Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Divoké kdákání. Starý Hamáček vyběhne jak střelený, ale zase pozdě. Slípky splašeně pobíhají po dvorku, nicméně po narušiteli ani památky. Šedobílé šmouhy mizící v nedalekém remízku si nevšimne.
„Že tě to baví,“ bručí Vilda.
„Zaslouží si to.“ Tilda si nevzrušeně vyklepává z vlasů peříčka.
„Slepice?“
„Hamáček. Nemá žalovat, že mu chodíme na třešně.“
„Zaděláváš si na průser,“ prorokuje Vilda temně, ale se sestrou to nehne.
„Zachovej paniku. Maximálně zahlídne vlka, no a? Podej mi tričko.“
Vilda s povzdechem vyhoví, v obou požadavcích. Jestli Hamáček začne šířit, že mu slípky prohání vlk, máma je přetrhne vejpůl. Jenže s Tildou není řeč.
Další
Vilda a Tilda nám trošku povyrostli. O víc než ten rok, co jsme je neviděli :D. Ale jinak přiznávám, že letos nevím, jak to dám. Člověk by něřekl, jak částečný home office a tři děti na distančním vyučování člověka vyšťaví. Ne, že by se nenašel čas na sto slov, i když občas i to je těžké, ale nápady nejsou :(.
Objeví se ve dveřích, ve tváři výraz hlubokého smutku.
„Je mi to líto,“ pronese tiše a položí na zem proutěný koš. Není plný, ale ani prázdný a přes okraj skoro laškovně vyčuhuje růžek látky. Pohledy přítomných jsou k tomu kousku tkaniny přitahovány téměř magicky.
„Co je na tom těžkého?“ podiví se starší žena. „Vždyť to neděláš poprvé, ne?“
„Já vím,“ přisvědčí dívka omluvně. „Normálně bych byla dávno hotová, ale tentokrát...“
Očima zalétne k oknu, za nímž vítr rve zažloutlé listí ze stromů.
„Snažila jsem se, ale vidíte sami. Co nepřidělám uletí. A mě došly kolíčky. Ven to prádlo prostě nepověsím.“
Nesoutěžní
Bez nároku na bod (beztak je to na drabble moc dlouhé, i když dada to nepochybně je)
Tak ještě jednou, tentokrát se všemi tématy, která byla vypsána. A s díkem organizátorům, za zorganizování a opečovávání letošního DMD.
Všechno je jinak, déšť do spánku mi zpívá, příjemné dny skončily zapomnění. Desátá hodina odbyla na věži rozbořené a lampa ještě svítila skrz okno zabedněné Můj nejlepší přítel zrcadlo, teď šeptá slůvka lživá,
že sny se v realitu samy promění.
Svedeme neúspěchy na kolektivní vinu,
a v lahvi utopíme, morální kocovinu. Falešnou identitou, se můžem prokázat,
máme-li naostro světu svůj názor podat Některá témata by se měla zakázat,
či aspoň cenzurovat. Pelyněk v poháru sklepmistr s blínem míchá
a periferní bicáček, schoulený v koutku vzdychá: Řekni vlkům, že jsem doma.
Nikdo však neodpoví.
Páv, aligátor, vlk, opice, užovka a kormorán
stojí ve špicích hvězdy davidovi Pavouk co báje splétá, vzdušné zámky slibů nesmělých Budeme pořád spolu, až do skonání světa,
nebo se rozejdeme v neděli. Vítr ve vlasech a slzy v očích
s námi či bez nás, svět se dál točí. Nejzářivější hvězda usíná k ránu v mých dlaních.
Kdo ví, kam její svit zmizel?
Uprostřed mléčné dráhy, komety zvoní hrany.
Po stěnách plazí se svízel.
Okno chrámu na tisíc kusů se tříští Únava materiálu nebo strach z věcí příštích? Přísně tajné spisy, skrývají pravdu po staletí
a nad našimi hlavami milenia letí.
Spása prý je k mání,
kdo z vás taky shání? Nehlaste se všichni, beztak pro nás není.
každý z nás nese stopu hříchu, který se neodpouští.
Stojíme osamoceni v davu. Tisíce v osamění.
Pravda, to vzácné koření, zmizelo v písku pouští.
Jen jednou za sto let, vykvete v nicotě květ,
Ten, který pouze snílek vidí kvést.
Kdo najde jej, pravdu pozná a bude spasen
Ostatní slepí zůstanou, dál spoutáni časem
uvnitř navždy mrtvých měst.
V očích dcer zmatek matek plane.
Strach, jeden na všechny, žitím nás provází.
Kdo ví, co po smrti se s námi stane?
Jen Smrt smí vidět duši, která odchází.
