Bajky (literární forma)

"Tatí, povídej nám o strýčkovi!"
"Už zase?."
"Prosím prosím!"
Veverčák si načechral ocas, aby si mláďata mohla lépe opřít hlavičky, a spustil:
"Váš strýček sloužil u pana Barbicana. Měl dost oříšků a prostorný výběh, ale jednoho dne jej pan Barbicane vytáhl z klece a vložil do vypolstrované dělové koule o průměru 32 palců. Kouli vystřelil z děla o délce hlavně, která byla dvacetinásobkem průměru koule. Vznesla se do výšky tisíc stop a spadla do zálivu."
"Strýček byl hrdina!"
"Ale proč ho pan Barbicane nazval mučedníkem vědy?"
"Protože pan Barbicane zvoral přípravu posádky. Být po mém, ten kocour by psychotesty neprošel!"

Bylo jedno sovátko, to tmoplaché, které nosilo tmoodpuzovací brejličky. Ale tuhle vyprávěnku možná znáte, tak vám o sovátku povím víc.
Kdo má brejličky, je tuze inteligentní a přemýšlivý. Takové bylo i sovátko. Nejvíc přemýšlelo o svých příbuzných.
Že prababička sovice sněžná nosí sníh, to bylo jasné.
Že mamince, sově pálené, to tuze pálí, o tom nebylo pochyb.
A děda výr dělal víry. Nebo výry? Možná obojí.
Ale co strýček sýček?
„Já, mé malé sovátko, přihoukávám smrt,“ řekl strýček sýček důležitě. „Komu zahoukám, musí umřít!“
„A kdo zahouká tobě, strýčku?“ zeptalo se sovátko.
„Nikdo!“ odpověděl sýček vítězně. „A proto nikdy neumřu!“

Celá se nepohodlně ošívala. Pod plášť jí vnikl nějaký ostrý kamínek. Byl sice drobný, spíš větší zrnko písku, ale při každém pohybu odíral její jemné tělo, škrábal, dřel, ba přímo ji drásal. Zkrátka dráždil jí, popuzoval, rozčiloval a jitřil. Ať dělala, co dělala, nedokázala se ho zbavit a mlčky musela snášet všechnu tu nepříjemnost. Časem se ale zjistila, že se to cizí tělísko jaksi zaoblilo. Ve schránce se jí zakulatila perla.
Jestliže tě tvůj přítel znova a znova dráždí protivnou maličkostí, je obtížné mlčky to snášet. Ale když se ti podaří třecí plochy ohladit, získáš něco ještě cennějšího než perla.

Veverka si nechala upravit a obarvit ocas, depilovat všechny chlupy na obličeji, provést liposukci, plastiku tlapek a manikúru drápků. Přesto nikde nemohla sehnat amanta.
Na radu lišky si podala inzerát do rubriky HLEDAJÍ PARTNERA:
Příjemná Inteligentní Fenomenální Krásná Atraktivní
Lakotná veverka nechtěla platit za tolik slov, proto neustále zkracovala uvedené vlastnosti, až z toho vyšla PIFKA.
„To jako, že má na nás pifku?“ divil se zajíc.
"Ne. To je zkratka," vysvětlil medvěd.
Dlouho ušák mudroval, co to znamená, až to rozluštil.
Podmračená Ignorující Frustrovaná Koktavá Analfabetka
Jeho interpretace se rozkřikla a tak veverka zůstala na ocet.
Zkrátka lakomost se nevyplácí.

Žabka zaskřehotala, chytila mouchu a uhnula mi z cesty. Škoda, stehýnko by bodlo. Takže zase jen vodní tráva.
Čáp zobák nezavře, frajeří před čapicemi, holt mladej pásek. Ježek strašlivě dupe a mlaská ještě hůř. A když na chvilku zmlkne, vrže a skřípe rákosníček.
Snad jen ti pavouci nerámusí, předou si pavučiny úplně potichu.
Do háje, chytil mě! Chlap s jazykem od borůvek, ruce pokousané od mravenců. Koukej mě pustit, ty darebáku! Počkej, až zacvakám, hrůzou zcepeníš! Tluču ocasní ploutvičkou do hlavohrudi a on se jen směje! Ještě že mám ta ostrá klepeta. Cvak!
"Jauvajs! Výborně! Ty mu to plátno nastříháš!"

