou v pestré směsi oblečení.
„Hm. Vadí ti to?“
„Zachránila Týnku.“ Dáša pevněji sevře mrně v náručí. „Bylo by mi fuk, kdyby byla Kerberos.“
„Pejsek zahnal oklivý plase,“ přisadí Týnka.
„A tobě, Adame?“ zajímá se Tilda.
Adam si prohrábne vlasy.
„Koušeš?“ mrkne na ni.
„Jenom, když se naštvu,“ zacukají Tildě koutky.
„V tom případě si budu dávat pozor, abych tě nenaštval.“
„Takže ta pozvánka na výroční trhy platí?“
„Jestli se mnou půjdeš.“
„Nee, běžela jsem kolik kiláků, abych ti řekla, ať si trhneš.“
Vlastně to ani není moc vtipné, ale rozesmějí se všichni.

Štíhlé tělo se proplétá porostem. Řídí se instinkty, mysl bloudí jinde.
Lidi nejsou vlci. Pochop to.
Nos zachytí nové pachy. Některé z nich k sobě rozhodně nepatří. Automaticky stočí krok, zatímco hlavou dál běží vzpomínky. Na události i na rozhovory. Dávné i nedávné.
Nebudou se vyhýbat ostatním jenom proto, že je nepočítáš do smečky. Ber na to ohledy, nebo ztratíš všechny.
Má brát ohledy? Dobře. Bude. Po svém.
Na mýtinku vběhne právě ve chvíli, kdy se Týnka rozkřičí.
„Moje!“ zavyje Tilda, pročež přejde do hrdelního vrčení.
„Všichni jsou moji!“
Bachyně pochopí rychle. S dusotem žene selata z dosahu vyceněných tesáků.

O Umrlčím kopci se povídá lecjaká děsivá historka. Třeba o kostlivém bálu nebo o ohnivém psu.
Stará Mrázková ale hlavně ví, že tady rostou nejkrásnější hřiby. Zrovna se sklání pro jeden ukázkový, když lesní ticho prořízne uširvoucí zaječení.
Mrázková strne. Do chvíle, kdy se k jekotu přidá táhlé zavytí, následované vrčením, chrochtáním a dupáním. V tom okamžiku zapomene na houby i na revma, na které si tak ráda stěžuje. Metelí z lesa, přesvědčená, že má v patách veškeré stvůry pekelné.
Doma se sice poněkud uklidní, malým kafem s velkým rumem, ale do lesa od toho dne odmítá byť jen vkročit.

prasata naditá tančí kolem koryta
strkají se šťouchají se jak se snaží dostat k míse
prasata naditá tančí kolem koryta

prasata hladová sežerou co neschováš
a co schováš snědí taky jaképak s tím saky paky
prasata hladová sežerou co neschováš

prasata s chrochtáním vyběhla ven ze stání
rozryla zahradu a teď běží do sadu
prasata s chrochtáním vyběhla ven ze stání

prasata čuňata narazila na vrata
vrata máme rozbitá, už se ženou do žita
prasata čuňata narazila na vrata

prasata smůlu maj, naposled si zachrochat
ráno řezník ze vsi přijde, na každého masa vyjde
prasata smůlu maj, naposled si zachrochtaj

U rybníka Týnka není. Jen Adam, vlasy plné žabince a ponurý výraz. Na Dášin dotaz krčí rameny.
„Asi se tu mihla,“ připouští. „Ale k vodě nešla. Myslím, že zatočila k lesu.“
Dáša zbledne.
„Bachyně vyvádí mladé,“ špitne.
Má pravdu. Les je aktuálně nebezpečnější než místní louže.
***
„Kouzevnou byvinu,“ mumlá si zatím Týnka v hloubi hvozdu. Rybník zklamal. Byliny žádné, zato cosi, co neodbytně připomínalo vodníka. Nevadí, v lese určitě něco najde.
Týnka se protáhne dalším křoviskem a vykulí se na mýtinu. Vzápětí zapomene na byliny, princezny i čaroděje.
„Jé!“ zajásá nadšeně při pohledu na roztomilý taneček před sebou. „Pvuhovaný pvasátka!“