Sudičky mezi šesti očima předou náš osud . Člověk je zvíře, které nechce odejít. okouzlující idiot. Div, že nevymřel dosud.
Záhada vesmíru, co věří, že právo má žít. Rozděl a panuj, praví matka a žebrákovi pět dětí nadělí chechtáky světem hýbou, krčí stařena rameny
a panna za motýlem hledí, hrou křídel uchvácena
náhodu tiše vplétá potají do vřetena.
Budík. Vstávat. Vstávat říkám. Svačinu. Svačinu říkám. Nazdar. Odpo u busu. Nazdar. Zdravá procházka? Vytrvalý déšť. V práci bosa. Zmoklas? Ne, jsem hobit. Lehký oběd? Salátu ja pro stádo. Hlava v klávesnici? Jej, slibovalas tisk. Kde je mail. Nikde. Kam jsi to poslala? jako vždycky. Sakra. Tady je. Vytištěno. Čas vyrazit. Boty suché? Venku prší. Pořád. Pár stanic busem? Zácpa. Konečně. Zvonek u dveří. Mluvítko. My bysme rádi výsledky. Kchrr. Chrr chřst. Cože? Výsledky! Nevolali jsme předem. Pokyny v mailu? Omlouvám se. Velice laskav. Vyšlo to. Hurá. Domů do tepla. Nedovřený mražák? Odmrazit. Potopa. Konečně klid. Co žes zase ztratil?
Nevím jak vám, ale mě moje dny někdy připadají dokonale Dada :D
Trošku zoufalství, ale když mě u rozděl a panuj napadají hlavně věci okolo programování. Asi proto, že tam jedině mi tahle metoda opravdu funguje. A programátora si na poslední den do fandomu fakt připisovat nebudu :D.
„Tak jsem zpátky ze školení progresivního managementu a teď to tu bude lítat,“ hlásí Líba už od dveří halasně. „Začneme s rozděl a panuj. Čeká nás besídka pro předškoláčky, tak si pěkně rozdělíme úkoly ohledně výzdoby a organizace.“
„Nevadí, že jsme už výzdobu nachystaly, cos tu nebyla?“ ozve se Jana. „A šerpy nám slíbila ušít maminka od Vendulky.“
„Jo a pan Bouzek slíbil půjčit skákací hrad a občerstvení už mají v kuchyni vymyšlené,“ přidá se Rebeka.
„Sakra, ženské,“ ušklíbne se Líba. „Musíte být tak výkonné? Jak si pak mám připadat jako progresivní manager. Tak co kdybyste mi alespoň udělaly kafe?“
S kamarádkou v cukrárně. Co tak přijde na přetřes? Rodina? Práce?
„Pořád dumám, kde se vlastně vzali dlaci,“ nahodí Lenka mezi dvěma sousty obřího větrníku. Rebeka jen protočí oči.
„Uznej, tvor co dovede měnit podoby,“ nedá se černovláska. „Není to jako záhada?“ Rozhodně. Rebeka opatrně zkontroluje zbylé osazenstvo cukrárny. Nikdo jim nevěnuje pozornost, ale i tak.
„Záhada je, jak se můžeš takhle cpát a pořád vážit čtyřicet kilo i s postelí,“ opáčí.
„Vyběhám to, když hledám pitomce, co lezou kam nemají,“ mávne rukou Lenka. K Rebečině úlevě ale nechá záhady vesmíru plavat a začne líčit jakousi příhodu ze života záchranáře.
„Potřebuju dneska vyrazit dřív, nevadí?“ ozve se Jana během úklidu herničky. „Honzův divadelní spolek má dneska premiéru nové hry.“
„Jasně. Co hrají?“
„Teď mi to vypadlo. Počkej, mrknu se, mám to v messengeru.“ Vyloví mobil a s tichým mumláním listuje zprávami. „Idiot,“ zvolá najednou, až sebou Rebeka trhne.
„Honza? Proč? Mě přišel milý.“
„Honza není milý. Honza je okouzlující, pozorný a vůbec super. To představení je Idiot.“ objasňuje Jana. „Nějaké avantgardní zpracování prý.“
„Tak to jo,“ uklidní se Rebeka. „Tak si užij avantgardního Idiota s okouzlujícím Honzou. Nebo to bylo naopak?“ zamyslí se na oko a bystře uhne letícímu plyšákovi.
„Tak máme kočku. Teda kocoura.“ Ohlásila Zdena, místo pozdravu, kolegyním.
„Jak to? Netvrdila jsi náhodou, že ti žádné zvíře do domu nesmí?“ podivila se Rebeka.
