Profesor von Drak

"Drahý Danieli Jiří, libo-li výlet do černé díry?" nabízel Vraspír.
"Velice libo," odvětil Daniel a dodal: "Někdy přemýšlím, proč mne můj otec pojmenoval právě Daniel Jiří."
"Daniel Jiří," zopakoval Vraspír a znělo to, jako by si Danielova jména vychutnával. "Možná věděl, že budeš bojovat s draky."
"A já proč jsem se stal učitelem," kontroval Daniel cynicky.

S draky však bojoval i jinak. S některými z nich s Vraspírem po boku. Jaroslav říkával, že jsou jako dvě vrány se sebevražednými sklony. Oba měli své démony a oba měli nejlepší výsledky mezi agenty Stráže času, ačkoli k nim Daniel oficiálně již nepatřil.

Při východu slunce bývaly školní sbírky obvykle opuštěné. Správce většinou býval doma a duchové spali, dokonce i kostlivé tancovačky jen zřídkakdy přetáhly druhou hodinu ranní. Jediným narušitelem klidu tak býval poltergeist Poplašňák.
Toho dne však dopadly sluneční paprsky na Vraspírovu kápi. Muž kráčel tiše přímo ke kabinetu, kde tušil Daniela von Draka.
"Srdce je párový orgán, příteli," řekl místo pozdravu, sotva za sebou zavřel dveře.
"Není," oponoval mu Daniel, který se zrovna zvedal z lůžka.
"A je to podstatné? Černá díra taky není v páru," prohlásil Vraspír poněkud nesouvisle.
"Není. Existenci bílých děr nepotvrdili dokonce ani fyzikové stráže," navázal Daniel.

Probral se. A je u něj Vraspír, ne já..., Jaroslav L. zaťal pěsti. A on si ho dovolí hladit po rameni...
Jaroslav stál za sklem nemocničního pokoje a s tváři ztuhlou na kámen pozoroval přerývaný rozhovor svého kolegy a přítele s Vraspírem. Přál si být u něj.
Josefova ruka na rameni ho donutila odtrhnout oči od scény v pokoji.
"Nežárli," zaznělo mu v hlavě.
"Nežárlím, jen nechápu," ohradil se Jaroslav stejným způsobem. "Daniel si toho prožil dost, a přesto ho vždycky poslechne, i když z toho kouká průšvih."
Josef si povzdechl. "Daniel má své důvody. A teď běž za ním."

Dnes vám budu vyprávět o tom, proč se jednoho dne na cestičce ke studánce pod skalou objevilo varování Úsek častých nehod.
To bylo tak. Lidé chodili do studánky pro vodu už od nepaměti. Asi tak stejně dlouho v té studánce sídlila žába. Někteří tvrdili, že je to pořád ta samá, ale pravdivost této teorie se nikdy nepodařilo potvrdit. Já bych o tom pochyboval, žáby moc dlouho nežijí. Zvláště malí milí skokani.
Jenže tenhle jednou milým být přestal. Začalo to tím, že se zakousl do nosu rychtářovy děvečky. Potom kousl Pepíka, který byl za školou. A pokud neumřel, kouše lidi dodnes.

Blankytně modrý přízrak plul nocí. Mihotal se a tetelil. Zavýskl si. Vzápětí zazněl třesk rozbitého skla. Znovu a znovu. Třísk! Třísk! Třísk!
Přízrak udělal kotrmelec. Zahýkal radostí.
"Bum bác! Už to padá! Už to tříská!" spokojeně Poplašňák vříská.
"Bum, řach a bác! Pryč je porcelán!"
A opravdu. Porcelánové hodiny po čísi prababičce se rozpadly na malé kousky.
"Mňauuác!" To byla sbírka sádrových koťátek.
"Cvrliky! Bublíky!"

Poplašňákovo veselí skončilo zhruba o půl hodiny později probuzením strážného ducha Siegfrieda. Poltergeist třískal činely nad jeho hlavou. Skončil zmačkaný do kuličky.
Protože byl-li Poplašňák kapitola sama pro sebe, pak násilím probuzený Siegfried byl legendou.