„Jsem začarovaná princezna,“ sténá Vilda fistulí. „Jen kouzelná bylina mě zachrání.“
„Pinesu,“ slíbí Týnka.
„Dostaneš česnek,“ prorokuje strašlivý čaroděj Dáša. Ale čas se vleče a odvážný zachránce nikde. Herci se rázem promění na detektivy. Ani obrácení bytu vzhůru nohama však nepomůže.
„Hele,“ nadhodí Vilda, když prohledají i rodičovský šatník, „co když to cvaknutí nebyly dveře od skříně.“
Krátký pohled do chodby potvrdí nejhorší obavy, kromě Týnky chybí i jedny mokasínky. Čaroděj s princeznou opustí byt tak rychle, že ani nestačí odložit kostýmy. Zaváhají až před domem.
„Rybník,“ rozhodne nakonec Dáša. „Jednak tam trefí a jednak tam chodí ráda. Hledat rusalky.“

Žbluňk.
Adam pozoruje vlnící se žabinec. Pak hmátne po dalším kameni. V hlavě mu šrotují myšlenky.
Žbluňk.
Dopis jsem napsal skoro týden dozadu a nic. Proč?
Žbluňk
Možná mě odepsala a už se neozve. Ale to na Tildu nesedí.
Žbluňk
Možná ho Vilda nepředal. Ale tvrdí že předal. Proč by kecal?
Cink. Šplouch
Adam strne. Pozdě mu dojde, že to poslední nebyl kámen, ale klíče, bůhví jak se z kapsy dostaly na trávník. Teď jsou na dně rybníka. Tilda by umřela smíchy. S povzdechem začne stahovat tričko.
„Spokojená?“ bručí při tom. „Co tě znám, jsem v tomhle bahňáku pečenej, vařenej.“

Láska nutí lidi dělat divné věci. Třeba slíbit pomoc s hlídáním tříletého prcka. Kdyby tušil, co ho čeká. Malá zatoužila hrát divadlo. A herce je potřeba řádně připravit.
„Děsně ti to sluší, fakt.“ Dáša se usilovně tváří vážně, ale koutky jí cukají. Je proč. Týnka už Vildu stihla nazdobit kdejakým hadříkem a celou sadou gumiček a sponek.
„Seš kvásná pincezna,“ oznámí mu malá spokojeně. To už Dáša nevydrží a zhroutí se v záchvatu smíchu.
„Bezva,“ ucedí Vilda. „Teď bychom ovšem potřebovali nějakého škaredého zlého čaroděje, co mě zakleje,“ nadhodí pomstychtivě, pohled upřený na řechtající se přítelkyni.
„Čavodeje, jo!“ zajásá prcek.

„Tak co škola, Vilíku?“
„V pohodě,“ huhlá vnuk s pusou plnou koláče. „Dneska jsme kupříkladu měli sexuální výchovu.“
„Sexuální výchovu?! Co vás tam učí?“
„No třeba o antikoncepci.“
„Není to spíš antisexuální potom?“ vloží se do hovoru děda. „ A vůbec. To je pořád samej kondom a pilulka a pak brečej, že klesá porodnost.“
„Ty aby ses neozval,“ zamračí se babička. „Ty bys je nejradši učil jak na to, co? Rovnou i s praxí.“
„Lepší než pěstitelky,“ odsekne děda. „Mám recht, Vildo?“
„Já nevím. Když si představím megeru Málkovou jak nás učí správnou polohu,“ otřese se vnuk. „To bysme asi vymřeli.“

V nákupním centru postavili piáno. K volnému použití.
„Mamí, můžu?“
Na židličku se souká roztomilá, zhruba sedmiletá dívenka. Bezchybně přehraje Pro Elišku. Pár lidí se zaposlouchá. Maminka se spokojeně usmívá.
„Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,“ zanotuje náhle holčička hlasitě. Publikum se zvětšuje a matce tuhne úsměv. Ví proč.
„Jede jede do dáli, veze samý vožralý,“ stihne ještě to zlatíčko, než jí rodička sundá ze stoličky.
„Už musíme,“ velí nekompromisně a táhne dívenku pryč.
„Kdo tě to naučil?“ syčí, jakmile se dostanou jakž takž z doslechu.
„Adam.“
„Že mě to překvapuje,“ zavrčí matka a její pohled věští zkázu.

