Profesor von Drak

Muži poklekli na připravené klekátko. Z dvojice spojených dlaní se stala čtveřice, když se pravá ruka potkala s levou toho druhého a naopak. Hlavy se sklonily, rty pootevřely v modlitbě.

Muž s nepokrytými vlasy zdvihl hlavu. Zahleděl se na sochu Ukřižovaného. Viděl jeho klidnou tvář a napadlo ho, jestli to bolelo. Ne umírání, ukřižování patřilo mezi nejhorší tresty starověku, ale smrt samotná, ten čas, kdy ležel v hrobě a nebyl.

Přemýšlel nad hříchy lidstva a nad nekonečností bolesti. Hříchy se sečetly na kříži a byly odpuštěny. Co ale s bolestí, která se v součtu násobí, neboť ji vyčítáme sami sobě?

Stál v prázdném kostele nehybný jako jeden z andělů, kterým však nebyl. Sestával se z masa a krve. Na hlavě měl kápi, ale nestáhl si ji úplně, obličej zůstal odkrytý.

Tvář prozrazovala hluboké usebrání. Ve své vážnosti byla krásná. Trochu smutná, ale přesto ji ti, kteří měli možnost ji spatřit, považovali za nádhernou. Nebylo jich však mnoho.

Ticho kostela narušily kroky. Muž už nebyl sám. Neohlédl se však. Nově příchozího sledoval jen paprsek světla.

Příchozí se zastavil vedle muže v kápi. Nepromluvil, jen pozoroval otevřený Boží hrob. Muž v kápi stiskl jeho dlaň.

Dnes nesmíš zemřít, prosily jeho oči bolavě.

Dnes nezapomeň zemřít, mohlo stát v diáři Božího syna. Zemřít v den, který budou křesťané jednou nazývat Velkým pátkem. On tenkrát ani nevěděl, který je den. Vymlátili to z něj. Pak už nevěděl vůbec nic.

Dnes nezapomeň zemřít, stálo v diáři Daniela von Draka v den jeho dvacátých šestých narozenin. Opravdu ho odvezla záchranka, ale on přežil. Od té doby ví, že čas je jen půjčený. Může se v něm pohybovat, může v něm žít, vracet se nazpátek, ale nikdy už nepodlehne pocitu, že má všechen čas světa.

Dnes nezapomeň zemřít, stojí v Danielově diáři každý den zbytku jeho života.

Když se Daniel von Drak probudil, bylo slunce stále ještě nízko nad obzorem. Oranžová záře pomalu zaplavovala stále ještě snící kraj. Bdělí ptáci se ho pokoušeli probudit svým zpěvem. Daniel se protáhl a sedl si. 

V tu chvíli se ozvalo tříštění skla. Daniel si nasadil brýle. Zašuměla voda. Kabinet se zaostřil.

"An - eke! Teke! Meke! Breke!"

Daniel se zamračil.

"Breke! Keke! Ane-ke!"

"Prší!"

Daniel zauvažoval,  zda se má zvednout z lůžka.

"Po dešti přichází slunce, milovaná Aneke!"

Daniel vstal.

"Breke! Peke! Seke!"

Daniel vyšel z kabinetu. 

"Vlna na pravoboku! Bachá!"

Daniel smetla voda. Stačil ještě zahlédnout Poplašňáka uklízejícího párek marionet.

Daniel von Drak se zašklebil. Kupodivu vesele. „Já jsem to říkal,“ prohlásil k Jaroslavu L., který se ovšem mračil.
„Nebudeš po nás, doufám, chtít, abychom to uklízeli?“ zajímal se.
„Nebudu. Povolám Sklepmistra a jeho partu. Ti už to dají do pořádku. Jen se musím dostat do deváté uličky,“ řekl správce a skepticky pohlédl na spoušť před sebou. Tudy se projít nedalo.
Správce sbírek naštěstí znal jinou cestu, kterou kolegům ukázat nemohl.

