Profesor von Drak

Daniel von Drak zdvihl polyakrylamidový gel z pufračního roztoku. Opatrně ho vložil do roztoku barviva coomassie blue a čekal. Ve vzniklé pauze odečítal hodnoty z počítače. Soustředěně vraštil obočí, občas si udělal poznámku do tabulkového procesoru.

Když do laboratoře vešel Josef, Daniel sebou trhl, divže neshodil kupičku materiálů vedle počítače.

"Omlouvám se," řekl Josef. "Jak to jde?" 

"Vůbec. Na polyakrylamidovém gelu mi vychází neprůkazné hodnoty. Vzorek je buď kontaminovaný nebo jsem v některém z předchozích kroků udělal chybu," odpověděl Daniel.

"Zkontroluj gel. Měli jsme tu vadnou šarži," doporučil Josef.

"Podívám se na to," řekl Daniel a vrátil se k práci.

"Chci sedět!" prohlásil Daniel a začal se zvedat. Byl však velmi slabý a nedokázal se zdvihnout ani na lokty. Vraspír ho zachytil dřív, než se udeřil o podlahu.

"Opřeš se o mne," řekl. S Jaroslavovou pomocí docílil toho, že Daniel napůl seděl, napůl ležel opřený o jeho hruď. 

"Můžeme?" zeptal se kněz.

Daniel přikývl. Smrt na něj z dáli mávala kandidátní listinou. On věděl, že z kandidátky na nebožtíka už vymazán nebude, věděl však také, že přijetí svátosti nemocných ho posune o nějaké preferenční hlasy níž.

"Bratři, dříve než se budeme modlit nad tímto nemocným...," zahájil kněz obřad úkonem kajícnosti.

Dobrý den, milí studenti. Jsem rád, že jste dnes zavítali do mých sbírek. Noční bouře přivála do depozitáře množství poněkud neobvyklých předmětů. Naším úkolem bude pokus o jejich určení či jejich vyřazení. Vezměme první exemplář.

Nikoli, toto není plachta. To je velrybí kůže. Náhodou jsem ji kdysi viděl. Domnívám se, že je to plejtvák obrovský.

Věděli jste, že plejtvák komunikuje na frekvencích 10-12 hertzů? Existuje velryba, mezi romanticky založenými jedinci považovaná za kandidátku na nejosamělejší velrybu světa. Ta zpívá na frekvenci padesát dva hertzů. Je to velmi vysoká frekvence a ostatní velryby ji možná vůbec neslyší. Zaznamenána byla roku 1989.

Povrchové teplota Siria B je dvacet pět tisíc Kelvinů, v rentgenovém oboru je tedy jasnější než jeho známější a noblesnější bratříček Sirus A. Většina lidí o něm neví vůbec nic. Většina lidí neví ani o nás. 

Popravdě řečeno bych byl rád, kdyby to tak zůstalo. Kdyby se prostor a čas kolem nás zakřivil natolik, abychom zbyli sami a nedoléhaly k nám žádné bolesti.

Přemýšlím, kolik pochopil otec. Tenhle kněz je velmi chytrý. Má jemné způsoby, jeho matka prý byla šlechtična. Je bystrý. Doufám, že si nevšiml.

Sirius znamená blikotající, jiskřící. Ty jsi jiskra, Danieli. Kdo z nás je tvým průvodcem?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svém depozitáři. Dnes máme velmi horský den, doufám proto, že vám přijde vhod malý výlet mezi antarktické ptactvo. Budeme katalogizovat sbírku vycpaných tučňáků.

Jistě, tučňáci jsou velmi elegantní ptáci. Svůj frak s noblesou vynášejí den co den. Černá a bílá jsou velmi důstojné barvy. Podívejte se zde na tohoto tučňáka uzdičkového, na jeho proužek připomínající motýlka.

Tento pták má jeden zajímavý zvyk. Krade oblázky z okolních hnízd. Jeho rodové jméno Pygoscelis může být odvozeno z latinského scelis, což znamená zločin, krádež. Rovněž může jít o odkaz na způsob pohybu ve významu Opatřený smetákem.

Viktor W. potřeboval mluvit s Danielem von Drakem. U dveří sbírek nezazvonil. Nikdy to nedělal.

