DMD č. 24 pro 24. 4. 2013. Téma: Invaze

„Dobrý den. Jsem tady dobře ve Windsoru? V šestnáctém století? Víte, já tu vůbec nemám být, já umřel někdy za stoleté války. Jenže královně se nevzdoruje, že ano. Přání královny je rozkazem i pro takovýho otrapu, jako jsem já. Ona si totiž přála, abych se tu zamiloval. Já, chápete. Moje poslední partnerka byla flaška. A předposlední taky. A - “
„No tak, Falstaffe! Co to má být? Ty máš do Windsoru vtrhnout jako velká voda, způsobit tam pozdvižení a v ideálním případě paniku. Ženský pištěj, chlapi se chápou zemědělského náčiní, no celá ta tvoje stoletá válka. Tak nekňourej, nebo dostaneš za vyučenou.“

Poválečné období v Bradavicích probíhalo v duchu rozličných kratochvílí za účelem zapomenutí na prořídlé řady studentů.
Studenti, kteří se rozhodli zopakovat si v minulosti značně nedotažený sedmý ročník, byli samozřejmě využíváni ze všech nejvíce.
Jednou z méně uspokojivých akcí byl den "oživlých soch", kdy na sebe právě starší studenti naplácali zlaté barvy přímo na tělo a náhodně "zamrzali" na školních pozemcích skoro nazí.
Celé se to ovšem zvrhlo, když měla kolem hradu cestu kolonie hrabáků a na pozlacené studenty uspořádala divokou invazi. Např. Harry Potter, zachránce světa, byl zachycen a zvěčněn s jedním hrabákem v rozkroku, křičící: "Au, moje nářadíčko!"

Zvěst o tom, že se v Dubogradu objevil nový, mladý a skvělý mistr lektvarů, se rozšířila po celém Pobaltí a severní Rusi jako lesní požár. Žáci se mohli přetrhnout, jak usilovně se snažili o přijetí, a kvestor byl v sedmém nebi, protože nikoho ani nenapadlo reptat proti výši školného.
„Nemohu učit šedesátihlavé skupiny,“ protestoval Velemir Divjakov.
„Nesmysl,“ odbyl ho kvestor. „Poradíte si.“
Mistr za sebou zabouchl dveře laboratoře tak vztekle, až naštípl rám. Chvíli jen neúčinně zuřil. Pak se škodolibě ušklíbl.
Zpod prahu se celý večer plazily různobarevné pramínky par.
Ty žáky, co přežijí selekci, může vyučovat v jakémkoli počtu.

Pak Sibyla vyřkla tu věštbu: "Invaze! Zachraň se, kdo můžeš! Zítra, než vyjde luna, vniknou temné síly do srdce hradu!"
Kupodivu, nikdo nepochyboval. Všichni uvěřili. Byli však stateční, neutekli. Odpoledne uspořádali strategickou poradu. Mlčky se pak rozcházeli do svých komnat.
V klíčový den byli brzy vzhůru: Kratiknot aplikoval na zdi kouzlo proti zboření, třásla se mu ruka a podařilo se až napotřetí. Snape přecházel jako sup; v duchu procvičoval nejhorší kletby. Brumbál ukryl všechny cenné kouzelné předměty. Madam Pomfreyová mlčky chystala obvazy. Jen Hagrid vypadal spokojeně - ale to víte, napůl obr, s tím jen tak nic nehne.
Večer přijeli studenti.

Boj dvou nepřátelských stran začal zdrcujícím útokem husarů v bílých pláštích. Ti atakovali protivníkovu obranu na pravém křídle a totálně ji zdecimovali. Zaskočení pěšáci naprosto propadli a obrana spočinula pouze na bedrech osazenstva blízké pevnosti.
Na druhém křídle zatím panovala poměrná rovnováha sil. Ale jen do té doby, než se do bitvy zapojili s plným nasazením ostrostřelci. Naprosto rozprášili jízdu, následně pěchota oblehla a poté i zničila druhou nepřátelskou pevnost. Na jejím místě vybudovali vlastní bojovou základnu. Pak už jen zbývalo zcela obklíčit králův hlavní stan.
Ruka hráče vzala černého krále a položila ho na šachovnici. Invaze bílých skončila úspěchem.