Sklepmistr dorazil zanedlouho.
„Myš dobrých nadějí,“ mumlal. „Dva mloci, jeden tchoř, poltergeist, hadi. Kostra. Spousta obludností… Co jsi to vystavoval?“
„Byl to plšík lískový,“ opravil Sklepmistra Daniel. „Výukové materiály.“

Ukaž mou hlavu lidem, stojí za to! Tak řekl před smrtí katovi francouzský revolucionář Georges Jacques Danton. Poplašňák neřekl nic, jen se kroutil za sklem. Neprůstřelným. Zapitvořil se na studenta.
Pořád lepší než Zprava dobrý! napadlo vystaveného poltergeista. Já aspoň zdrhnu. A vezmu to středem.
To bylo druhý den výstavy. Třetí den už blankytný přízrak stepoval na svém vězení a prozpěvoval si.
Čtvrtého rána přivítaly sbírky apokalypsu. Výstavní prostory pokrývala souvislá vrstva drobných kousíčků různého materiálu.
Zažil jsem si nekonečně moc srandy a věřte mi, užil jsem si každou minutu života. Čmáral Poplašňák na zeď poslední slova herce Errola Flyna.

„Fuj!“ vyhrkl Marek, když se modrá ektoplasma rozprskla všude okolo. „Zabils ho?“
„Bohužel ne,“ zklamal ho Daniel.
„Musíme to uklízet?“ zeptal se Jaroslav.
„Úklidu se k naší velké bolesti vskutku nevyhneme. Dáme si rychlé rande s kuchyňskou stěrkou a kbelíkem,“ odpověděl správce sbírek.
„Není to škoda práce? Vždyť on se dá dohromady sám,“ namítl Jaroslav.
„To je pravda, dohromady se slije sám. Pokud ovšem chceme našim studentům zprostředkovat sérii rychlých schůzek s opravdovým poltergeistem, pak ho do té vitríny musíme dát amorfního,“ vysvětlil biolog.
„Jak rychlá ta rande budou?“ neodpustil si kolega.
„Velmi. Poplašňák z vitríny vysublimuje do dvou dnů.“

Kaktus měl na konci červenou bambulku s trny. Byl totiž roubovaný. Daniela von Draka tento příklad chimérismu vůbec nepotěšil. Kolem krku měl Saturnovy prstence a na čele bouli od plynného Jupitera, tedy zuřil.
Poltergeist Poplašňák se natřásal přímo před ním. Zpíval.
„Vezmi hůl a obleč plášť, opusť, co tě doma tíží,
Trochu žít se snaž, dokud slunce nad hlavou máš.
Zapomeň na starou zášť, vystup ze čtyř stěn a mříží.
Svět je velká pláž, dokud slunce nad hlavou máš.“
Správce sbírek měl nad hlavou strop a byla noc. Vybuchl jako supernova. Mrštil po Poplašňákovi trpasličí planetou a svět se rozzářil.

„Mohli bychom použít kvantové provázání a pohrát si s principy neurčitosti,“ navrhl černovlasý muž.
„A vytvořit tak hmotný objekt o nekonečné délce? Dosti nepravděpodobné, Radime,“ usadil ho společník.
„Co máš tedy na mysli, Michaeli?“ zeptal se Radim. „Využití komické lodi s hyperprostorovým pohonem?“
Michael kolegův sarkasmus přeslechl. „Hyperprostorový pohon, říkáš? To není vůbec špatný nápad. Jenomže jak bychom udrželi v provozu generátory vstupového pole? Vyžadovalo by to nekonečně velký energetický zdroj,“ uvažoval.
„Ty vážně uvažuješ o kosmické lodi?!“ vytřeštil oči Radim.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Michael. „Přemýšlím spíše o urychlovači částic.“
„A udržet koridor napříč prostorem a časem? To nebude fungovat.“

Jaroslav L. se vymotal z křoví. Byl poškrábaný a naštvaný. Poplašňák po nich hodil šípkový keř.
Vzápětí Poplašňák shodil na pedagogy skříň. Prosklenou.
„A dost!“ zařval Jaroslav. Střepy ze skříně se rozlétly do všech koutů sbírek. Jenom na pedagogy nespadl jediný.
„Jak jsi to udělal?!“ vyvalil Marek P. oči.
„Urychlil jsem atomy,“ procedil skrze zuby Jaroslav. Nepřiznal, že se mu to tak úplně nepodařilo. Schopnost pohybovat předměty pomocí myslí ještě dobře neovládal. Rozhodně ne na atomární úrovni. Správně se skříň neměla rozprsknout na střepy, ale vypařit…
Poplašňák mu ovšem prostor k rozboru situace nedopřál. Shodil na pedagogy model sluneční soustavy.