„Tvrdila. Nejspíš se mu to nedoneslo. Nakráčel k nám předevčírem a odmítá se hnout. Oběhla jsem celou čtvrť, ale nikomu nechybí a já nemám tu sílu,vyhodit ho ven. A tomu zrzavýmu drzounovi to zjevně došlo. Ze začátku se choval alespoň trochu pokorně, ale včerejšek strávil navzdory všem mým snahám rozvalený na gauči. Zdvihl se jen kvůli žrádlu.“
„To mluvíš o mém manželovi?“ ozvala se k všeobecnému pobavení Helena. „Protože ten popis by seděl dokonale.“
„Co se týče prospěchu, nemůžu si stěžovat, ale je tu problém s Tildinou výbušností. Hlavně s jejími sklony, řešit spory rvačkou.“
„Já za to nemůžu,“ brání se Tilda. „Nemají si začínat.“
„Začínat?“
„Pořád se navážejí do Péti.“
„Třeba posledně to ale nemohlo být tím,“ namítne paní učitelka. „Vždyť tu Petra ani nebyla.“
„To byli hnusní na Vildu.“
„Vilda se dovede bránit sám,“ krotí dceru Rebeka, ale Tildin výraz jasně říká, že nehodlá čekat, až se její flegmatický bratr rozhoupe.
„Ale Matyldo,“ ozve se paní učitelka. „Holčičky se přece nemůžou prát.“
Tilda k ní zdvihne pohled. „Proč ne?“ zeptá se překvapeně.
Kdyby náhodou téma nebylo jasné, některé školy nazývají tyhle konzultace Mezi šesti očima, protože se obvykle předpokládá přítomnost učitele, žáka a jednoho z rodičů.
„Ty vypadáš. Cos prováděl? Zápasil v bahně?“
Vilda si rozpačitě pročísne rozcuchané vlasy a pokusí se oprášit bahno z natržených kalhot, ale jen ho rozmaže.
„Tak trochu,“ přizná. „Kluci se mi smáli, že se neumím sám bránit, když se vždycky pere Tilda. Tak jsem jim řek, že je klidně zbouchám všechny najednou.“
Rebeka těžce povzdechne. Vildova klidná povaha byla vždycky vedle výbušné Tildy balzám na nervy. No, jak se zdá, i jeho schopnost mávnout nad provokacemi okolí rukou má své meze.
„Tak to sundej,“ zavelí a pak jí zvědavost nedá. „Jak to dopadlo?“
„Nakonec zdrhli, srabi,“ zubí se Vilda hrdě.
Všechno natrénováno, všechno připraveno. Rodiče se scházejí. Děti občas nakouknou, jestli dorazili už i ti jejich, ale jinak jsou v klidu.
„Milé maminky, vítám vás na představení, které pro vás děti přichystaly ...“
„Pančelko, já musím čůrat.“ Rebeka jen mrkne na kolegyni a žene nervozní dítko na záchod. Stihli to. Projev skončil, děti nastupují, zatančí, zazpívají a přichází čas sólové recitace. První nastoupí Ivča. Hrdě se nadechne a: „Já zapomněla slova,“ pípne.
„Moje milá maminko,“ napovídá učitelka, když její snahu přehluší nějaký rozverný tatínek.
„Dřív bejval březen, teď máme svátek matek, máme v tom zmatek, hlavně že je večírek,“ zanotuje hlasitě.
Nebije mě, ale mě prostě nic jiného nenapadlo. Asi že jsem dneska učebnicová ukázka zmatené matky. :D
„Budu muset jít.“ oznámí, pohled upřený z okna. Ne, že by to potřeboval. Přesně ví, kolik měsíce ubylo. Cítí to v krvi.
„Občas je to k zlosti, víš. Vidíme se sotva pár dní v měsíci.“
„Vím. Nebude mi vadit, když si najdeš někoho jiného.“
„Bude.“
„Bude mi to líto. Ale pochopím to. Potřebuješ někoho kdo tu bude, kdykoliv budeš potřebovat. A děti taky potřebují tátu pořád ne jen občas na návštěvě.“
„Mluvíš nesmysly, my chceme tebe. Prostě se vrať co nejdřív a mezitím na sebe dávej pozor.“
„Vy taky.“ Polibek na rozloučenou a klapnutí dveří. Osamělou slzu spolknou každodenní starosti.
Příjemné nedělní odpoledne u kávy a zákusku. Dokonce i děti jsou překvapivě hodné. Leží na zemi nad listem papíru, hlavy u sebe a cosi soustředěně kreslí.
„Sem dáme prosklenou halu,” ozve se Tilda a tužkou naznačí místo.
„Jasně. A vyhlídkovou věž s vodopádem,“ přizvukuje Vilda a hned zmiňované zakresluje.
„Podmořskou kopuli,“ přisadí si Tilda.
