Moje články

Enjorlas byl jako Slunce. Zářivý, spalující, nedotknutelný. Apollón se mu neříkalo pro nic za nic. Když přednášel v Musainu, bylo to jako koukat se přímo do slunečních paprsků. Oslepující, ale přesto nádherné. 

Grantaire na něj dnes takhle hleděl, avšak z patřičné dálky. Občas sledoval celé jeho tělo, jindy jak s vášní gestikuluje rukama… Vlastně jeho přednášky málokdy vážně poslouchal.

Teď mu však koukal přímo do tváře. To však musel dělat z ještě větší dálky, protože kdyby se jejich pohledy náhodou střetly, mohl by se spálit. 

Grantairův zrak se upřel na jeho čelo, pak na oči a postupně sklouzl ke rtům. 

„Nevěš hlavu. Můžeme si spolu aspoň zatančit!“ nabídl Mirek.
„Ty taky tančíš?“ vyvalila na něj dívka stojící vedle oči.
„Je to tak. Jsem jeden z nejlepších tanečníků disco,“ řekl a vyvalil oči ještě víc než ona.
„Tak to tu moc nerozbaluj… ať ty nebožáky neztrapníš.“
„Jdeme na to, Kotě!“
Odvrátili od sebe vykulené oči a vyrazili do víru tanečního parketu. Při tanci se pohybovala o dost ladněji než on, ale možná má pořád šanci zapůsobit. Šanci měl, dokud se do davu nevrhnul sám dýdžej Arnoštek. Už po chvíli bylo jasné, že nejlepším tanečníkem disco tu určitě není Mirek, ale on.

Na tu ženskou je smutno pohledět.
Justine Moritzová, chůva z domu Frankensteinů, stojí na padacích dvířkách, kolem krku oprátka… Hrubý provaz... a hrubý čin, který spáchala. Krev malého Williama Frankensteina měla na svých rukou. Měla toho kluka přeci tak ráda, tak co se stalo? Prý u soudu tvrdila, že se jí zatoulal v lese a pak… se objevil nějaký netvor. Ale kdo věří povídačkám zmatených vražedkyň? Popravčí přistoupil k páce, a aniž by se na Justine byť jen podíval, za ni zatáhl. Ještě před tím, než se jí stihnul navždy zadrhnout hlas v krku, naposledy vykřikla:
„Já jsem nevinná! Nevinná!“