Čeněk C. se odjakživa bál schizofrenie. Lidé s hlasy v hlavě pro něho byli něčím neskonale odporným a nehodným existence. Nebylo nic, čeho by se bál víc. Ačkoli mnohočetná porucha osobnosti byla na žebříčku hrůzy rovněž dosti vysoko. (Nejvíce se sice bál manželky, což by nikdy nepřiznal, navíc ji nešlo označit za pouhý hlas.)
Teď stál Čeněk uprostřed školního depozitáře. Danielů von Drak zmizel neznámo kam a ze všech koutů depozitáře se ozývaly hlasy. Tlačily se na Čeňkovy ušní bubínky, vábily, hrozily, strašily. Zkusil si zacpat uši, to nejhorší kvílení slyšel i tak.
"Oknáááá!!! Pozóoor! Pochodem vchod! Levá, pravá! Defenestracééé!"

Jednoho krásného dubnového podvečera seděli Daniel von Drak, Jaroslav L. a Marek P. v kabinetě za školním depozitářem. Každý z trojice kantorů před sebou měl štos písemných prací na opravu. Daniel testy z chemie 3.C, Jaroslav s Markem maturitní písemky. Otevřeným oknem přinášel vítr vůni kvetoucích stromů.
Dlouho pracovali mlčky, když tu se Jaroslav L. začal smát.
"Co se děje?" zdvihl Daniel hlavu od nukleových kyselin.
"Poslechněte si tohle. Využití babského ucha při recyklaci stříbrných nanočástic z vysloužilých ponožek," řekl Jaroslav vážně přemáhaje však další záchvat smíchu.
"Á, šalvěj přeslenitá!" protáhl Daniel do Markova řehotu. "Čí je to práce?"

Rozměry depozitáře jsou pouze jednou ze záhad této časoprostorové koordináty. Mezi další záhady patří poltergeist Poplašňák, o němž dodnes panují pochybnosti, zda se jedná o poltergeista nebo pouze o mimořádně zlovolnou formu ducha.
Antropomorfní formou se přibližuje duchům, existují však pozorování Poplašňáka jako blankytně modrého světelného oblaku (Pokorný 1980, Lipebský, 1995 a další), lze tedy odvodit přinejmenším fakt, že barva přízraku je konstantní.
Záliby této entity jsou jednoznačně typu poltergeistího. Lomcování a pohazování věcmi, kvílení, zaklínání či prozpěvování patří do základního rejstříku činností entity (Pokorný, 1980), tyto však doplňuje jinými, netypickými, například defenestrací nic netušících návštěvníků depozitáře (von Drak, 2020).

Dobrý den, vážení studenti, mám pro vás dobrou zprávu. V opravném testu z reprodukční biologie člověka jste uspěli.
Dnes vám ukážu několik chimér nikoli bájných. Jsou to mořské panny sešité z ocasní části kapra a přední části opice nebo kočky. Kdysi bývaly oblíbených lákadlem různých obludárií.
Malým otráveným jablkem pro genetiky je chimérismus u člověka. Může zpochybnit i úsloví, že matka je vždy jistá. Paní Karen Keegan potřebovala transplantaci ledviny. Synové se nabídli jako dárci. Při genetických testech se však zjistilo, že pouze jeden ze synů je její.
Paní Keegan totiž měla jeden vaječník svůj a jeden své nenarozené sestry.

Na základě studia archivů gymnázia se von Drakovi podařilo vypátrat, že k rozhodnutí využít půdu jako školní depozitář a "...sklad harampádí nepotřebného" došlo v roce 1904, tedy krátce po založení ústavu (von Drak, 2015). Dále však správce depozitáře k problematice původu časoprostorové anomálie nepřispěl, jelikož se dokumentace sbírkového fondu zdála být důležitějším úkolem.
Snahu zdokumentovat předměty nacházející se v depozitáři provázejí od samého počátky značné obtíže. Jako první lze jmenovat fakt, že se nepodařilo přesně určit hranice místnosti, ve které se depozitář nachází (Vraspír, von Drak., L., 2016). Vraspír (2016a) problém popsal jak hledání gumičky do vlasů v saharské poušti.