„Tajnou chodbu na pláž.“
„Snílci,“ usmívá se babička. „Co plánují? Víkendovou haciendu u moře?“
„Ale ne,“ pokrčí rameny Rebek. „Mají k narozeninám slíbený tablet s Minecraftem, tak vymýšlejí, co postaví. Dneska se ještě krotí. Včera naplánovali vodní příkop s krokodýly, lávová jezírka a pasti na monstra.“
Nesla se ulicí a lidé se za ní otáčeli jak uhranutí.
Pán všech pekel jednou za sto let se na svět rozvzteklí
Muži zapomínali kam jdou, ženy bledly závistí.
a proto anděl vzlét, a proto anděl vzlét z předpeklí.
Nádherná jak plamen, ničivá jak lesní požár.
Ďábel sám stvořil tě z požárů.
Za jejími zády propukaly divoké hádky. Mnoho otců od rodin opustilo toho dne teplo rodinného krbu, následujíc volání, kterému nerozuměli, ale kterému nešlo odolat.
ďábel sám, strůjce všech nesvárů.
A ona kráčela dál, bez zastavení, bez ohlédnutí. Nádherné prokletí. Pomsta pekel.
Jezebel, já tě znám!
Když jsem viděla zadání dnešního tématu, byla tahle písnička první co mě napadlo. A protože mi od té chvíle straší v hlavě, prostě jsem na ní musela napsat drabble, jinak bych asi dneska neusla :D
Verše nejsou použity ve stejném pořadí, jak jdou v písni, jsou volně vybrané tak, aby se mi hodily do textu.
„To byl nápad, vdát se za historika. Že republika slaví stovku omílá pořád, ale že máme patnáct let od svatby zjevně zapomněl,“ Jarmila vztekle nakopne zcela nevinný kámen.
„Možná jenom čeká na kulatější výročí,“ šklebí se Lenka. „Uvidíš za pětaosmdesát let. To budou oslavy.“ Jarmila se ji pokusí zavraždit pohledem a zbytek dne s ní není řeč. Zato druhý den dorazí rozzářená jak sluníčko.
„Nezapomněl,“ hlásí už od dveří. „Donesl mi kytku a dneska jdeme na večeři.“
„No vidíš,“ zubí se Lenka a tiše doufá, že SMS - koukej Jíře popřát k výročí, nebo se ožeň s historií – Pepan pečlivě vymazal.
„Promiňte. Omlouvám se. Promiňte. S dovolením. Promiňte.“ Posunula se sotva o dva metry a vykoledovala si při tom celou spoustu nevrlých pohledů, naznačujících, že by si měla přestat vymýšlet a jít s davem jako každý. Ale ona se nevzdá. „S dovolením. Ty si taky trhni. S dovolením.“ Konečně se prodrala do míst, kde se dalo pohybovat i bez beranidla.
„Hele, teta. Jaký byl stromeček?“
„Pichlavý,“ zavrčela.
„Ty jsi koukám taky nějaká pichlavá. Na mě se nemrač, tys trvala na tom, že musíš vidět stromeček na Staromáku. V neděli odpoledne. Tumáš, dej si teplou medovinu, ať se z té hrůzy vzpamatuješ.“
„Vildo, pojď si zahrát člobrdo.“ Nic, ticho, jako by ji vůbec neslyšel. Tilda rozpačitě přešlapuje ve dveřích.
„Nebo bysme mohli dát tu tvou střílečku,“ nabízí. Tuhle konzolovku bytostně nesnáší, ale Vilda ji hraje pekelně rád. Zvlášť když má parťáka. Tentokrát ale osvědčené lákadlo nezabere. Vilda ji dál ignoruje, nos zabořený do knihy. Znovu přešlápne a pak to zkusí jinak.
„Mám ještě celou čokošku, nedáš si?“ Vilda jen trhne rameny. Ne, že by neměl chuť na čokoládu, ale jestli si ségra myslí, že si ty sežrané buchty od babičky vyžehlí tak snadno, ukrutně se plete. Taková věc se jen tak neodpouští.
Z podřimování na verandě ji vyrušilo řinčení skla. Hned vyrazila po zvuku, ale na místě ji uvítalo jen rozbité okno pařeniště a tichá ves. Nicméně nepochybovala, že tuhle pohromu mají na svědomí místní děcka a jejich zaujetí husity. Její přesvědčení utvrdil pohled na vnoučata, která se doloudala až k večeři podezřele tichá. Zahájila výslech, ale setkala se jen s tichem a nevinnými pohledy.
„Přece jim musí být jasné, že jim na ty obličeje neskočím,“ mrmlala, když dvojčata s úlevou zmizela v podkroví.