Až z dálky bubnů hlas uslyšíš, uslyšíš,
chtě nechtě půjdeš blíž, dobře víš.
Pozdravíš vojáky, co táhnou na mraky,
a hudba zazpívá: o tom sníš, o tom sníš.
A hudba zazpívá...
Až Vilém král by pad', zkrvaven král by pad',
tak chtěl bys hrdě stát, jen se smát,
a slavit invazi, co zemi z nesnází
jak větev z bažiny vyjme snad, vyjme snad,
jak větev z bažiny...
Až Jakub král by vlád', na trůnu sám by vlád',
tak šťastně tancovat šel bys rád,
a jásat v onen den, kdy krásná skotská zem
zas dokázala zlo udupat, udupat,
zas dokázala zlo...

Seděla na zídce nad údolím a pozorovala západ slunce. Kýčovité, možná. Ale velmi lidské.
Když si k ní přisedl, nepatrně ztuhla. Člověk by si toho jemného zatnutí šíjových svalů možná nevšiml, ale on taky nebyl člověk.
V teple posledních paprsků mu šupinatá kůže nabrala temně červený odstín.
„Krásné, že?“ prohodil tiše. Když neodpověděla, dodal: „celá tahle planeta je krásná.“
Přikývla. Nikdy si to neuvědomovala tak jasně, jako od invaze.
„No, nebudu rušit,“ řekl po chvíli a zmizel.
V hlavě jí křičelo tisíc myšlenek a teprve, když slunce úplně zapadlo, uslyšela jednu vítěznou:
Nejhorší na tom je, že jsou tak zdvořilí.

„Myslíš, že je dobrý nápad mít otevřená okna, když máme rozsvícená světla?“
„Proč by nebyl, děláme to tak vždycky.“
„No jo, ale jsme v tropech.“
„Myslíš, že tu jsou komáři?“
„Nevím. Raději zhasneme a půjdeme spát.“
…o půl hodiny později
„Mám pocit, že slyším bzučení.“
„To se ti jenom zdá.“
„Nezdá, bzučí mi to přímo u ucha.“
„Už to slyším taky.“
„Rozsviť, tohle jim nebudu trpět.“
„Teď budou trpět oni.“
„Tyhle noviny jsou k tomu ideální.“
…po půl hodině urputného boje
„Myslím, že jsme vyhráli. Jdeme si lehnout.“
Bzzz, bzzz…
„Néééé, jsou tu další.“
„To nejsou komáři, ale krvelačné bestie.“

Přímý přenos. Reportérka v ruce křečovitě svírá mikrofon a neustále zabíhá pohledem mimo obraz. Kamera zabírá výřez klidné předměstské čtvrti lemované vysokými stromy, které v tuto část roku pomalu ladí dozlatova. Znovu pohled mimo kameru.
„Podle odborníků není výskyt tohoto druhu mimo jeho domovskou lokalitu běžný. K rozšíření mohlo dojít – „ Reportérka strne. Obraz se začne chvět.
„Kristepane!“
Záběr na korunu stromů. Řev. Kamera padá na chodník. Někdo o ni při útěku zakopne a tím končí přímý přenos.
„Amatéři,“ zabručí divák a sáhne po ovladači, aby skončil to utrpení. Osminohého stínu, který právě zlehka přebíhá přes koberec, si přitom nevšimne.
Zatím.

Tatínek dostal kosmickou loď od Doctora. Jeho matka si ho změřila přísným pohledem a svým nejlepším hlasem bradavické profesorky mu zakázala ji používat. Ovšem hraběnka vdova není tak nevrlá vždycky. Jenže se nemá s kým hádat, když její nejlepší nepřítelkyně dělá doctorovskou předsedkyni vlády.
Navíc nejstarší z dcer opakovaně prohlašuje, že její dědeček je Smrť, což její ovdovělou babičku dost vyvádí z rovnováhy. A o tuhle povedenou dívku, o kterou se kdysi ucházel dokonce lord ze Stormholdu za Zdí, se nyní zajímá jakýsi vyhnanec Jorah Mormont.
Downtonské panství čelí invazi ze sci-fi a fantasy, ale zatím si nikdo ničeho nevšiml.