„Seru na to!“ Načatý dopis skončí v cárech na zemi. Zase. Adam složí hlavu do dlaní.
„Dyť to byla jen sranda.“ Postěžuje si do prázdna.
„Blbá.“
Adam naskočí. Kdy sem to mrně vlezlo?
„Houby víš,“ utře ségru.
„Lída říkala.“
Jasně, Lída, ségřina učitelka klavíru. Paní chytrá.
„Láska je magické pouto. Přežije požár, ale jediné slovo ho přetrhne jak proužek papíru,“ odrecituje prcek zjevně naučený proslov.
Ále zmlkni. Ani spolu ofiko nechodíme.
„Tak sorry. Můžu si vzít?“ píchne prstem k hromádce.
„Nač?“
„Morčeťákovi na pelech.“
„Klidně. Hlavně vypadni.“
Vypadne. Bohužel brouka nasadila a ten teď hlodá. Adam sáhne po dalším papíru.

Půlnoc na spadnutí, ale na mýtině je překvapivě živo. Několik chlapíků právě vztyčuje žebřík u starého posedu. Nahoře se krčí vyděšená zrzka.
„Jak ses tam dostala?“ pátrá jeden.
Mlčky ukáže.
„Po tomhle?“ netají muž údiv. Celý posed je rozvrzaný, ale žebřík je jen ztrouchnivělá troska. „Proč?“
„Šel po mě vlk. Obrovskej. Svítili mu voči.“
„Vlk? Tady?“ ušklíbne se jiný. „Cos pila Karkulko?“
„Víno pro babičku,“ přisadí si druhý.
Zrzka mlčí. Třeba je alespoň nenapadne pátrat, co tu dělala. Už tak ji doma přetrhnou, zjistit že kouří, raní rodiče mrtvice. Jenže..., nervózně se ohlédne přes rameno, po trávě halušky nejsou, ne?

Na mou duši, nosit uši,
to je volba, která sluší,
hned tak z módy nevyjde.
Kdo své uši denně nosí
věřte tomu, na toho si,
jen tak někdo nepřijde.
K tomu ovšem třeba říci,
oslí uši na zajíci
nejsou žádná paráda.
Navíc byste měli vědět,
kde vám budou uši sedět,
nedávat je na záda.
Až když jsou, kde mají být
to vás mohu ujistit
pak se stanou zázraky.
Uslyšíte hukot vln,
šepot písku z pouštních dun,
řev letadel nad mraky.
Zpěv i smích i kapku pláče,
šelest větví, povzdech spáče.
A pak večer pod peřinou
stovky zvuků v ticho splynou.

„A to nemohla nechat ani vzkaz?“
„Třeba mohla. Třeba jen nechtěla,“ krčí Vilda povzneseně rameny. „Ale víš co? Můžeš jí napsat.“
„SMSky ignoruje.“
„Dopis, vole.“
Adam nelichotivé oslovení raději přehlédne.
„Kam?“
„Sem. Předám.“
„Trochu překomplikované, ne?“
„Tak si jdi za zrzkou. Ta je zjevně jednoduchá dost.“ utne Vilda diskusi nekompromisně.
---
„Stejně mi to na Tildu nesedí. Že by prostě sbalila kufry a vyklidila ring,“ poznamená Dáša, když Adam vypadne. „Spíš bych sázela, že tu ochechuli zabije.“
„To i jiní,“ kývne Vilda nečekaně vážně. „Odjezd nebyl její nápad.“
„Myslela jsem to s nadsázkou,“ pozdvihne Dáša obočí.
„Já ne, lásko,“ povzdechne Vilda.

