Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Piješ mi krev!“ postěžovala si dlačice a mrkla přes dlouhé řasy na Prince De’Lafoe.
„Vinen,“ odpověděl, ale přes bílou masku, kterou měl stále na tváři, nebylo možné zjistit, jak se tváří, „proto jsem si tě také koupil.“
„Romantiku.“
„Naivko.“
„Kéž by ses uchlastal a shořel!“
„S tebou se mi to bohužel nepodaří.“
„Nesnáším tě.“
„A já ti to věřím.“
„Proč musíš být takový? Proč… tě třeba nezajímá to, co se děje v Evropě?“
„Myslíš válka, genocida, a tak?“
„Ano, plno našich je součástí invaze za osvobozením světa před nacizmem a ty nic. Proč?“
„Protože si za to lidi můžou sami.“
Pod oknem rázovali vojáci. Spousty vojáků, z jejichž zbraní teď kapala krev -- a jinak nikdo. Těžko se tomu divit.
Selia zoufale hleděla na Terika a stále se nechtěla smířit s jeho rozhodnutím. "To se opravdu jenom tak vzdáme? Vždyť to bude konec Akademie!"
Terik jí oplatil smutný pohled. "A jediná naděje pro ty, kteří se teď krčí ve zdech svých domů."
"Naděje na co?" ptala se hořce.
Terik se zahleděl ven. "Pro nás je důležitější svoboda než smrt. Oni to mají naopak. A ani my je nedokážeme ochránit všechny."
Bylo to odporně logické.
Ostatně, nejspíš proto bylo ultimátum formulované takto.
Skromně vyhlížející, oduševnělý muž sedí u stolu s hromadou listů. V jeho mírně unavené tváři se zračí ušlechtilost a vyrovnanost.
A přece stačí málo, jen aby únava po náročném dni nabyla vrchu. Hlava klesá, přichází spánek.
A z temnot mysli se noří celé hejno přízraků, fantómů. Krouží kolem, zbaveni pout, rozestírají křídla nad hlavou nešťastníka. Ponuré myšlenky, obavy, úzkost, zloba, beznaděj a další, nepojmenovatelné, beztvaré, o to děsivější.
Úsvit, náhlé probuzení, přízraky rozežene. Muž je opět jako předtím, vyrovnaný, ač možná v první chvíli trochu otřesený.
Dokud jsou fantómy spoutány jasným rozumem, je vše v pořádku. Běda, když se osvobodí.
Inspirováno dvěma Goyovými obrazy: Portrét Gaspara Melchora de Jovellanos (španělského šlechtice, myslitele a vysokého státního úředníka) a známou kresbou z cyklu Caprichos - Spánek rozumu plodí přízraky, na němž je vypodobněn muž spící s hlavou na stole, obtěžovaný přízraky. Protože muži na obou obrazech zaujímají podobnou polohu a jsou podobně oblečeni, nabízí se tato paralela mezi bdícím a snícím.
Omlouvám se, ale vkládání odkazů mi moc nejde.
Dodatek: Naštěstí za mě práci odvedli jiní, takže odkazy na oba obrazy jsou v komentářích.
Principál zachmuřeně pozoroval, jak na náves vjíždí řada maringotek.
"Koukejte se klidit!"
"Ani nápad! My tu hrajeme každý rok!"
Zástup čumilů vůčihledně vzrostl.
"Do větru!" zadržel satirik napřaženou principálovu pěst, "když už si chcete rozbíjet nosy na veřejnosti, což si nechat zaplatit?"
"Dámy a pánové!" rozhlédl se principál, "zveme vás na mimořádné představení! Trójská válka! Podaří se potomkům Priamovým obhájit město? Plaťte krásné Heleně!"
Principálka začala obcházet s kloboukem a takovým úsměvem, že jí raději něco dal každý.
"Kdo prohraje, potáhne na jinou štaci!" zavrčel principál na konkurenta.
"Dobře, ale vybrané peníze rozdělíme na polovic."
Principál dohodu zpečetil pádnou pěstí.
„Než začnete plnit misi, počkejte pár dnů. Zvykněte si na jiné tempo, splyňte s davem. Až tam budete jako doma, potom...“
Tak zněly instrukce.
A oni se jimi řídili. Nechtěli zklamat důvěru, která do nich byla vložená. Musí uspět.
Takže splynuli. Bylo to neuvěřitelně snadné.
Ráj na zemi. I když...