„Ále, prosimtě,“ mávl rukou manžel. „Buď ráda, že nejsou žalobníčci. Zítra to opravíme a příště si dají bacha.“
Uf. Dneska mi to nějak nemyslí. Doufám, že se do tématu vejdu :D
„Dělej, dochází nám čas.“ Zrzek netrpělivě popohání tmavovlásku, nastavující kód na trezoru.
„Klídek, už to mám.“ Trhne pákou, ale nic se nestane.
„Nezadalas to blbě?“
„Sedm tři pět čtyři dva.“
Zrzek se zamyslí. „Zkus osm. Místo trojky.“ velí. Trezor vydá papír s jedním jediným slovem.
„MULOC?“ mumlá muž, porovnávajíc list s číselným panelem vedle pancéřových dveří, dělících je od svobody.
„Mám nápad!“ Vyhrkne tmavovláska a bleskově naťuká pět čísel. Světlo nade dveřmi zezelená.
„Jak jsi to ...?“
„Kámošky děcka měla podobný kód v časáku,“ zubí se úlevně. Stihli to. Venku je čeká pamětní list pro úspěšné řešitele únikové hry Top secret.
Teda dneska jsem musela hodně zkracovat. Ale snad to dává smysl i tak :D. Kdo by měl zájem, přikládám obrázek panelu a kódu, můžete luštit.
„To jsem blázen, kde může být?“ Už obrátila naruby snad celou skříň, ale malovaná váza po babičce, co vždycky tak fascinovala děti, nikde. Počkat! Děti!
„Vlčata, nevíte náhodou, kde je ta stará váza?“
„Nó, ee,“ Vildu náhle nesmírně zajímá strop. Tilda pro změnu zkoumá vzorek na koberci.
„Nó?“
„Ona se totiž to, rozpadla.“
„Sama od sebe, jo?“
Horlivé přikyvování.
„Asi to byla ta, únava materiálu,“ napadne náhle Vildu spásná myšlenka. Bůh ví, kde to slyšel, ale tváří se při tom tak vážně, že se Rebeka nerozesměje jen s vypětím všech sil. Raději potomky odmávne a jde hledat nějakou příhodnou sklenici.
„Tohle je Sirius, psí hvězda. Nejzářivější hvězda naší oblohy.“ Ale dívka nesleduje hvězdy. Nervózně se rozhlíží, děsí ji každé šustnutí. Za dne vypadal nápad přespat v divočině romanticky. Teď jí přijde děsivý.
„Myslíš, že jsou tu vlci?“ pípne
„Kde by se tu vzali.“
Noc prořízne táhlé zavytí.
„Ááá. Véno, pojď pryč. Třeba do kempu.“
„Teď potmě? Neblbni. Pojď do stanu, tam žádný vlk nepoleze.“ Nakonec se nechá přesvědčit, ale romantika je v tahu. A hvězdami ozářeným lesem kluše šedý stín. Pochechtával by se, ale v téhle podobě to neumí. Tak se jen po vlčím šklebí a občas si pobaveně odfrkne.
NESOUTĚŽNÍ
Bez nároku na bod
Přepadl mě jeden takový šílený nápad a já se neubránila, takže tu je takový malý souhrn doposud vyhlášených DMD témat. Jen tak nesoutěžně, pro srandu králíkům. Beztak to má víc jak sto slov.
Všechno je jinak, déšť do spánku mi zpívá,
když desátá hodina odbila a lampa ještě svítila.
To příjemné dny skončily zapomnění.
Můj nejlepší přítel zrcadlo, teď šeptá slůvka lživá,
že zbytečné je, abych se snažila,
že sny se samy v realitu změní.
Svedeme neúspěchy na kolektivní vinu,
a v lahvi utopíme, morální kocovinu.
Falešnou identitou, se můžem prokázat,
máme-li naostro světu svůj názor podat
Některá témata by se měla zakázat,
či aspoň cenzurovat.
Pelyněk v poháru sklepmistr s blínem míchá
a periferní bicáček, schoulený v koutku vzdychá:
Řekni vlkům, že jsem doma.
Nikdo však neodpoví.
Páv, aligátor, vlk, opice, užovka a kormorán
stojí ve špicích hvězdy davidovi
Pavouk co báje splétá,
vzdušné zámky slibů nesmělých.
Budeme pořád spolu, až do skonání světa,
nebo se rozejdeme v neděli.
Vítr ve vlasech a slzy v očích
s námi či bez nás, svět se dál točí.
Jezdec vyráží na trať, překonává první muldu a řítí se vpřed, vítr ve vlasech …
„Půjč mi skejta.“
Vilda se zamračí.