„Nikam nejdu! Co škola?“
„Je polovina června. O nic nepřijdeš.“
„No právě, polovina června. Do prázdnin by to nepočkalo?“
„Ne, nepočkalo. Nehádej se, Tildo.“
Tilda zatne zuby. Nezáleží, jak moc se vzpírá. Rodiče jsou rozhodnutí. Uvnitř se rvou dvě Tildy a jedna jasně prohrává. Cítí jak ji začínají svědit boltce. Z kuchyně vybíhá ještě dívka, z domu už vlk. Noří se do houstnoucího šera, smysly splývají v jeden, větší, jasnější, ostřejší.
„Neměli jsme...“ ozve se v kuchyni Rebeka tiše.
„Naopak,“ nesouhlasí muž. „Měli jsme mnohem dřív. Neboj, postarám se.“
Jemně ji políbí a za okamžik dům opouští druhý vlčí stín.

Tilda proletí kuchyní jak fúrie, ani nepozdraví.
„Načapala cizí babu, jak se lepí na Adama,“ osvětlí Vilda překvapeným rodičům.
„Ouvej,“ zamračí se otec.
„Přejde ji to,“ zadoufá Rebeka. „Na Dášu si taky zvykla.“
„Dáša není sokyně. Vlci se partnerů rozhodně jen tak nevzdávají.“
„Tilda není vlk!“
„Zrovna teď? Vsadíš si, kdo bude mít navrch?“
Rebeka znejistí. Měsíc je skoro v úplňku.
„Co můžeme dělat?“
„Hlídat,“ povzdechne muž. „A až půjdu... Zvaž to, lásko, prosím.“
Rebeka stiskne rty. Návrh, že by se Tilda měla víc seznámit s dědictvím po otci není nový. Vlastně je docela starý. Zatím odmítala. Pomalu začíná váhat.

„Víš že to má zvukovou signalizaci?“ rýpne si Vilda, když sestra snad po šesté během deseti minut zkontroluje telefon. Kupodivu se místo sžíravého odseknutí dočká nervózního úsměvu.
„Ty brácha, kdyžs balil Dášu, jaks to dělal?“
„Pomalu. Pomalu a opatrně .“
„Takže třeba kino?“
„Někdo tě pozval?“
„Mhm.“
„Tak to je skoro jistý.“
„Skoro není úplně,“ povzdechne Tilda.
„Detektor citů nemám,“ pokrčí rameny Vilda.
„Škoda, hodil by se. I na mě.“ Z úvah ji vyruší zapínání telefonu. Tilda doslova rozkvete.
„Tak já běžím,“ hodí úvahy za hlavu, popadne mikinu a zmizí.
„Tak na tebe žádnej detektor nepotřebuju,“ zazubí se za ní Vilda.

„Vracím tepláky.“
„Pán si vzpomněl?“
Tildin výraz je dokonale vražedný.
„Já dřív nemoh. Táta mě načapal, když jsem se vracel. Zarach jak kráva. Do školy a domů.“
„Chudinko. Minutku bys nevyšetřil. Chápu.“
„Asi vyšetřil. Kdyby mě mezitím neskolil zápal plic.“
„Já ti říkala, že nastydneš,“ konstatuje Tilda skoro spokojeně.
„No jo, no. Každopádně mámu chytla panika a z do školy a domů bylo do postele a ani na krok. Ona se děsně bojí. Brnknul bych, ale jaksi nemám číslo. Promiň.“ nasadí Adam psí oči.
„Budiž ti odpuštěno,“ smiluje se Tilda. „A tady máš můj mobil. Kdybys zase měl morovou karanténu.“

„Něco bych zakousla.“
„Já taky,“ kývne Tilda. Hlavou jí probleske pár značně nekonvenční zákusků. Vildova fiflena, nebo blbeček, co neumí vrátit tepláky, by jí asi neprošli.
„Co dorta?“
„Ani náhodou,“ otřese se Péťa.“ Samý cukr, žádné vitamíny. Naprosto kaloricky nevyvážené.“
Tilda se ušklíbne. Posedlost zdravou stravou se kamarádky zjevně drží. Takže cukrárna je pasé. Žužlat mrkev zas ale nehodlá ona.
„Zmrzku v Ovocném ráji?“ navrhne kompromis.
„Hmm, to by šlo. Nebo fresh, ten by byl asi lepší.“
„Jasně, dej si fresh. Jen nevím, jak ho chceš zakousnout,“ uchechtne se Tilda. Maně ji napadne, jak asi vypadá vyvážený jídelníček pro vlkodlaka.

