Profesor von Drak

"Chceš se pobavit?" zeptal se Marek P. Daniela von Draka. Zamával svazkem papírů.

"Nevím. Nemám na slohovky náladu," přiznal Daniel příkře

"Co se stalo?" ptal se Marek.

"Neptej se!" to už správce sbírek vrčel. "Víš co? Radši to přečti. Prosím."

Markovi se do čtení nechtělo. Daniel nebýval naštvaný často -což mu kolega záviděl, jeho studenti štvali často-, ale zato pak bývalo bezpečněji i v srdci hurikánu.

"Kvetoucí koráli," začal češtinář a v duchu si pogratuloval, že se mu netřese hlas. Bouřková mračna v kolegových zelených očích naštěstí neviděl. "Tato chiméra roste v jehličnatých lesích. Opečovávají ji víly kolozubky. Děsivě zapáchá."

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."

Josef pozoroval Daniela opřeného o třešeň. Ten ho nemohl vidět. Seděl s nosem zabořeným do pojednání o životním cyklu poltergeistů. 

"Nějak se u toho mračí," komentoval to Jaroslav.

"Nedivím se. Jsou tam samé žvásty," prohlásil Josef. "Za chvíli bude chtít propisku a začne sepisovat errata."

"Mám mu ji dát?" ptal se Jaroslav.

Starší muž vzdychl. "Ale ano. Když bude v klidu, tak ať tu studii o poltergeistech klidně opraví."

Jaroslav se na něho podíval poněkud udiveně.

"Rád bych ho vzal mimo čas. Mohu zařídit, aby se léčil na základně. Jenže tomuhle pokušení musím odolat," řekl smutně velitel základny Stráže času.

Jaroslav přišel právě ve chvíli, kdy Josef Daniela zachytil.

"Co se děje?" zajímal se ustaraně.

"Chtěl jít do práce," vysvětlil Josef. "Tak jsem mu doporučil postavit se."

"A já myslela, že tě vezmu na zahradu," obrátil se Jaroslav k pacientovi. Ten se mrzutě zašklebil.

"Kvetou třešně. Usadím Tě pod nízké větve a můžeš si plnit plíce libou vůní květů," zkoušel to dál Jaroslav.

Kdyby mohl pohled zabíjet, padl v tu chvíli mrtvý k zemi. Nakonec však Daniel svolil. Návnada v podobě odpočinku pod rozkvetlými stromy zabrala. Možná bude mít čas a dočte pojednání o poltergeistech. Nebo to o oživených skeletech?

Odpoledne přišel na kontrolu Josef. 

"Jak se cítíš, Danieli?" ptal se.

"Jako moucha s utrženými křídly," zašklebil se Daniel. Vyškrábal se do sedu.

"Tak mi ta tvá křidélka ukaž," pobídl ho Josef a natáhl se po Danielově paži. Změřil mu tep, tlak i obsah kyslíku v krvi. Potom vytáhl malý přístroj, který mu přiložil ke krku.

"Máš málo kyslíku. Budeš muset na vzduch," oznámil pak.

"Tak mě pusť do práce." zkusil to Daniel.

"Ani náhodou. Žádná práce, chlapče. Minimálně týden," zazněl nekompromisní příkaz.

"Ale..."

"Žádné ale. Postav se!" přikazoval Josef dál.

Daniel to zkusil, ale bez opory ještě stát nedokázal.

Každé ráno jim krásná dívka sypala zrní, vyháněla je na trávu a večer zase zaháněla zpět do kurníku. Slepičky snášely vajíčka se žloutkem žlutějším než slunce. Sedlák se stal výhradním dodavatelem vajec pro hraběcí dvůr. Nikomu nebylo divné, že slepice snáší stále stejné množství vajíček. Bez přestání.

S tím si ale Janek od Draka hlavu nelámal. Pilně dodával vajíčka, rozšiřoval své jmění i rodinu, až byl povýšen do šlechtického stavu a stal se zakladatelem rodu von Draků," zakončil příběh  Vraspír.

"Vraspíre!" rozesmál se Daniel pobouřeně. "Mám díru v hrudi, ne v hlavě. Já jsem z Moravy. V budoucnosti k tomu!"

Daniel se krátce probudil, když Jaroslav odcházel. 

"Spi, řekl mu. "Vraspír je tady." 

"Spi," zopakoval Vraspír, když za Jaroslavem zaklaply dveře. Nepochodil však.

"Já chci pohádku," zašklebil se Daniel, který se cítil lépe než včera. Z pod Vraspírovy kápě bleskl úsměv. 

Pohádku? Dobře. Povím ti tu o kurníku, řekl Vraspír v myšlenkách.

"Nahlas nebo ti neusnu," provokoval Daniel.

"Ty se nudíš?" zeptal se Vraspír.

"Ne. Nezvládnu soustředit," přiznal Daniel.

"Bylo nebylo. V jedné malé vesničce ztracené v hloubi lesů žil byl sedlák. Sedlák měl krávu, kozu, ovce, prase a slepice. Slepice žily v nádherném světlém kurníku. Žilo se jim dobře."

Když dorazili domů, pomohli Vraspír s Jaroslavem Danielovi na lůžko.

"Vzbuď mě, prosím, asi přeslechnu budík a nechci přijít pozdě do práce," prosil Daniel.

"Ty zítra nikam nepůjdeš!" prohlásil Jaroslav ostře.

"Ale...."

"Žádné ale!" utnul Jaroslav Danielovu zbytečnou větu hned v zárodku. "Josef ti zařídí neschopenku."

Daniel neprotestoval. Usnul. Propadl se do spánku plného neklidných a nepříjemných snů.

Probudil se s křikem. 

"Něco se ti zdálo. Jsem tady," pronikl k němu Jaroslavův hlas. "Zůstanu s tebou až do rána. Potom přijde Vraspír."

Jaroslav položil dlaň na Danielovo rozpálené čelo. Jemný dotek Daniela uklidnil a on odplul do spánku beze snů.

V roce šestnáct set dvacet se v Českých zemích káva nepila, třebaže Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic již měl to potěšení se s kávou setkat. Pil ji na cestách po Blízkém Východě. První kávovník v Českých zemích vykvetl ve skleníku pražské jezuitské koleje roku šestnáct set devadesát osm.

Daniel to kdysi kdesi četl a teď se mu to vybavilo, když se po obřadu pomazání nemocných za pomoci Vraspíra s Jaroslavem postavil na nohy a ucítil závan kávy následovaný měkkým žuchnutím spadlého balíčku kávy.

"Došlo mi kafe," vysvětlil kněz, když balíček sbíral. "Dnes je všude zavřeno, zachránila mě paní kostelnice."

Jaroslav si při obřadu všiml, že Daniel pohybuje rty, jakoby opakoval slova spolu s knězem. 

On už to někdy zažil! blesklo mu hlavou.

Nezažil, četl. V latině, ozval se mu v myšlenkách Danielův hlas. Jaroslav sebou trhl. Stále ještě nebyl zvyklý na myšlenkový způsob komunikace. Vytřeštil na mladšího muže oči. Ten se však znovu soustředil na obřad. Ozval se, až když ho kněz pomazal olejem.

Když nemůžeš dělat nic jiného, přečteš bibli, misál i pohřební obřady. Četl jsem svatého Augustina, Tomáše Akvinského, regule řádu,...  Samozřejmě v latině, vyprávěl v duchu.

Jaroslav se zamračil. Tys do toho byl zažraný.

Musel jsem.