„Řekni si o vlastní. Třeba k narozkám“
„Ty jsou za dlouho. Jestli mi ho nepůjčíš, řeknu mámě, že jezdíš bez helmy,“ vytáhne Tilda trumf. Vilda si pohrdlivě odfrkne, ale raději neriskuje.
„Co tak najednou?“ zajímá se, pozorujíc sestru, jak se pokouší rozjet prkno, aniž by sebou plácla na zem.
„To Tobias. Že prej holky na skejt nemají buňky.“ Vilda povzdechne. Něco takového Tilda jen tak nepřejde. Teď nepřestane, dokud nebude přinejmenším mistryně světa.
„Máš blbě rovnováhu,“ utrousí. „Víc se nakloň.“
„Tak se pochlub.“
Je odpolední klid. Školčata spí a učitelky obklopily mladou kolegyni, vytahující fotku své známosti.
„Hmm, fešák.“
„Žejo? A píše mi básničky. Že budeme pořád spolu a tak.“
„To ten můj tvrdil taky. Teď je spíš pořád v hospodě,“ ušklíbne se starší kolegyně.
„Někdy je to lepší,“ kontruje druhá. „Ten můj nevyleze z domu a už mi jde na nervy.“
„Chce to rovnováhu,“ míní třetí. „Koukněte na Rebeku. Ten její dorazí na pár dnů a pořád jsou jak hrdličky.“
„Nekažte Janě iluze,“ směje se Rebeka. Ale Jana je stejně nevnímá. Nepřítomně kouká z okna a zamilovaně si brouká.
"Tildo! Tildo! "
Dívenka se pod školní brašnou skoro ztrácí, ale poskakuje jak míček na gumičce.
"To je Péťa," vyhrkne Tilda a zmizí.
"Vy jste maminka Tildy?" Drobná žena svou dceru podobou nezapře.
"Já jsem Válková. Od Petrušky," představuje se. "Máte skvělou dceru. Díky ní se Petruška přestala bát školy."
Zadívá se na rej před budovou.
"Plánovali jsme s mužem spoustu dětí," povzdechne. "Jsme zvyklí na velkou rodinu. Vzdušné zámky, bohužel. Tak tak jsem donosila Petrušku. Jsme rádi, že máme alespoň ji, ale občas je doma smutno."
"Někdy vám půjčím svoje vlčata. Ještě budete ráda za klid," usměje se Rebeka přátelsky.
„Já nechci domů.“ Dostat syna z návštěvy je vždycky náročné. Dnešek není výjimkou. „Hele co mě Alex naučil.“ předvádí Vilda cosi, co vypadá, že dostal křeč. „A jmenoval mě čestným pavoukem.“
„Čestným čím?“ zdvihne pohled k jmenovanému. Alex má ve svých čtrnácti skoro dva metry. Samá ruka, samá noha. Na něj se titul pavouka hodí.
„Máme takovou skupinu,“ vysvětluje rozpačitě a odkudsi vyloví neumělý letáček. Pohybový A VOkální Umělecký Klub PAVOUK stojí tam.
„Manžel vlk, dcera nejspíš vlkodlak a syn PAVOUK.“ Mumlá si cestou domů.
„Proč nemám staršího bráchu?“ ozve se za ní Vilda.
Rebeka protočí oči. Ještě toho trochu.
Doufám, že mi tenhle pavouk projde. I když to UK není čistý začátek slova. :D
„Tak jsem tu.“ Do bytu vtrhne černovlasé tornádo, maskované za drobnou třicátnici. „Kde máš smečku.“
„Jsou v postelích, doufám. Moc je nerozpadádi, nebo neusnou.“
„Bez obav, Karkulko. Vyřiď vlkovi mé pozdravy a užijte si večer.“
„Já tě slyším,“ z obýváku se vynoří vysoký blonďák. „Přiznej se, že to divadlo byl tvůj nápad,“ obviní příchozí.
„Někdo musí dohlédnout na tvou kulturní vzdělanost. Neboj, Dobytí severního pólu se ti bude líbit,“ zašklebí se na něj Lenka a zmizí v dětském pokoji. Po chvíli se odtud nese hlasitá deklamace.
„Nevyjte zvlčilá vlčata. Vyplašíte vydry. Zvlčilá vlčata vyla. Vaú, vaú. Vydry vyplašeně vyběhly ven.“
„Rebeko, zlatíčko, potřebuju pomoc,“ Lenka na deku doslova dopadne. „Pověsil se na mě místní bicáček a nemůžu se ho zbavit.“
„To víš, tady na periferii jsi nevídaná hvězda,“ pokrčí Rebeka pobaveně rameny. „Jak ti můžu pomoct? Mám ho vyděsit svýma poporodníma striema?“
„Jako bys nějaký měla. Mám lepší nápad," dodá a kývne k brouzdališti. „Můžu si půjčit?” zeptá se poťouchle. Za pár minut se vrací v doprovodu obou dětí. Dvojčata se spokojeně cpou zmrzkou a Lenka se pochechtává.