„Jé! Ty vypadáš!“
„Pst.“
„Proč?“
„Když budeš ticho, koupím ti pak zmrzku.“
„Dvě. A bonbony.“
„Spratku vyděračská.“
„Tatí, Adam mi říká spratku.“
„Adame!“
Otec stane ve dveřích jak bůh pomsty.
„Co to máš na sobě?“ zaburácí.
„To je kámošky. Taková legrace,“ pokusí se Adam.
„Tak legrace!“ Otec se zjevně moc nebaví. „Předevčírem's dorazil jak hastrman, dneska jak obecní blbeček. Ale já ti zatnu tipec. Týden zaracha. Do školy a domů, jinak ani na krok, jasný?!"
„Jasný,“ zamumlá Adam a po straně hodí škleb na sestru. Prý co je malé, to je milé. Kdo to vymyslel, ten určitě neměl mladší sourozence.

„Ty už jsi tu zase?“
„Jasně, miluju žabinec.“
Brunet z předvčerejška stojí ve vodě a předstírá, že mu není zima.
„Kecy. Vylez, nastydneš.“
„Když já jsem to..., bez. Kámoši mi zdrhli s hadrama.“
„Prima kámoši. Co plánuješ udělat?“
„Počkat do tmy?“
„Zmrzneš.“
Chvíle ticha, pak Tilda hodí na břeh pytel s tělocvikem.
„Tepláky by mohly jít,“ navrhne suše.
„Dík.“ Pauza. „Můžeš?“
Tilda se poslušně otočí.
„Jak se jmenuješ?“ zajímá se do šplouchání.
„Adam.“
Tilda vyprskne. „Adam na Adama,“ řehní se.
„Rád pobavím,“ zabručí. „Tak co?“
Tilda se otočí.
„Pobavíš,“ láme se v pase. Model velká voda opravdu stojí za pohled.

NHS.
Tilda zírá jak z jara. Co to má jako být?
„Ségra?! Co děláš s mým telefonem!?“
„Já to…,“ napřímí se Tilda prudce. „Hledám svůj, chtěla jsem se prozvonit.“
„Máš ho na lednici.“
Vyškrábne sestře přístroj z ruky a zaškaredí se na displej.
„Dík,“ naznačí Tilda úsměv a pak jí to nedá. „Co je NHS?“ zapátrá.
„Nemůžu hlídám ségru,“ odpoví Vilda nepřítomně. „Počkej! Ty mi čteš zprávy?“
„Jen tuhle,“ zazubí se Tilda. „Si ho zamkni, když ti to vadí.“
„Jako by tě to zastavilo,“ zavrčí Vilda. Zná svou sestru. Šifry jsou lepší. Jen si musí víc dávat pozor na pusu.

„Mamí, pomůžeš mi s projektem?“
„Mamí, nevíš kde mám džíny?“
„Zlato, kde tu máte Novu?“
Rebeka jen zoufale protočí oči. Dvě pubertální děti a k tomu rodiče, kterým se rozbila televize, takže se rozhodli zaskočit na svůj oblíbený seriál k dceři. Blázinec hadr.
Přepne televizi a vytáhne Vildovy džíny z úkrytu pod školní brašnou. Právě se pokouší vysvětlit Tildě, že historie není hysterie, když se z obýváku ozve otec.
„Hele,“ oznamuje světu. „Nová rodinná soutěž, nechcete se zúčastnit?“
„Soutěž? Jaká?“ zapomene Tilda na dějepis.
„Zpívá celá rodina.“
„Spíš zpívá celá cela,“ zamumlá Rebeka. „Beztak si tu už Bohnice zřídili pobočku.“

Kdo k výškám stoupat chceš,
krev se ti v žilách pění.
Buď tvrdý! Neváhej!
Pro slabost místo není,
v tom neúprosném boji
o sluncem ozářený post.