Ránu do hlavy dostal hned za dveřmi. Následně se stal součástí obrazu, který se vpálil správci sbírek rovnou do nejhlubších vrstev mozku.

Daniel spatřil Viliama ležícího na žehlicím prkně. Kolem něho poletoval Poplašnák v naškrobené bílé zástěrce a čepečku s krajkou. Mával napařovací žehličkou.

"Vyžehlit! Musím to vyžehlit! Má bouli!" křičel. 

"A kdo mu jí udělal?" zeptal se Daniel. Oči mu tentokrát nejiskřily vztekem, nýbrž pobavením. Poplašňák v oblečku pokojské byl nepopsatelný.

"Vyžehli také tohle!" křikl správce na Poplašňáka a hodil mu svůj laboratorní plášť.

Utrpení blízkého člověka bolí víc než utrpení vlastní. Moc jsem to nechápal. Jenomže ona je to pravda. Jako rodička boží držela v klíně tělo svého mrtvého syna, tak já teď svírám v dlani jinou  dlaň a všechno v mém těle křičí "Naprav to!"

Jenomže tohle utrpení není žádná malicherná rozmíška, kterou lze vyžehlit omluvou, darem a trochou času. Nejen proto, že uzdravit se bude trvat roky. Fakt, že máme k dispozici veškerý čas světa a umíme se pohybovat i mimo něj, nepomáhá. Ani péče, která převyšuje možnosti běžného lidstva.

Jeho dlaň svírá tu mou. Teď nesmíš to vzdát, prosí oči. 

Kněz se zatvářil nejistě. Ani jeho poznámka nepobavila. Jaroslav dokonce evidentně zuřil.

"Ještě můžeš chtít poslední pomazání, Vraspíre!" zasyčel na svého společníka.

"Pomazání nemocných," opravili ho kněz i Vraspír zároveň. "Vlastně...," začal kněz v dobré víře, ale vědomý si toho, že vstupuje na nebezpečnou půdu, "to není úplně špatný nápad. Může napomoci k uzdravení. Není to svátost jen pro umírající."

Jaroslav knězovu dobrou víru nesdílel. Zasáhl však slabý hlas posledního z přítomných.

"Já ho chci...," vypravil ze sebe Daniel. Ztěžka otočil hlavu a zahleděl se na kněze.

"Jsi si jistý?" zeptal se Jaroslav. Opatrně přejel prsty po dosud odhalené hrudi.

Muž v kápi položil ministranta na podlahu. Jeho společník sáhl bezvědomému do kapsy. Vytáhl pouzdro a z něj injekci plnou stříbřité tekutiny. Rozepnul mikinu a zabodl injekci do portu na hrudi.

Když stříkačku vyprázdnil, zvedl oči ke knězi, který vše vystrašeně pozoroval.

"Omlouvám se," řekl.

"Nemám zavolat sanitku, Jarku?" zeptal se kněz.

Jaroslav zavrtěl hlavou. "Nepomohli by. Daniel... Je nemocný, ale za chvíli se probere."

"B-bude pak... V pořádku?" 

A ještě tu o Popelce, pomyslel si Jaroslav, který viděl knězi na očích touhu slyšet pohádku, že bude lépe.

"Nebojte se, otče," promluvil muž v kápi. "Ze života se nedá uzdravit."

Uličkami školního depozitáře se procházela krysa. Byl to pěkně vypasený exemplář druhu Rattus rattus a podle vzhledu rovněž pěkně nabroušený. Ušel pěkný kus cesty dvacátou osmou uličkou, a pak se posadil.

Snad si chtěl tlapami urovnat zpřeházené chlupy na čenichu nebo se podrbat v uchu. To mu však nebyl dopřáno.

Kde se vzal, tu se vzal, podebral hlodavce proud vzduchu a odnesl ho ke stropu v devatenácté uličce. Depozitářem se rozlehlo vyděšené pištění.

"Chcete slyšet pohádku? Chceme slyšet pohádku!" zaznělo hromově. Modrá ústa se zlovolně smála.

"Nechceme!" šlehla vzduchem odpověď správce sbírek. "Jemně polož tu krysu a nastup. Pohovoříme si."