„Jak zjistil, že mu místo nezávazné zábavy hrozí přízeň svobodné, sňatku chtivé matky, zmizel, ani se nerozloučil. Hádám, že pořád ještě zrychluje.“
Nevěřte, že děti spí, jen proto, že je v pokojíčku ticho.
„Táta! Táta! Co to máš?“
„To je pro maminku. Vy dva šup do postýlek. Takových hodin.“
Rozdá pusy a děti poslušně odběhnou. Žena vrtí hlavou.
„Já se můžu přethnout a tobě stačí pomalu jedno slovo. Víno?“ podiví se.
„Výběr sklepmistra. K výročí. Máme vývrtku?“
„Otevřu to. Výročí?“
„Seznámení. Lenka mi připomněla,“ přizná pokorně zásah věrné kamarádky. „Já bych tedy slavil jinak ...“
„Divochu,“ směje se, ale odlákat se nechá. Otevřená láhev osamí. Na chvíli. Když se rodiče vrátí, nestačí se divit.
„Máme děti notoriky,“ povzdychne si žena.
„M-my ch-chtěli jen o-ochutnat,“ hájí se Vilda. Tilda jen tiše bledne. Noc bude veselá.
Tak, doufám, že to na splnění téma stačí :)
Nachlazení se mě drží jak klíště, takže pořádně nezvládám ani číst ani komentovat. Tímto se hluboce omlouvám a slibuji, že to napravím, až zas budu při vědomí :D.
Přepadla mě parádní viróza, takže jsem ráda, že jsem něco spleskla. Doufám, že se do tématu vejdu.
Kdo by nevěděl, absint je jiný název pro pelyněk pravý, který mimochodem tvoří jednu ze základních složek stejně nazvaného alkoholu. Toho pravého, nikoliv všelijakých náhražek :D.
Z ohniště vyšlehne plamínek.
„Volové, je zákaz rozdělávání ohňů.“
„Nepruď a pij.“ Kolem ohně koluje láhev s olivově zbarvenou tekutinou. Počínající zábavu přeruší vrčení. Na mýtinu vystoupí vlk. Obrovský. Stateční zálesáci neváhají, prchají překvapivě hbitě.
„Volové stůjte! Tonda tam zůstal!“ Strašlivý predátor je nepronásleduje, ale Tonda chybí. Les je tichý. Začnou si připadat hloupě. Pomaličku se vracejí. U uhašeného ohniště sedí Tonda a brnká na kytaru.
„To byste nevěřili,“ hlásí vyjeveným kamarádům. „Normálně mě donutil uhasit ohneň a pak vodkráčel.“ Fero zdvihne odhozenou lahvev a podezíravě ji prohliží.
„Pravej Absint,“ mumlá. „Samý bylinky. Z toho přece nikdo halušky mít nemůže.“
Byli jsme na Svatém kopečku. To je rozhledna v Olomoucké zoo. Moc se mi tam líbilo. Mamce ne. Nechtěla jít ani k zábradlí. Ptal jsem se, jestli se bojí výšek. Říkala, že ne. Spíš hloubek. Pak jsme procházeli zoo. Tilda se ztratila. Byla u vlků. Tilda má vlky ráda. Kvůli tátovi. Byl to moc prima výlet.
Učitelka odložila papír, tohle bylo na prvňáčka opravdu dobré. Zaujala ji ale hlavně zmínka o otci. Nikdy pana Kučeru neviděla, i když na přihlášce do školy podepsaný byl. Někdy se bude muset zkusit zeptat, co dělá. Zapsala si známku a sáhla po další práci.
Pečlivě se drží co nejdál od okraje plošiny a zhluboka dýchá. Paní učitelka to jistě myslela dobře, ale téma Naše rozhledny pro ročníkový projekt jí byl čert dlužen. Stejně jako Svatý kopeček, který si vybral Vilda. Navíc naděje, že budou děti víc zajímat zvířata než nějaká dřevěná věž, selhala. Stejně jako ta, že po ní podědily alespoň slabou akrofobii. Ani náznakem. Beze strachu pobíhají okolo zábradlí, nadšeni skvělým výhledem.
„Mamí, pojď se podívat, mamí.“
S křečovitým úsměvem se posune o krůček blíž k zábradlí. A to ještě musíme na Tildin Boubín, bleskne jí hlavou. Některá témata by se měla zakázat.
Není o DMD tématech ale školní projekty se taky zpracovávají písemně. A v první třídě málokdy dají přes sto slov :D.
