Příběhy tisíce a jedné noci

Benátčan divže neomdlel, když před ním zničehonic vyvstala obrovitá postava.
Křečovitě stiskl starou měděnou lampičku, kterou před chvilkou koupil a chtěl ji přeleštit.
To přece…
Postava spustila: "Vyznávám, že není Boha kromě…"
"Giusto cielo!"
Pokřižoval se.
"U Alláha," zařvalo zjevení, "já snad musím sloužit křesťanovi!"
"Cože???"
Zjevení se velmi kysele zašklebilo.
Prkenná úklona.
"Pane, jsem připraven splnit všechna tvá přání."
"Ty jsi ten… génius???"
Ještě kyselejší úšklebek. "Džin. Zavolal jsi mě."
Plavci někdy vyprávěli o přízracích. Sirénách, duších utonulých. Proto prý pijí, až jim to snad vytéká i očima. Aby vydrželi. Teď tomu Menico rozuměl.
"Nebylo by nějaké pořádné pití?"

Tohle je taky osud.
Všechno kvůli tomu kouzelníkovi, co si mě kdovíproč musel povolat a zkrotit.
Jistě, jsou i horší osudy. Kolega skončil v láhvi. Zhruba na dva tisíce let.
Ale stejně. Jen co nějaký trouba zavolá, musím přiletět a obskakovat ho. A oni toho chtějí! Kdyby to aspoň řekli najednou. Ne, pořád abych lítal jak hadr na holi.
Kvůli takovým lidským jepicím. Jeden si naporoučel palác, jaký nikdy nikdo neviděl. A co z něj zbylo dneska? Nic!
Ale ne, zase někdo. Doufal jsem, že tak sto let bude klid.
Dobrá, takže slušně se uvést a… U všech proroků - NEEEE!!!

Rád bych věděl, jak dlouho tady ještě budeme trčet.
Dům je sice nádherný, jako paláce nejbohatších patriciů. Zahrady obzvlášť. Ale poctivý kus nábytku tu nemají, jenom pořád ty koberce a polštáře.
Hodně dobrého jídla, ale z těch sladkostí už je mi zle.
Hostitelé jsou ohromně zdvořilí (aspoň podle toho tlumočníka), ale kluzcí jako úhoři. Myslím, že by nám s chutí vrazili kudlu do zad. A jednání se neskutečně vleče.
Marco tu nedávno potkal Janovany. Možná se s nimi paktují za našimi zády.
A večer musíme pořád poslouchat nějaké nekonečné vyprávění. Kdyby aspoň konečně řekli, jak to dopadlo s tou Sciarazzadou.

Džinnnn. Džinnnn. Džinnnnnnnn. Gong zazněl a než se vzduch přestal chvět kovovým zpěvem, vstoupil vezír. Schopný muž, který dokázal zařídit cokoliv, znal každého a sehnal všechno.
Občas se cítil unaven. Hlas gongu jej budil ze sna ráno i během noci, když sultán nemohl usnout, volal jej od poledního jídla a zvedal jej z osvěžující lázně. Byl natolik spjat s tím zvukem, že ho posměváčci nazývali džinem.
Vezír přemýšlel o odchodu na odpočinek. Nechce už bohatství ani slávu, jen klid. Řekne si o něj hned – třeba bude sultán mít dobrou náladu a nepoužije kouzelnou hůlku.
Bohužel toho dne sultánovi nechutnal oběd.

„Cestou nazpátek kupec zastavil v jedné oáze. Poseděl ve stínu….“
Menico zívl. Sám by dal před pohádkami přednost lepým tanečnicím. Jenže kšeft je kšeft a hostitel rozhodl takto. Upil vína (alespoň to tu mají). Marco poslouchal se zájmem.
„Tu se vynořil džin.“
„Prosím?“
„Oni žijí v temných koutech, studnách, ruinách,“ vysvětloval tlumočník Mansúr, „však také původní význam slova je ukrývat se.“
„Co to je, džin?“
„Flaška grappy?“ procitl Menico. Mansúr naštěstí neporozuměl.
„Nevíte? Duchové, stvoření dříve než lidé. Kouzelníci je mohou vyvolávat…“
„Ďáblové?“
„Nikoli, někteří přijali islám. Například…“
Benátčané na sebe pohlédli. Tahle pohádka potrvá mnohem déle než jednu noc.

Ó velkomožný pane, čím vám mohu sloužit?
Chcete snad datle, sladké fíky?
Řekněte po čem vaše srdce touží.
Mám jemné látky o tisíci barvách. Tkají je otrokyně ze severu, tak krásné, že stačí pohlédnout a dech se tají.
Mám šperky z drahých kovů s nesmírným umem mistry mistrů vytepané.
Zde hleďte, pás zdobený úlomky ze skořápek fénixova vejce.
A v tomto váčku přechovávám prach, do kterého obtiskly se stopy prorokovy.
Mám lampy, které mohou skrývat překvapení, koberce, do nichž vetkáno je tisíc příběhů.
Vybírejte pane, ceny jsou mírné.
Cože? Máte pochybnosti?
Jakože se Kop jmenuju, lepší zboží na trhu nenajdete!

Chrabrý Alí Baba pokynul paží pokrytou cizelovanou zbrojí ke svým čtyřiceti mužům. Skupina se na svých modlitebních koberečcích zcela bezhlučně vznesla do cestovní výšky. A vyrazili - tiše jak šíp, smrtící jak vzteklý slon, neviditelní proti šedé obloze.
Bezhlučně se přehoupli přes hradby.
Jemně zacinkaly a zasvištěli tětivy. Jak koseni blesky z čirého nebe, zasaženi umírali nepřátelští důstojníci . Zcela zmatení vojáci křičeli, křižovali se či zmateně pobíhali po hradbách či v uličkách. Ani jedno však nepomáhalo. Umírali další a další.
Druhý den druhdy tak pyšný statisícový Cařihrad kapituloval. Alí Baba se velebně snesl do trůnního sálu a nasadil si královskou korunu.