Ve městě panovala atmosféra neurčitého strachu. Co nevidět se určitě vynoří nepřátelské invazní síly a připraví je o všechny jejich vymoženosti, cennosti a životy.
Bylo to blízko, ale ne úplně přesně.
Invaze už začala.
Jedna invazní síla se zpíjela ve společnosti děvy volnějších mravů, zatímco druhá objevovala zázraky opečené slaniny.
Věnováno všem, kteří při letmém zaslechnutí jistého hlasu skřípou zuby, a touží utlouct lopatou jak jeho majitele, tak psychopatického kreativce, který ho vymyslel. Děkuji za pozornost.
V zasedačce bylo strašlivé ticho. Krizový štáb, poskládaný z kapacit vědních oborů, které by přišly bizarní i Mulderovi, svorně hypnotizoval láhev rumu. Byla skoro prázdná. Prokazatelně neobsahovala metanol, což, jak si někteří tajně mysleli, byla v této situaci skoro škoda.
Odehrávala se zde jedna ze situací, na níž by čistě teoreticky měli být připraveni. Na některé krize vás však nepřipraví absolutně nic.
„Přátelé,“ promluvil konečně jejich šéf, „situace je vážná, nikoli beznadějná. Korunní princ Slizariánů svolil, že od invaze upustí. Měl ale požadavek. Rád by byl na Zemi mediálně znám. Omlouvám se, výsledek je poněkud drastický.“
Cvak.
„Sto tabletů týýýdněěěě…“
Vešel do třídy a posadil se za katedru. Celou cestu od dveří k židli měl sklopené oči. Nechtěl se na ně dívat. Zapsal do třídnice, připravil si materiály a pak už nebylo zbytí. Musel jim čelit. Och, jak je nesnášel. Ty jejich uhlazené paličky s ofinkou, která padala do očí tím neskutečně rozčilujícím způsobem. Další nechutná módní invaze, stejně odporná jako dlouhé vlasy, účesy na ježka či dohola. Se zvoněním si sbalil věci a spěchal do svého kabinetu. Zrcadlo stálo u dveří. Podíval se na své vyčesané černé vlasy zářící gelem a lehce pohladil elvisovskou vlnu. „Nikdy tě nezradím, Králi.“
Všichni se ji báli jak Simba vody a když už něco přikázala, tak to s tichým vzdorem snášeli, ale vocamcaď pocamcaď. Každý věděl, že spíž a lednice se stává cílem nočních nájezdů, které ale jen zřídka končily absolutním vybílením všech zásob. Všichni to přehlíželi, protože jen málokdo se těch nočních nájezdů nikdy nezúčastnil.
Až jednou školnice shledala nefunkčnost jejího nepřekonatelného zámku a podala stížnost k nejvyššímu, ve které požadovala tvrdé tresty a okamžitou nápravu.
Champie se rozhodoval, co dál, přeci jen mu často otvírala zavařovačky, ale nakonec zvítězil zdravý rozum, návrh roztrhal a osobně zorganizoval hromadnou invazi na zbytek zásob.
Když po tom neštěstí opustili s manželem dům jen s tím nejnutnějším, lidé z vesnice rozkradli jejich majetek. Se slzami v očích sledovala, jak rozkrádají stříbrné sady příborů, čínský porcelán, francouzský nábytek, odvádějí si přeživší dobytek a rozebírají hospodářské nástroje. Ženy se tahaly o šaty, které tu zbyly po mrtvých. Jen šperky se jí podařilo odnést, ale i o ty přišla, aby měla čím platit.
Když se po mnoha měsících vrátili zpátky, z domu zbyl už jen stín. Invaze prostých lidí tam jen zázrakem zanechala pár kusů nábytku. Měla sice zpátky své panství, ale jinak nebyla víc, než prostou žebračkou.
„Mám pro vás dobrou zprávu,“ doktor Strachen si lehce posunul brýle na nose. Ještě jednou nahlédl do výsledků testů: „Bude se jednat jen o malý, neinvazivní zákrok.“
Z narkózy jsem se probíral velmi zvolna. Tiché pípání EKG, doktor s ustaraným výrazem.
„Bohužel, dělali jsme, co jsme mohli...“ omlouval se.
Byl bych nad ním sprásknul ruce, ale zjistil jsem, že mě o jednu připravil.
Pár let poté, co zničil integritu mého těla, začal se pokoušet o totéž s mou duší. Ta děsivá tyranie každodenních překvapení, ty invaze do mého soukromí, ty jeho abnormální hrátky.
Jak rád bych ho pořádně, obouruč, profackoval.