Kdo snad by zpomalil,
či polevil jen ve snažení,
zadupán v prachu cest
hned skončí v zapomnění.
Jen pro ty vytrvalé
je vpředu místa dost.

Jen výš, však víš
tam lépe slunce hřává
kdo lokty ostré nemá
ať v zimě klidně spává
o teplých paprscích
nechá si třeba zdát

Však kdo je na špici,
snění se nikdy neoddává,
moc dobře známo je mu,
kdo snům svým volnost dává,
zažije nepochybně
dlouhý a krutý pád.

„Neruším?“
Tilda probodne příchozího vražedným pohledem.
„Rušíš,“ odsekne. Bruneta to ale neodradí.
„Upřímnost nade vše,“ ohodnotí uznale.
„Vypadni,“ prskne Tilda.
„Nebo co?“
„Nebo vstanu.“
„Ou, hrozivé.“
Tilda pokrčí rameny a začne se zdvihat. Ještě se skloní pro batoh. Když se napřímí, nedrží bágl, ale kotník. Jeho. Než mu dojde, co se děje, předvede ukázkový držkopád. Zakončený hlasitým žbluňk. Žabincem zarostlá hladina se na okamžik zavře. Když se po pár vteřinách vynoří, připomíná spíš vodníka, než místního puberťáka.
„Se s tím nepářeš,“ vyprskne žabinec. „No, kluci mě varovali, ať si na tebe dávám pozor.“
„Měl jsi je poslechnout,“ ušklíbne se Tilda.

„Já si chci hlát!“
„Tak si hraj.“
„Já chci s tebou!“
Dáša tiše zaúpí. Zrovna dneska musí hlídat ségru.
„Já teď nemůžu,“ odsekne, zatímco přemýšlí, jak dostat z halenky ty fleky, než dorazí máma. Kdyby byla v reklamě, už by jí někdo podával zázračný prací prášek.
„Vymysli hlu!“ domáhá se prtě.
„Fajn. Budeme si hrát na reklamu,“ vypadne z Dáši.
„Veklamu? Jak?“
„No jak? Já budu prát a ty budeš nosit nové zázračné prací prášky.“
„Tak jó,“ zajásá Týna a vrhne se do pokoje. V následujících minutách zahrne sestru drěvěnou skládačkou, leporelem, plyšákem a barbínou. Ale na praní je klid.

„Nevidělas Dášu?“
„Je v kopru,“ odsekne Tilda, aniž by zpomalila.
Jat náhlou předtuchou, vyrazí Vilda sprintem opačným směrem. Ke škole, přesněji ke školní zahradě. Dáša je naštěstí v pořádku i když značně rozvrkočená.
„Co jí šiblo?“ zdvihne oči k přicházejícímu chlapci, zatímco vytahuje z vlasů zbytky bylin.
„Asi horko,“ zamumlá Vilda neurčitě. Ptát se komu šiblo nepotřebuje. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídne raději.
„To byla nová halenka,“ zaúpí náhle Dáša, při pohledu na zelenohnědé skvrny na světlé látce. „Jestli to nepustí, máma mě přerazí.“
„Pustí, uvidíš,“ konejší přítelkyni Vilda. Jeho výraz jasně napovídá, že tentokrát je v kopru sestra. Hodně hluboko.

V posledních dnech můžeme sledovat velký exodus kouzelníků, čarodějnic a hlavně všelijakých magických stvoření ze země lorda Farqaada. Důvodem je nově vyhlášený zákaz magie v jakékoliv formě.
„Magie je nepřirozená. Proto jsem ji postavil mimo zákon,“ vyjádřil se lord Farquaad. „Nicméně jsem rozumný muž, ochotný dát každému šanci. A ne jednu! Je-li někdo usvědčen z užívání magie je nejprve napomenut, poté pokutován a teprve při třetím je provinilec internován ve speciálním převýchovném táboře. Tam už ho takových zlozvyků, jako je užívání magie, zbavíme.“
„Lord Farquaad je idiot,“ nechal se slyšet nejmenovaný zlobr, jehož bažina se stala cílem velké části prchajících.