Vánoční představení pro rodiče se blíží.
„Příští týden hrajeme naostro. Připomeňte to rodičům, ať se přijdou podívat,“ upozorňuje paní učitelka. Děti poslušně kývají. Na obědě se pak rozvine zajímavá debata.
„Ségra říkala, že naostro znamená bez kalhotek,“ ozve Linda.
„Já bez kalhotek hrát nebudu,“ brání se Tom.
„Ty nosíš slipy,“ uklidní ho Hela.
„Proč bysme měli hrát bez kalhotek?“ nechápe Jana. Než někdo stačí odpovědět, přeruší jejich diskusi dozor.
„Mami, příští týden hrajeme bez kalhotek,“ hlásí doma Tilda.
„Cože?“ nechápe matka.
„No paní učitelka říkala, že budeme hrát naostro,“ vysvětluje holčička bezelstně a naprosto nechápe, proč se maminka tak směje.
Tentokrát trochu vážněji. S dětmi jsou občas problémy, to ví každý, kdo nějaké má. A když jsou ty děti po tatínkovi, který se může stavit jen pár dnů okolo úplňku, nabírají ty problémy úplně jiné rozměry.
Měsíc září jak rybí oko. Na úplněk se vždycky těšila. Dneska neví.
„Stalo se něco?“ jeden ze stínů se promění ve světlovlasého muže.
„Tilda se poprala. Zase. Našla si kamarádku. Takovou tichou, nesmělou dívenku. Spolužáci jí často zlobí a znáš Tildu."
„Chrabrá ochránkyně slabších, já vím.“
„Jenže tentokrát ho poškrábala.”
„Děti ...“
„Nehty má úplně nakrátko.“
„Myslíš, že ...?"
„Bude úplněk. Tilda je hodně po tobě. Co když ...“
„Promluvím s ní,“ slíbí. „Poradím jí, ať ho příště kopne do kou... lena,“ doplní se smíchem. „Neboj, je ještě malá. Do puberty času dost,“ dodá konejšivě.
„Doufejme,“ vzdychne žena. „Pojď dovnitř, je mi chladno.“
„Hej, nech to.“
„Já chci taky mlíko.“
„Teď ho mám já.“
„Pitomečku.“
„Kozo hloupá.“
Křach.
„Jejda!“
„Co se tu děje?“ Vcelku zbytečná otázka, vzhledem ke střepům misky, rozhozeným mezi zbytky sladkých křupinek s mlékem.
„Za to může Vilda.“
„Nene. Tys to shodila.“
„Chtěla jsem mlíko.“
„Já ho měl první.“
„A dost!“ Hádka překvapeně ztichne. „Nechci slyšet žádné další dohady. Koukejte to uklidit. A na sladké zapomeňte! Oba! Dejte si chleba.“
„S nutelou?“ sonduje Vilda.
„S máslem.“ zazní nekompromisně. Tilda tiše pofňukává.
„Nebul,“ zabručí Vilda a skloní se k spoušti na podlaze. „Mám ještě schovanou sušenku. Můžeme si ji potom rozdělit.“
Tilda se nakrucuje před zrcadlem. Kontroluje že všechno sedí jak má. Dneska jde poprvé do školy, musí přece vypadat perfektně.
Vilda kroutí očima. I on jde dnes poprvé do školy. Ačkoliv sestru přerostl skoro o hlavu a chlubí se, že je starší, jsou dvojčata a starší je sotva o pár minut. Nějaké nakrucování pro něj ale není. Je přece chlap.
„Pojďme, nebo dorazíme pozdě,“ loudí a nervózně přešlapuje u dveří. Ale ani mamka nepospíchá.
„Klid, Vildo, máme spoustu času,“ uklidňuje syna a připevňuje Tildě mašli.
Vilda se zašklebí. Ženské. Pak ale neodolá a přes sestřino rameno nenápadně zkontroluje alespoň účes.
Měkký mech. Vůně čerstvého jehličí. Z houští vyrazí ušák a zmizí mezi stromy.
„Tilda se neumí plížit,“ směje se střapatý kluk.
„Vlci se neplíží," durdí se děvče. „Vlci kořist uštvou a strhnou,” vycení na bratra drobné zoubky.
„Ty nejsi žádný vlk. Leda tak štěně."
„Nechte toho,” směje se matka. „Podívejte, jahody.“ Spor je rázem zapomenut. Ani jedno z dětí si nevšimne velkého šedého vlka, skrytého v mlází na kraji mýtiny. Jen matka zdvihne hlavu a jejich pohledy se na okamžik střetnou.
„Mami, chceš taky jahodu?“
Jak se objevil, tak zmizel. Stín mezi stíny. Žena se pousměje. Už brzo bude úplněk.