Ponořili se současně. Bílá pěna je vášnivě objala. Jejich nádherná těla osvětlila matná záře planktónu.
Kličkovala před ním, vzdalovala se a zase na něj oddaně čekala. Zkoušela, zda je trpělivý, zdatný a silný, takový, jakého si vysnila.
On, posedlý láskou, ji následoval. Následoval by ji třeba až na konec světa. Až do hlubiny mořské, až k hladině vodní.
Stůj, lásko, a poznej nečekané hlubiny vášně! Splyň se mnou a buďme jedinou bytostí!
Otočila se a v jejích očích četl souhlas.
Ostré zuby cvakly a přeseknutá ryba se propadla do dvou zubatých tlam. Poté, co vyhověli volání rodu, dostali totiž hlad.

Kdysi zmije potkala zajíce. Vedla úlisné řeči. Chvíli si ji hřál na prsou. Pak se začal bát jejího uštknutí. Když se vyhřívala na sluníčku, svolal ostatní zvířata a řekl: „Všichni znáte zmiji a její jedové zuby. Vymyslíme plán, jak se jí zbavit.“
Myši se proti zmiji bály jen špitnout. Čiperné ještěrky ji navrhovali zavřít do chladné jeskyně. Ptáci z ořešáku přišli s nápadem, jak ji zabít: „Budeme ji klátit jako lidi ořechy.“
Ze všech sil tloukli do stromu. Zmije na kameni opodál se smála. Nejen, že zmiji nezahubili, ale její potomstvo expandovalo až za polární kruh.
Někdy vlastní zkušenost nestačí.

Vůbec nevěděla, kde je. Plazila se přes neznámý palouk a nepoznávala stromy ani okolní terén. Před očima se jí dělaly barevné mžitky a každou chvíli musela zastavovat. Točila se jí hlava a měla pocit, že se motá stále dokola.
Několikrát se jí zdálo, že někoho mezi stromy zahlédla. Než však stačila zavolat o pomoc, přelud zase zmizel. Začala s ní třást zimnice a dostala neuvěřitelnou žízeň.
Znovu se zastavila a těžce oddechovala. V duchu si začala nadávat. Na stará kolena taková začátečnická chyba. Už když byla malé hádě jí vtloukali do hlavy: Jsi zmije, nesmíš se nikdy kousnout do jazyka.

Elephas Maximus vydal vítězné zatroubení, které se neslo nad rýžovými poli. Vzápětí sklonil chobot a vytrhl velký trs rýže. Zamyšleně jej opral, oklepal o hráz a vsunul do úst.
Vesničané nespokojeně zamručeli, ale bez pušky mohli jen bezmocně přihlížet slonímu řádění. Střecha pokrytá loňskou rýžovou slámou se sesunula na zem a Elephas Maximus začal obírat jeden došek za druhým.
Copak nikdo nedokáže zastavit pána džungle?
Druhé vítězné zatroubení se změnilo v hysterický jekot slečinky, které podběhne pod nohama myš. Roztřesený Elephas Maximus balancoval všemi čtyřmi na malé skalce a kolem něj se to hemžilo myšmi, které vyklepal z rýžových došků ...

Obě torby jsou nacpány k prasknutí. Levá je narvaná ječmenem, pravá pšenicí. Já beru všechno. A všem. Amaranth je na pajtlování nejlepší, ve vzrostlém obilí se ztratí dospělý chlap, takže když se mi nepovede žádný stonek rozkývat, nikdo o mě nebude vědět. Nechci si vysloužit plný náboj soli do ... kam by se ten poklasný trefil. Nechápu, co proti mně ten chlap má. Pošlapal jsem snad někdy něco? Dolámal? Ne? Tak co furt řeší, sakra?
Komu se nele a nele a nelení,
ten chodí na zr a na zr a na zrní.
Co má taky jeden furt dělat, když je křeček.