„Tildo?“ Světlovlasý muž tiše usedne vedle nepřirozeně zamlklé dívky. „Co se děje?“
„Nic.“
„Vážně?“
„Vilda si našel holku,“ vyhrkne.
„To je normální, dospívá.“
„Tahá se sní a já… Nechci ho ztratit!“ Slzy se spustí samy.
„Neztratíš. Pokud ho sama nezaženeš. Jen musíš přijmout, že nebude jenom tvůj. Zkus vzít na milost i to děvče a...“
„Pche,“ nenechá ho domluvit. „Tu káču? Až naprší a uschne.“
Zmizí dřív, než se nadechne k odpovědi. Nechá ji, beztak to teď nemá cenu. Nezáleží jak dobrá je rada, Tilda ji teď slyšet nechce. Od něj ani od nikoho jiného. Snad to včas pochopí sama.

Lid prostý kráčí již, připraven k boji,
v skleněném paláci všichni se bojí.
Po cestě k úniku kdekdo už pátrá
vždyť ti co míří sem, neznají bratra.

Za hradbou vozovou napolo skrytí
jak vlna ničivá, vpřed už se řítí.
Obránce panika do skrýší žene,
nikdo z nich nehájí brány rozražené.

„Útokem vpřed!“ jak polnice velí,
mocný hlas prvních, kdo cestu zřeli.
A už v srážkách náhlých řinčení kovu
nese se vzhůru k vysokým krovům.

Divoké bitky kol kolem planou
o máslo, o mléko i o seḱanou.
Souboje o slevy jsou bez slitování,
ti kdo se bojí, ať za draho shání.

„Ségra, máš kružítko?“
„V báglu.“
Vilda se opatrně zapátrá v batohu a po chvíli se vynoří s předmětem, který kružítko nepřipomíná ani náhodou.
„Co to je?“
„Nepoznáš kondom? Phanův táta je vyhazoval, tak je přivlekl do školy. Jeden za korunu, no neber to.“
„A nebojíš se že prasknou?“
„Popravdě, praskne jich dobrá polovina. Zvlášť když si nedáš pozor,“ pokrčí Tilda rameny.
Vilda vytřeští oči.
„Ty jsi...? Jak jsi...?“ koktá.
„Klid, brácha,“ zašklebí se Tilda. „Používáme je jako vodní bomby. Stačí místo vody trocha řídkýho pudinku. Měl bys vidět, jak se lidi tváří, když jim na hlavě přistane zjevně použitý kondom.“

Vždy po ránu, jak zvyk ti velí
urovnáš přehoz na posteli,
naklepeš slehlé polštáře.
Pak vzbudíš děti ze spaní,
a uchystáš jim snídani,
s úsměvem vtisklým do tváře.

Den za dnem tančíš zas a znova
ten stejný tanec na stejná slova,
a kroky dávno znáš.
To vpřed tě žene povinnost,
té jediné máš stále dost,
halí tě jako plášť.

Točíš se v kruhu bez úniku
v zajetí společenských zvyků
v zajetí všedních dnů.
Jen v šerém tichu večera,
šeptáš, že tohles nechtěla,
než usneš beze snů.

A příští ráno, zas jak včera,
poslušně děláš co bys měla,
až do večera.

„Vildo?“
Ticho.
„No ták.“
Hrobové ticho.
„Nebuď labuť.“
„Se šmírákama nemluvím,“ nevydrží to Vilda.
„Aby ses nepoto,“ našpulí se pro změnu Tilda. „Co mám dělat, když ty se taháš po lese s frajerkou?“
„Vim já? Se tahej s frajerem třeba.“ pokrčí Vilda rameny.
„Jasně. Kulit voči a vzdychat obdivem jako ta tvoje. A potom se vdát, plodit děti a zašívat ponožky jako správná ženuška, ne?“
Vilda jen kulí voči.
„Klídek ségra. Co tě kouslo?“
„Nic,“ prskne.
„Nemáš krámy?“ pátrá Vilda.
„Tý...“
Místnost přeletí nejdřív polštář a pak Tilda. V následné rvačce je původní neshoda zapomenuta. Prozatím. Přinejmenším do příštího odpoledne.

