Nejdražší Gwendolíno,
nejsem sice tvůj Ježíšek, ale musela jsem. A ty víš proč. Pac a pusu od Kleio.
Když se rozbouřené moře zavřelo nad tělem Arraxe a jeho jezdce, zemřela část srdce královny Rhaenyry. Části dračího těla našli princ Daemon a jeho lidé o tři dny později v zálivu u Bouřlivého konce. Tělo prince Luceryse nikdy nenašli. Dědici Náplavomarky bylo pouhých 13 let.
***

Shrnutí: Co kdyby postavy ze Zaklínače žily v současnosti? Mladý písničkář Jaskier potká jednoho večera policistu Geralta, který se stane velkou inspirací pro jeho tvorbu. A možná něčím víc…
Párování: Jaskier/Geralt, v minulosti Geralt/Yennefer (zmínka)
Přístupnost: Vzhledem k násilí a občasným ostřejším výrazům přibližně od 12 let.
Varování: popis násilí, užívání návykových látek.

Na zadním dvoře lokálu U Pidlovokýho bizona byl takovej smrad, že i mouchy se tomuhle místu obloukem vyhejbaly a jedinej organismus, kterej byl schopnej přežít jedovatou inhalační směs čpavku, hnilobných plynů a kozího trusu, se jmenoval Pete, jehož hlava obsahovala přesně dvě mozkový buňky a ani jedna nebyla čichová.
„Hej Pete!“ zařval z bezpečný vzdálenosti hospodskej. „Až ten chlív vykydáš, potřebuju, abys zajel ke krejčímu.“
„Ja-ja-jasně, pa-pa-pane.“
„A vydrbej se před tím mýdlovou vodou, ať to s krejčím nesekne.“

24.prosince 2000, večer
Sněhové vločky se tiše snášely k zemi. V mezerách mezi stromy probleskovalo zimní nebe plné hvězd.
Klid večerního lesa narušovalo jen křupání sněhu pod nohami. Teplé světlo z Removy hůlky kousek před ním osvětlovalo zapadanou cestu. Sirius se spokojeně usmíval.

Když padla noc, zavedl Bregalad Smíška s Pipinem do svého entího domu. V dálce pořád slyšeli hučení a mručení z entího srazu. Bregalad je usadil, dal jim napít a vyprávěl jim o jeřábech, entech, entkách a enťatech, štěbetání ptáků, skřetech se sekyrami a bolesti stromů. Nakonec jim zazpíval a nechal je propadnout se do říše snění.
Druhý den proseděli u jeho domu, pod zelenou stráňkou. Mraky zhoustly a zešedly, slunce nevyšlo a zvedl se vítr. Ent i hobiti mlčeli.
“Dal bych si koláček.” pronesl najednou Pipin do ticha.
“Cože?” otázal se Smíšek.

Vyprávěj mi tu pohádku.
Jakou pohádku?
Přece tu o medvědici.
Tak dobrá. Říká se, že až bude temnota nejtemnější, až se bude zdát, že naděje zhasla, najde se medvědice zrozená z bouře a měsíčního svitu, s hvězdou ve vlasech. Ta sjednotí všechny kmeny a povede medvědí lid do velké války proti Zlu. A zvítězí.

Milý Owene,
tvoje přání mě vždycky inspirují k obrovské záplavě nápadů, které se pak, občas trochu marně, snažím všechny ukočírovat a nacpat do jednoho textu. Letos ti posílám dárek na pokračování a doufám, že batole dovolí poslat další části co nejdříve.
Část první: Jak to bylo s Pátým patrem

Zrzavá poletucha
(Vánoční SOS nadílka pro Alexku)
Zapadající slunce rozzářilo její vlasy měděnými odlesky. Oběma rukama sevřela násadu koštěte. Připozdívalo se a ona si sotva ušetřila dvacet minut před večeří. Podzimní obloha bledla a chladla, vymetená větrem z vysočiny, ve věžích hradu se už rozsvěcela první okna.
Odrazila se od země a koště opsalo široký oblouk těsně kolem tribun. Níž, než by si bývala přála, její koště totiž nebylo nic moc. Vůbec to nebylo závodní koště, nejspíš i leckterý druhák měl lepší než ona.