Včera na mě mrk
rozložitý smrk.
Zdrhám o zlomkrk.
V tomhle lese straší!

Pod strání jsem potkala,
na mou duši, hejkala,
málem jsem se po...močila
Nesmějte se braši!

U jezera vodní víly
nemile mě překvapily,
vodníka tam přivábily,
když jsem se šla večer mýt.

Za stanem už od klekání
prochází se bílá paní,
ruší moje klidné spaní,
nepřeje mi chvíli klid.

Trpaslíci, potvory,
hloubí v cestách otvory,
že i moje pohory
snadno se v nich ztratí.

Prchám cesta necesta
z lesů zpátky do města
a už nikdy víc,
nevrátím se do přírody,
nezmatou mě její svody,
nevábí mě nic.

--- verze 2 ---

Včera na mě mrk
rozložitý smrk.
Zdrhám o zlomkrk.
Určitě tu straší!

Ráno jsem potkala,
pod strání hejkala.
Jak já jsem prchala!
Nesmějte se braši!

U vody mě překvapily
škodolibé vodní víly,
vodníka tam přivábily,
když jsem se šla mýt.

Bílá paní
nemá stání,
vzdycháním mi trhá spaní,
nepřeje mi klid.

Trpaslíci, potvory,
vyhloubili otvory,
v kterých moje pohory
snadno se ztratí.

Strašidla se spikla asi
bodláků mám plné vlasy
už mě třikrát svedly z trasy
šišky na mě klátí

Prchám cesta necesta
bystře zpátky do města
nikdy už víc,
nezavítám do přírody,
marné všechny její svody,
nevábí mě nic!

„...a duch toho bandity tu prý straší dodnes,“ dokončí Vilda tajemně.
„Bomba,“ vydechne zrzka vedle něj a nenápadně se přisune blíž. Vilda se spokojeně usměje.
„Hapčá!“
„To křoví kýchlo!“
Tentokrát se nepřisune, ale doslova se na Vildu pověsí. „Pojď odsud,“ žadoní.
Vilda přes její rameno udělá na křoví ošklivý obličej.
„Dobrý nápad,“ souhlasí a odvádí kamarádku pryč
Křoví za nimi párkrát popotáhne a pak vydá štíhlou vlčí postavu.
Zatracená oměj, letí Tildě hlavou, zatímco mrkáním vyhání slzy z očí. Zase jí poteče z nosu až do večera. Ale vyplatilo se. Alespoň už ví, proč brášku najednou tak zajímají místní pověsti.

Děsivou zprávu dnes v novinách píší,
povstaly tisíce z temným svých skrýší.
Vznesly se k nebesům jak černý mrak,
marné je doufat, že šálí nás zrak.

Prázdná je útěcha, že tak zle není,
marně se utápět v bláhovém snění.
Pravda je krutá, k čemu si lhát?
Sotva se vzbudili, už mají hlad.

V lačnících hejnech chtivě teď krouží,
ukojit žádost svou, jen po tom touží.
O pestré květy nemají zájem,
po jiné chuti pátrají krajem

Marně se třeseš, schoulený v skrytu
moc dobře vědí, že někde jsi tu
Marně se halíš v ochranný šat
tvoji krev budou za chvilku sát.

„Podáš mi prosím džus, babi?“
„Ráda bych, zlato, ale děda ho celý vysosal.“
„Tak pozor! Nemohl jsem nic vysosat, neboť nemám sosáček," ohradí se děda.
„Sosáčky mají motýli,“ uplatní biologických poznatek Tilda.
„To je fuk, každopádně džus došel.“
„Jak došel? To bych nepil, jestli to chodí.“
„To byl idiom.“
„Kdo je idiot?“ zbystří na okamžik Vilda, který se dosud toulal v krajích vlastní fantazie a hovor příliš nevnímal.
„Nejspíš já. Že čekám v téhle rodině normální reakci na normální prosbu,“ zakoulí očima Rebeka a vyrazí si natočit sklenici vody.
„Sosáčkama sosáme,“ pobrukuje si Vilda nepřítomně a vlastně ani neví proč.